Jakub Hein, který se aktivně podílí na fungování iniciativy Proti projevům nenávisti, spoluorganizátor demonstrací Tahle země patří všem/Refugees Welcome a setkání na Václavském náměstí u příležitosti dodatečné oslavy 17. listopadu, se v současnosti angažuje ve snaze o odvolání prezidenta Miloše Zemana. Uznává, že senátoři se pravděpodobně neshodnou na tom, že prezident jednal proti Ústavě ČR, jeho poselství je ale jasné: Je nutné širokou veřejnost informovat o tom, že takovéto chování hlavy státu není v pořádku.

Jak reálně vidíte možnost, že by byl prezident Zeman odvolán?

Můžu jenom tipovat. Hlavní ale je, že Michal Majzner, s nímž jsme dělali akci na Václavském náměstí 22. listopadu (Ať mír dál zůstává s touto krajinou – Modlitba pro Martu 26 let poté, pozn. red.), má 2. prosince slyšení v Senátu, kde bude za projednávání chování Miloše Zemana apelovat. Samotné dopisy, které lidé mohou svým senátorům posílat, by toho asi příliš neudělaly.

Ke zmiňovanému setkání na Václavském náměstí, které jste moderoval, ale hlavně k dopisům za odvolání prezidenta, vedl fakt, že on sám stál 17. listopadu na jednom pódiu s Martinem Konvičkou?

Byla to reakce na 17. listopad. Já jsem se k tomu dostal přes iniciativu Proti projevům nenávisti, za kterou jsme organizovali spolu s dalšími iniciativami Setkání dobré vůle, které v tento den taktéž probíhalo. Právě díky tomu, co se stalo na Albertově, všechno získalo dynamiku – proto se konal 22. listopad a proto chceme, aby co nejvíce lidí dalo najevo, že s chováním prezidenta nesouhlasí.

Máte opravdu dojem, že situace dospěla do bodu, kdy by měl být prezident Zeman odvolán, pokud by na to byla politická síla?

To je otázka. Já si myslím, že je potřeba jít legislativní cestou. Je nutné se zmobilizovat k tomu, aby na něj byla podána ústavní žaloba. To je náš finální cíl, jelikož prezident jedná protiústavně. Je potřeba to udělat, i kdybychom tento boj měli prohrát. Je to způsob, jak celý problém dostat do veřejného prostoru, a to nejen v Česku, ale zejména v zahraničí. Ve chvíli, kdy se žalobu podaří podat, mezinárodní publicita logicky přijde. Zemanovi je jedno, co se o něm píše u nás, naopak je v mnohém spokojený s tím, že národ rozděluje a že mu část společnosti vyslovuje nedůvěru. Možná by ho ale mohl více korigovat tlak zvenčí. Asi by ho nepotěšilo, pokud by se v zahraničních novinách objevily titulky: „Čeští občané žalují svého prezidenta.“ Z toho by už nějakou ostudu mít mohl. Samozřejmě je ale možné, že prezident svůj model jednání, který uplatňuje v České republice, přenese i směrem do zahraničí a bude se veřejně vysmívat tomu, že ho někdo kritizuje. I nenávist je forma pozornosti. Stejně tomu bylo i s Václavem Klausem – žaloba na něj neskončila jakýmkoli odsouzením, ale dodnes je to prezident, který musel čelit žalobě za velezradu.

Angažujete se i jako dobrovolník, často cestujete po Evropě a setkáváte se s různými lidmi. Jak se v zahraničí z vašeho pohledu na Miloše Zemana dívají?

Mluvil jsem samozřejmě s mnoha lidmi – o tom, jak to mají v Polsku, v Německu, v Arménii… A mluvil jsem s nimi o tom, jak to máme my. Bylo legrační, že tito lidé sice slyšeli o tom, že u nás máme nějaké problémy, ale detaily většinou neznají. Když je poté se situací seznámíte, pokud tedy zejména zmíníte fakt, že prezident republiky stál na jednom pódiu se zástupci Bloku proti islámu, často se mě ostatní ptají, jestli je tohle legálně zvolený prezident nebo jestli se u nás stal nějaký převrat. Někdo se na základě podobných informací domnívá, že jsme země s polovojenským režimem, že Česká republika je asi něco jako Uganda. Vzhledem k tomu, že naše země je vnímána tak, že dobře zvládla přechod k demokracii, převládá spíše šok. Většinou se nakonec bavíme o tom, že Zeman je člověk se syndromem starého muže, který se chystá z politiky odejít s co největší pozorností, ať už pozitivní, nebo negativní.

Jak vnímáte v těchto zemích přístup k uprchlíkům?

V poslední době jsem byl v Rakousku, které působilo jako sympatický příklad. Byl jsem na hranicích Rakouska a Slovinska, a když jsem se ostatních dobrovolníků ptal, jaký názor v jejich zemi převládá, říkali mi, že si většina lidí uvědomuje, že jsou tranzitní zemí, a problém je tudíž tolik netrápí. Téměř nikomu nevadí, že tudy uprchlíci procházejí, je to opravdu menšina. Zaregistroval jsem jeden protest, na němž bylo asi tak sto lidí, kteří mávali vlajkami směrem k hraničnímu přechodu a migrantům, nic vážného. Před nějakou dobrou jsem byl také v Srbsku, asi před měsícem a půl. Tam vznikly potíže s tím, že uprchlíci kempovali i ve městech, což mnoha lidem vadilo. Žádné větší protesty se ale nekonaly.

V Maďarsku jsem zaznamenal fakt, že nenávist k muslimům existuje i v horních patrech politiky, což se promítá do každodenního života lidí. Politická agenda ovlivňuje veřejné mínění negativně. Jeden imám mi říkal, že nedávno proběhla vládou sponzorovaná billboardová kampaň proti imigrantům (v létě 2015, pozn. red.). Podobné věci podporují nenávist, která je v Maďarsku patrná. Před časem zde například někdo před mešitou zapálil čtyři auta – policie sice pachatele našla, ale byl obviněn pouze z výtržnictví. Objevují se ale také problémy při shánění práce, s prodloužením občanství a další.

Jak v této situaci hodnotíte obvinění Martina Konvičky z podněcování k nenávisti?

To je paráda! Já jsem si pořád říkal, jak dlouho to může trvat. Ovšem vzhledem k tomu, jak dlouho se táhnou obvinění Adama Bartoše, nevím, jaký to může mít výsledek, toho se obávám. Je ale dobře, že se to děje a má se to dít. Přinejmenším proto, že takováto veřejná vyjádření prostě nejsou v pořádku. Ale vzhledem k tomu, co do veřejného prostoru pouští Miloš Zeman, mění se pohled na to, kde jsou vůbec mantinely demokratické diskuze.