Vláda tedy „přečkala snahu opozice o její svržení“. To bylo ale přeci jasné předem. Jsou tu ovšem jiné věci, které jasné veřejnosti zdaleka nejsou a které se musí nahlas vyslovit. Média v éře Babišovy mediální moci tuto roli neplní a vyslovují jen zlomek toho, co by za normální situace vyslovily. Kdyby v nich vedle Babiše nevládla ještě podělanost.
Nemusíme si ani kupovat noviny. Víme již předem, že v nich najdeme úšklebky nad slabou opozicí, která jen překazila vládě čas na práci a vůbec ničeho nedosáhla. Je to zcela povrchní pohled. Nebo spíše pohled velice účelový. Po skandálním přístupu vládních strany k Babišově střetu zájmů těžko může dělat opozice něco jiného než hlasitě demonstrovat svůj nesouhlas. To, že nemá nyní sílu prosadit změnu, ještě vůbec neznamená, že nemá pravdu. A i kdyby bylo skutečností pouhých deset procent všech obvinění, která bez důkazů – jako vždy – vylil na pravicové strany jako vědra špíny Andrej Babiš, tak to stejně neznamená, že kritika střetu zájmů ministra financí není oprávněná. Jistěže je zcela oprávněná.
Zajímavým odlehčením jinak truchlivé debaty byla vzpomínka Karla Schwarzenberga na starý rakouský skandál v době kancléře Kreiského. Jeho tehdejší ministr financí měl totiž vedle svého úvazku ve vládě ještě daňovou poradenskou firmu. Přirozeně že z vlády letěl. Když tento případ střetu zájmů srovnáme s naším Andrejem Babišem, tak je to smutně legrační. V tomto rakouském skandálu totiž nebyla nijak vážně podvedena veřejnost a poškozen stát než pouze v tom smyslu, že něco takového se prostě nedělá. Na chování Andreje Babiše můžeme každý den sledovat mnohokrát, co se dělat nemá. On to prostě dělá a je to.
Andrej Babiš je chodící učebnicí toho, co slušný člověk nikdy nedělá. Každodenní vulgární projevy a urážky názorových oponentů ještě nepatří k těm nejhorším věcem. Obsedantní potřeba někoho kompromitovat, obvinit a zostudit je také strašná, ale ani ta není tou nejhorší vlastností. Tím nejhorším, co se prostě nedělá, je poškozování celé společnosti, jež ve stavu zmanipulované hibernace Babišovo impérium spolufinancuje ze svých daní a která je postupně zbavována svých sebeobranných nástrojů. Jestliže to celé má navíc jakýsi zákonný nátěr či formálně „demokratické“ provedení, pak to neznamená, že je to v pořádku. O to je to přeci celé ještě horší. Demokracie i zákony zde totiž ve svém pravém smyslu dostávají na frak.
Důvody, proč je česká společnost ochotná akceptovat tak ohromnou míru nestandardního a v demokraciích zcela neslýchaného propojování politické a ekonomické moci, jsou mnohem složitější, než tvrdí vládní strany. Není to účet za špatné vládnutí pravice, třebaže ta si v posledních letech kritiku jistě zasloužila. Kdyby v této zemi normálně pracovala média, tak jsme se nikdy nemohli dostat do hlubokého a ponižujícího babišismu, tedy do stavu, kdy si kriticky myslící část veřejnosti musí nechat líbit hloupé a nekulturní chování predátora, který jako by právě přišel z pralesa.
Média (a s nimi značná část intelektuální scény) nesou za babišismus zásadní zodpovědnost. Téměř zcela totiž rezignovala na svůj úkol bránit veřejnost před mocenskou manipulací a postavila se na stranu silnějšího. Někdo více a někdo méně. A někdo jen tak mlčí. Opozice tu bude slabá i nadále, dokud se něco zásadního nestane v médiích. Současní lídři opozice nyní vlastně zastupují politické komentátory, kteří zde smutně selhali.
Celý případ konfrontace s babišismem je jen o jedné jediné a velmi triviální dovednosti: Nepodělat se před tím, kdo je silnější. Svobodná společnost nesmí stát na síle. Má stát na autoritě zdravého rozumu a pevných pravidel. Obojí tu dostává na frak. A jen kvůli rozšířené kolektivní zbabělosti. Proto je vždycky pro udržení svobodné společnosti vedle rozumu ještě důležitá odvaha každého jednotlivce.
