Ostravské Divadlo Mír se pomalu ale jistě stává pojmem. Když nemůže přivítat diváky ve svém sále, přenáší představení živě na internetu. Točí vlastní seriály, dokončuje film a přidává další skeče party Tři tygři. Divadlo vede, vlastní, režíruje a také zde zastává nejednu ústřední roli sedmatřicetiletý Albert Čuba. Ten v rozhovoru pro deník FORUM 24 přiblížil, jak nyní přežívá soukromé divadlo, jak moc vláda pomáhá, jak se ujala unikátní platforma MírPlay, kde jeho soubor uvádí svůj placený obsah, ale i to, jak se stalo, že se z mladého herce stal majitel divadla a režisér.

Když jsme poprvé komunikovali ohledně rozhovoru, byl konec května. Končila první vlna epidemie koronaviru, první těžké období související s čínskou chřipkou. Teď prožíváme druhou nebo třetí vlnu. Jak těžká byla pro Divadlo Mír první vlna a jak to zvládáte teď?

První vlna byla trošku těžší především z hlediska psychiky, protože nějakou dobu trvalo, než se „usadil prach“ a než si člověk uvědomil, co se vlastně děje a kam to všechno směřuje. V současnosti to Divadlo Mír zvládá o něco lépe, protože jsme během uplynulých měsíců dokázali vybudovat takovou finanční strukturu, která umožňuje financovat chod divadla, včetně personálního zajištění.

Pan premiér před několika dny zmínil, že mu podnikatelé píší dopisy o tom, jak dostávají na náhradách od státu více peněz, než by si sami vydělali. Jak je to v případě Divadla Mír? Také pociťujete masivní toky peněz od vlády? Vážně, bylo by možné na základě pomoci vlády udržet divadlo ve stavu, aby přežilo nekončící zákazy?

Budu odpovídat postupně. Jedna věc je, co člověk říká (a nemusí to být zrovna premiér), a druhá věc je, co člověk dělá – tedy základní rozdíl mezi slovy a skutky, chcete-li mezi slovy a fakty. A fakta v případě výroku buď můžeme ověřit, anebo ne. Pokud někdo řekne „podnikatelé mí píší, že teď vydělávají více,“ a neřekne jména těch podnikatelů nebo nezveřejní jejich IČO, pak to nemůžeme ověřit a informační hodnota takového výroku je nula, a je to tedy výrok úplně zbytečný. A stejně tak je zbytečná i reakce na takový výrok.

A zda pociťujeme „masivní toky peněz“? Tady pozor, ať se nedostaneme do roviny pocitů a dojmů. Nevím, od jaké konkrétní částky lze tok peněz označit za „masivní“, každý má tu částku někde jinde. Takže odpovím až na třetí otázku – nikoliv, Divadlo Mír by v rámci současné situace nepřežilo, pakliže by bylo závislé pouze na aktuální pomoci státu. Ale zároveň je fér říct, že současná finanční pomoc je určitě pro nás přínosná a bez ní by situace byla od dost náročnější.

Spustili jste platformu MírPlay, kde představujete placený obsah vašeho divadla. Jak se tento projekt osvědčil? Přibývají diváci? Jde pravděpodobně o ojedinělý divadelní projekt v rámci ČR.

Ano, MírPlay se osvědčilo a osvědčuje stále více. Počet diváků stabilně roste, z čehož máme velkou radost, a zároveň s tím roste i množství obsahu, který se na MírPlay průběžně objevuje. Máte pravdu, že projekt je v rámci ČR ojedinělý, nebál bych se říct, že je ojedinělý i v rámci Evropy, protože aktuálně nevím o žádném jiném divadle, které by něco podobného nabízelo. Ale rád budu vyveden z omylu a ještě raději se budu inspirovat, takže pokud někdo o něčem podobném ve světě ví, ať mi dá určitě vědět.

Kromě ředitele divadla jste také režisér a zastáváte jednu z hlavních rolí v rámci oblíbených Třech tygrů a seriálů, které uvádíte. Která postava je vaše nejoblíbenější?

Baví mě vlastně všechno, nejvíce asi právě ta rozmanitost.

Na konci roku jste uvedli seriál z prostředí pražské marketingové firmy, kde hrajete Jáchyma, postavu ředitele, jehož bratr se jmenuje Marek Prchal. Jméno shodné s tím, jaké má jeden z nejbližších spolupracovníků premiéra Babiše, v seriálu několikrát zazní. Skoro to vypadá jako narážka na markentingové pojetí politiky pana premiéra…

Skoro, že? No, já jsem se na to Jáchyma ptal, jak je to s jeho bratrem Markem, ale on se o něm nechtěl bavit. Že prý je to velké bolístko. Takže já vlastně netuším, o jakého Marka Prchala jde. Jáchym mi jen do telefonu říkal, že pokaždé, když si na Marka vzpomene, tak pláče a začne ho zlobit revma, což naznačuje nějaké psychosomatické propojení a hluboký psychický otřes v minulosti, který Jáchym prožil. Zda ho ale způsobil jeho bratr Marek, je velká otázka. Jáchym mi ještě kladl na srdce, že mám Markovi, pokud jej někdy potkám (a zdůrazňuji, že netuším, zda mluvíme o stejném Markovi, na kterého jste se ptal, pane redaktore), vyřídit, aby omezil kokainové večírky i čichání lihových fixů, že mu to může zničit nosní přepážku. Takže tolik Jáchym o svém bratrovi Markovi.

V platformě MírPlay jsou k vidění i inscenace, které zatím nebyly „venku“. Například mrazivá psychologická hra BULL, ve které se v dramatických rolích představili herci známí především z komediálních rolí. Na co se diváci mohou těšit v blízké budoucnosti?

To bych jen upřesnil. BULL je divadelní inscenace, kterou už jsme v Divadle Mír hráli, byla uvedena v únoru 2019. Je tedy již po své derniéře. Diváci mohou zhlédnout právě záznam této inscenace. Dále na MírPlay diváci naleznou filmové inscenace (něco na způsob dávných „televizních inscenací“), také ale tradiční filmy. Již brzy bude mít premiéru film Volným pádem a chystá se natáčení filmové inscenace podle hry Karla Čapka s názvem „Adam Stvořitel“.

Jak to vlastně vypadá s premiérou prvního filmu z vaší produkce Volným pádem? Půjde stopáží o klasický celovečerní snímek? Uvedete ho v rámci MírPlay? Půjde i do kin, až budou opět otevřená?

Stopáž je nějakých 70 minut, takže se o celovečerní snímek jedná, a ano, bude uveden v rámci MírPlay, a to již brzy, nejspíše ještě během ledna. A do kin? To prozatím nevíme.

Teď otázka k příběhu Divadla Mír. Jestli mám správné informace, tak jste před lety koupil budovu současného divadla, kompletně jste ji zrekonstruoval, divadlo řídíte, režírujete zde i hrajete. Proč jste se do toho pustil? Co bylo to, co rozhodlo?

Je to jednoduché. Hledal jsem možnost realizace. Měl jsem v té době angažmá ve standardním (byť úspěšném) subvencovaném divadle, které ale, jako ostatně všechny státní instituce, neoplývalo zrovna nějakou velkou dynamikou. Možnosti realizace vlastních nápadů, neřku-li účasti na rozhodování, ať už uměleckém nebo provozním, se limitně blížily nule. A to prosím neberte jako hodnotící soudy, ale jen jako popis reality. A tak jsem si vzal velmi poctivě k srdci slova svého tehdejšího uměleckého šéfa, který jednou v rámci řešení nějakého konfliktu, jenž se v divadle vyskytl, prohlásil před hereckým souborem: „Jestli se to někomu nelíbí, můžete dát výpověď a založte si vlastní divadlo…“ Tím na jednu stranu utnul diskusi, na druhou stranu mě velmi inspiroval.