Propagace komunistické ideologie nebyla po sametové revoluci zakázána. Proto asi nikoho nepřekvapilo, že se z tehdejší KSČ zrodila strana, která z předrevolučního režimu vychází a která se sice esteticky tváří jako její demokratičtější varianta, v praxi však skýtá stále stejné hrozby, a to i dnes po téměř třech dekádách od pádu totality. Komunisté si i v těchto dobách, kdy už nemají monopol na vládnutí a v české politice hrají spíše vedlejší roli, drží relativně vysokou popularitu pohybující se zhruba mezi 10 a 15 procenty, na vládu to ale zatím nikdy nestačilo. To se teď může změnit.
Díky tomu, že komunisté ve sněmovních volbách získávali v minulosti poměrně vysoké procento hlasů, ale do koalice se prakticky nemohli dostat, protože s nimi drtivá většina stran odmítala vstoupit do koalice, hráli vždy roli poměrně silného a hlasitého opozičního faktoru. Jenže to bylo za dob, kdy se na české politické scéně pohybovaly v zásadě jen subjekty tradičního establishmentu, sem tam okořeněné novou stranou, která ale byla složená zpravidla z přeběhlíků. Situace těchto dní však hraje KSČM výrazně do karet; je tu totiž krátce před volbami několik kandidujících stran, které se profilují jako protestní a jejichž koaliční záměry jsou nejasné.
Není to jen Andrej Babiš, kdo se může těšit z relativně vysokého úspěchu komunistů, jež jim přikládají průzkumy. I komunisté mohou mít radost z dominance hnutí ANO, protože není vyloučeno, že by mohly tyto dvě strany – nutno říct, že obě s výrazně nedemokratickými tendencemi – založit nějakou formu spolupráce, ať už rovnou koaliční, nebo takovou, kdy by KSČM podpořila Babišovu jednobarevnou vládu. Zároveň mohou mít jak Babiš, tak komunisté radost i z těch několik křesel, které pravděpodobně získá SPD, protože právě Okamura patří mezi další potenciální kandidáty, s nimiž by mohli Babiš s Filipem utvořit sněmovní většinu.
Dnes je situace taková, že celá řada politických stran odmítá koalici s komunisty, protože jsou to komunisti, a většina z nich odmítá i koalici s ANO, protože nechtějí tvořit koalici se stranou, jejíž předseda je trestně stíhaný, a tak by pro obě strany, chtějí-li se dostat k moci, měla teoreticky existovat poměrně nelichotivá situace, kdy by měly mít problém najít patřičného koaličního partnera. Pokud jím však nebudou vzájemně právě tyto dvě, respektive tři, strany, které ostatní vesměs odmítají.
O potenciální koalici ANO/KSČM/SPD už se toho napsalo mnoho. V minulosti už padla slova od různých politiků, včetně Babiše či Okamury, kteří tuto koalici vylučují. Jedna věc však je, co říkají před volbami, a jiná bude, až se ocitneme v povolební situaci, kdy se spustí ostrý boj o příští rozložení vlády. Budeme-li se držet obecně platného axiomu, že politikům se nedá věřit, nemůžeme spoléhat na jejich slova a musíme počítat i s tou variantou, která se momentálně zdá nejpravděpodobnější a vlastně téměř jako jediná možná, získají-li tyto strany dostatek hlasů a budou-li chtít do vlády – že ona zmíněná koalice vznikne.
Nakonec se tak strana, která byla posledních třicet let jakýmsi „odpadlíkem“ českého politického trhu, se kterým nikdo nechtěl mít nic společného, stane stranou s vážným koaličním potenciálem, v němž se bude pohybovat společně s dalšími odpadlíky – trestně stíhaným předsedou a xenofobním extremistou. Může tak nastat zcela bezprecedentní situace, kdy velmi kontroverzní a nedemokraticky laděný „triumvirát“ bude držet ve svých rukách osud této republiky.
A stane-li se to realitou, povede z toho velmi složitá cesta ven; komunistický režim minulého století totiž alespoň podléhal jistému postupně gradujícímu tlaku občanů, z nichž většina nesouhlasila s tím, co se na politické scéně děje, jen prostě moc neměla na výběr. Tentokrát si lidé potenciální totalitu budoucnosti pravděpodobně zvolí sami a sami ji budou vyživovat. Nebude tak třeba žádný ozbrojený, násilný a vlastně ani jakkoli agresivní nebo otevřený puč; autoritářský režim se bude rodit postupně, nenápadně a podchycen tak sofistikovanou a efektivní propagandou, že lidé budou skutečně věřit tomu, co je jim podsouváno, a sice že čelí nejlepšímu politickému období ve svých životech.
A to už nápadně připomíná stále trvající fundamentální totalitní režimy v některých jiných zemích světa, kde primární hodnotou není svoboda, ale poslušnost a loajalita k režimu.
