Jen za první čtyři měsíce letošního roku evidovali policisté v Česku 54 vražd, o 14 více než za loňský rok. Za celý rok 2021 bylo spácháno 105 vražd. Média pravidelně referují i o řadě dalších útoků. Jen z poslední doby jde například o řadu napadení nožem či tvrdé fyzické ataky často kvůli banálním sporům či zcela bezdůvodně. Společnost se mění a agresivity přibývá, potvrzují i experti.
Titulků, které spadají do pomyslného žánru černá kronika, nabízejí tuzemská média víc než dost: Útočník pobodal na Kladensku muže ve sběrně palet, Pobodání mladého řidiče v Brně: Policie hledá cyklistu, Agresivní mladík za volantem střílel na ženu s dětmi v autě, Mladík chtěl po ženě na nádraží cigaretu. Když neuspěl, zbil ji, Brutální napadení na Vyškovsku. Agresor zmlátil muže a poštval proti němu psa, Agresor napadl nožem ochranku v obchodním centru. Hledá ho policie.
Stoupá pocit ohrožení
Statisticky vzato, v loňském roce se kriminalita v Česku snížila, na míru kriminality měla podle Nejvyššího státního zastupitelství vliv koronavirová pandemie. Ta ale zároveň podle expertů přispěla k tomu, že ve společnosti narostly jiné problémy – zejména projevy násilí a agresivity, a to jak na veřejnosti, tak v domácím prostředí.
Na to, že přibylo případů domácího násilí, upozorňují provozovatelé SOS linek organizací, které se domácím násilím zabývají, i experti v oboru. „Na základě práce s klienty jasně vidím, že v době pandemie došlo k nárůstu agresivity i v rodinách, kde se doposud nic takového neobjevovalo,“ říká Hana Alblová, psycholožka online poradny MOJRA.cz.
Agresivní projevy v souvislosti s opatřeními proti šíření koronaviru zaznamenali na vlastní kůži například i zdravotníci či pracovníci obchodů.
Výskyt duševních poruch v populaci vzrostl podle dostupných údajů jen v pandemickém roce 2020 o třetinu. Národní ústav duševního zdraví však odhaduje, že psychická zátěž v důsledku pandemie se může projevit i později. Na část populace pak může mít negativní vliv válka na Ukrajině, ale i rostoucí ekonomické obtíže spojené s navyšováním cen energie a obecně růstem životních nákladů.
„Stoupá pocit ohrožení v soupeření o zdroje, případně frustrace ve vztahu k budoucnosti a strach ze zhoršování kvality života,“ říká internistka a systemická psychoterapeutka Kateřina Cajthamlová.
Redakce HlídacíPes.org oslovila několik dalších psychologů, psychoterapeutů i psychiatrů s žádostí o jejich pohled na to, zda agresivita ve společnosti skutečně roste, co je její příčinou a nakolik je spojena například právě s dříve nepoznanými omezeními souvisejícími s šířením nemoci covid-19.
Potřebujeme se vymezit
Na to, že se agrese ve společnosti, zdaleka nejen české, hromadí už dlouho, upozorňuje psychoterapeutka, psychiatrička a zakladatelka organizace PROGaudia, jež poskytuje psychickou podporu vážně nemocným a zdravotníkům, Olga Kunertová:
„Žijeme už několik desetiletí pod hrozbou globální krize. Pod hrozbou přelidnění planety, nedostatku zdroje energií, zahlcení vlastními odpadky… Když hrozí nedostatek zdrojů, vede to lidi k boji o ně. Humanismus jde stranou, když bojujeme o vlastní život.“
Covid podle ní rozhodně nezpůsobil všechny problémy, jimž čelíme, mnohé ale obnažil. „Ukázal například, jak moc nás ohrožuje, když si někdo myslí něco jiného, vyznává jiný názor,“ upozorňuje Kunertová.
„Potřebujeme mít pravdu, abychom si mohli připadat, že jsme OK, v pořádku. Potřebujeme se vymezit. Ostatně i většina PR a politických kampaní je na tom postavená. Ti druzí jsou blbci, nevzdělanci, zabedněnci, ti, kteří ohrožují naše zdraví, případně naše občanská práva. Záleží na tom, na které straně barikády zrovna stojíte,“ doplňuje.
Jde podle ní ale o celosvětový vývoj. „Žijeme v postmoderní době, která je charakterizovaná mimo jiné tím, že žijeme uprostřed spousty protichůdných vlivů, zahlceni informačním balastem. Mluvíme o krizi hodnot, ale v krizi jsme my, lidé. Jsme nuceni si své hodnoty aktivně hledat, dávat svému životu sami smysl, a to nás nikdo neučil,“ říká Kunertová.
Ve společnosti, kde je všechno možné, je podle expertů paradoxně mnohem složitější najít své místo, smysluplně se uplatnit a uspět: „To vede k řadě úzkostí. Lidé, kteří se pak sami cítí jako oběti, tím získávají možnost omluvit si před sebou prakticky cokoli – selhávání v práci, zanedbávání dětí, užívání drog, agresivitu vůči svému partnerovi či komukoliv jinému,“ konstatuje Kunertová.
Agrese jako reakce na ohrožení
„K tomu, zda se opravdu něco ve společnosti děje, nemám komplexnější data, a mohu tak soudit pouze z pozorování. Na základě tohoto pozorování bych řekl, že větší agresivitu ve společnosti také vnímám,“ říká individuální, párový a rodinný terapeut Michal Klíma. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, podle něj není snadná.
„Z psychologického pohledu je agrese emocionální reakcí na ohrožení. Toto ohrožení nemusí být reálné, stačí, pokud je toto ohrožení vnímáno subjektivně. Je tedy možné, že se část společnosti cítí ohrožena, a vyplývá to i ze sociologických dat. Lidé se mohou cítit ohroženi ekonomicky, zdravotně a mohou i prožívat ohrožení svých svobod. Pokud pomineme, zda toto ohrožení je či není reálné, pak se agrese – jako emoce – stává přirozenou reakcí,“ vysvětluje.
Je však podle něj nutné rozlišovat právě mezi agresí v podobě emoce a v podobě konkrétního projevu: „Toto dělení mi přijde důležité pro pochopení celého fenoménu. Je totiž v pořádku, že mne něco či někdo naštve – této emoce se nelze zbavit, je nám vrozená a jejím cílem je naše ochrana. Není však v pořádku, pokud projevem agrese je to, že někoho zmlátím.“
Svůj podíl na projevech agrese podle Klímy nesou i sociální média a jejich algoritmy – lidé se na nich snadno utvrzují v tom, že jejich postoj, názor či rozčilení jsou namístě, spravedlivé a že je sdílí s řadou podobně smýšlejících osob.
Jak ale upozorňuje Hana Alblová, psycholožka online poradny MOJRA.cz, rostoucí agresivitu ve společnosti (nebo naopak její pokles) lze jen velmi těžko objektivně měřit. „Nárůst agresivity úzce souvisí s tím, co se v dané společnosti odehrává. Velkou roli sehrávají média, která ne vždy objektivně informují o tom, co se reálně děje. Honba za senzacemi a nestandardním přístupem, ,žhavá‘ témata a bulvár často lidi matou,“ říká.
„Zvyšuje se vulgární styl komunikace, závislost dětí na pornografii, násilí v rodinách i v projevech souvisejících s politizováním některých témat. Rostoucí agresivita ve společnosti je prokazatelná, ale nemusí být nutně chápána pouze v negativním slova smyslu. Některým jedincům či skupinám prostě nezbývá než se ,ozvat‘,“ dodává.
Málo péče o duševní zdraví
„Lidé jsou podráždění, když čelí nejistotám. Uplynulé roky jich přinesly nespočet. Svět se otočil naruby. Spousta lidí pocítila existenční potíže. A my všichni, ať už si to připouštíme nebo ne, jsme se dotkli citlivého tématu smrti a strachu z ní,“ říká psychoterapeutka pracující s dospělými i s dětmi Lenka Hlavičková.
Napětí podle ní vzrůstá i vlivem pocitu ztráty smyslu nebo v důsledku toho, že jsme byli, například právě v období lockdownů, velmi snadno připraveni o podstatnou část osobní svobody, spousta lidí naplno pocítila „ponorkovou nemoc“, když nezbylo mnoho způsobů, jak se odreagovat.
„Byli jsme a stále jsme ve střehu, musíme se přizpůsobovat situaci, improvizovat. I to je únavné. Vztek si pak máme tendenci vybíjet tam, kde je to ,bezpečné‘, tedy na snadných cílech. Jsem ale přesvědčená o tom, že k agresivitě ve společnosti velmi přispívá agresivní a arogantní rétorika některých politických představitelů,“ říká Hlavičková.
„Za nezvládnutou považuji komunikaci odpovědných autorit vůči občanům, postrádala jsem v ní v době covidu psychologický aspekt, nějaký zklidňující apel. Podpora péče o duševní zdraví také není prioritou, stejně rozvíjení psychické odolnosti a psychohygiena nejsou v kontextu vzdělávání v Česku tématem,“ dodává.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.