Kdyby si někdo myslel, že hlavou Íránu je tamní prezident, tak se mýlí. Skutečným vládcem a také velitelem ozbrojených sil je ajatolláh Sajjid Alí Chameneí. Írán je tuhá teokracie a náboženští vůdci stojí nad státním aparátem. Protože se v této zemi jedná o náboženství spíše středověkého typu, vypadá to tam podle toho.

Chameneí po dvanácti letech opět jednou vedl páteční modlitby a při té příležitosti promluvil. Dopadlo to, jak se dalo čekat. Ajatolláh odhalil, že Bůh stojí na straně Íránu. Byla to série hořkých výčitek na adresu Američanů a Západu:

„Skutečnost, že Írán má moc dát takovou facku světové moci, ukazuje Boží ruku,“ uvedl Chameneí s poukazem na údery na americké vojenské základny a dodal, že zabití Solejmáního ukázalo „teroristickou povahu Washingtonu“.

Kritizoval „zlou“ administrativu amerického prezidenta Donalda Trumpa, kterého nazval „klaunem“.

Obvinil Washington, že „lhal“, když vyjádřil podporu lidem v Íránu, a řekl, že USA „je bodnou jedovatou dýkou“.

Řekl, že íránské raketové útoky na americké základny v Iráku byly „fackou do tváře“ Spojeným státům.

Íránské elitní síly Kuds, které Američané považují za teroristickou organizaci, označil za „humanitární organizaci s lidskými hodnotami“.

Solejmáního pohřeb a íránskou vojenskou reakci nazval „zlomovým bodem v historii“. (Pozoruhodné to jistě bylo, když tam došlo k ušlapání více než padesáti lidí.)

Napadl „zlou“ britskou vládu, společně s Německem a Francií, protože prý spustily mechanismy formálních sporů o jaderné dohodě z roku 2015.

V Americe a někdy i v Evropě se občas objeví někdo, kdo se zaklíná tím, že Bůh je na jeho straně, míněno tedy na straně jeho politických cílů. V dnešní době už to působí poněkud nepatřičně, ale někteří lidé ve vedoucích pozicích (nebo ti, kdo se takovým obdivují) občas proměňují své vnitřní tenze a agrese v podobné myšlenkové deformace. V jedné věci mají někteří moderní ateisté pravdu, totiž že špatní lidé vždycky dělali špatné věci, ale že náboženství umožňuje i dobrým lidem, aby si omluvili své zločiny. Posvátno je něco tak nedostižně vysokého, že na jeho obranu je možno sáhnout k jakýmkoli prostředkům. Není to jen nějaké islámské specifikum, abychom byli poctiví. Kardinál Richelieu protahoval válku, protože soudil, že je to v zájmu Francie, a tím pádem v Božím zájmu. Někteří televizní kazatelé si co do fanatismu nemají co vyčítat se svými středověkými kolegy. Zvoláním „Bůh to chce“ začala křížová tažení, která zvládla i dobýt a vyplenit křesťanskou Konstantinopol.

Náboženství je něco jako jaderná energie. Když se užití zvrhne, následky mohou být děsné. Nemusí, ale mohou. Írán a další země ukazují tu druhou stranu mince.

Chameneí není jinak žádný barbar. V mládí byl prý fascinován Jean-Paulem Sartrem a Bertrandem Russellem. Chválil díla Honoré de Balzaca a Victora Huga. Hugovy Bídníky označil za největší literární dílo historie, sociologickou knihu, knihu lásky a citu, „božskou“ knihu. Hnutí za emancipaci žen ale považuje za „sionistický komplot“. Zpochybňuje, že byl holokaust, a pokud byl, jak probíhal. Západu vytýká, že se ženami zachází jako se zbožím. V Íránu jsou ale ženy, které se berou za svá práva, vězněny a bičovány. Byl to íránský režim, který hnal za války s Irákem mladé muže s příslibem ráje do minových polí, aby se tímto způsobem „odminovala“.

Demonstrace nespokojených občanů se potlačují násilím a lidé při tom přicházejí o život. Sám Chameneí byl podle oficiálních údajů za šáhova režimu šestkrát vězněn a pak poslán do exilu. Velké empatii k politickým oponentům ho to nenaučilo. Paradoxně jsou volby v Íránu vlastně demokratičtější, než tomu bylo v sovětském bloku, protože tam lidé aspoň volí z více kandidátů. Demokracie to ale není, protože ty kandidáty musí schválit předem náboženští vůdci. Odvolávat se na vůli a smýšlení íránského lidu je tak čiré pokrytectví, protože lid svou vůli doopravdy projevit nesmí.

Chameneí si vybudoval silné vazby na Revoluční gardy. Teď, po fiasku se sestřelením ukrajinského civilního letadla, ozbrojené složky hájí. Nelze se divit, že ti odvážlivci, kteří šli poté demonstrovat do ulic, provolávali „smrt Chameneímu“. Na to může být samozřejmě poněkud alergický, protože v roce 1981 unikl smrti při pokusu o atentát a ochrnula mu pravá ruka.

Je dobře vědět, s jak odlišným světem a jiným myšlením máme tu čest. Fanatismus ale na sebe může vzít různé podoby a nemusí jim uniknout ani sekulární společnost. Zažili jsme tady i fanatismus ateistický, nacionalistický, třídní a společný jmenovatel byl vždycky jeden. Odhození kritického myšlení a oddanost autoritám, které si nárokují vyšší vědění, aniž ho musí nějak prokázat v praxi. Vždycky to pak dopadlo špatně a dopadne to vždycky špatně i v budoucnu.