Ministryně spravedlnosti Marie Benešová nesouhlasí s rozhodnutím soudu, který označil mimořádná opatření ministra zdravotnictví za nezákonná. Stát podle ní žádné škody poškozeným firmám nezpůsobil a nenese za ně odpovědnost. S jejími výroky polemizuje advokát Aleš Rozehnal v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Marie Benešová je spoluodpovědná za protiprávní postup vlády, která 23. března změnila procesní rámec přijímání opatření proti koronaviru. Přenesla rozhodovací pravomoc z vlády na ministra zdravotnictví, což zpochybnil Městský soud v Praze. Ministryně spravedlnosti, jejíž povinností je hájit právní stát, nadále nezákonný postup obhajuje.
V takové situaci není poprvé. Ústavní soud letos v únoru zamítl stížnost prezidenta Miloše Zemana, který napadl novelu zákona o střetu zájmů „lex Babiš“. Benešová prezidentovi z titulu jeho poradkyně předala právní podklady a mylně prohlašovala, že novela je protiústavní a v rozporu s evropským právem.
Benešová se nyní znovu dostává do rozporu s justicí, ale i s koaličním ministrem vnitra Janem Hamáčkem, který rozhodnutí Městského soudu uvítal. Ministryně skandálně prohlašuje, že stát žádnou škodu nezpůsobil, a fakticky podnikatelům vzkazuje, že si za svoje problémy mohou sami. Mají prý s podobnými situacemi počítat a pořídit si „vatu“. To říká členka vlády, která promrhala všechny finanční rezervy a rozhodně nebyla na krizi připravena.
ROZHOVOR S ALEŠEM ROZEHNALEM
Ministryně Benešová stále hájí změnu procesního postupu vlády z krizového zákona na zákon o ochraně veřejného zdraví, kterou Městský soud označil za protiprávní. Je skutečně přiléhavější na pandemickou situaci, jak tvrdí?
Její názor je zcela mylný, protože krizový zákon je ve vztahu k zákonu o ochraně veřejného zdraví ve vztahu speciality. Zákon o ochraně veřejného zdraví je určen pro zcela jiné účely, než je to, aby na jeho základě byla vydávána opatření, která tak masivně omezí práva a svobody, byť by tato omezení byla potřebná.
Městský soud se pozastavil nad tím, že vláda původně postupovala správně podle krizového zákona, a změně postupu nerozumí. Ministryně financí Alena Schillerová tehdy přiznala, že se touto změnou komplikuje cesta poškozených firem k náhradě škody. Je tomu tak?
Vysvětlením změny režimu vydávaných opatření je skutečně snaha vlády znemožnit uplatňování nároku na náhradu škody po státu. Zatímco krizový zákon tuto možnost připouští, ale pouze pro případy, kdy je škoda způsobena opatřením vydaným na základě krizového zákona, zákon o ochraně veřejného zdraví ji nepřipouští. Rozhodnutí Městského soudu v Praze dramaticky mění situaci. Vláda paradoxně dosáhla pravého opaku a možnost uplatňování nároku na náhrady škody na státu usnadnila.
Ministryně Benešová tvrdí, že stát žádnou škodu nezpůsobil, že to je vliv přírodního úkazu. „Chtěla bych vidět toho soudce, jak se s takovým návrhem vyrovná, protože by taky mohl být v rozporu s dobrými mravy. A škodu hradí ten, který ji způsobil, a stát to rozhodně není,“ říká doslova. Má tento názor opodstatnění?
Odkaz na dobré mravy je v této souvislosti zcela nepatřičný. Odpovědnost státu podle krizového zákona je konstruována jako odpovědnost objektivní, tedy jako odpovědnost za výsledek. Není tedy vůbec podstatné, do jaké míry škodu stát zavinil či nikoli. Samozřejmě že v každém jednotlivém případě bude potřeba posoudit, zda škoda vznikla jako důsledek pandemie jako takové, nebo jako důsledek vládního opatření.
V jiné situaci ale budou škody způsobené nezákonnými a následně soudem zrušenými opatřeními ministerstva zdravotnictví. V takovém případě se dostáváme do jiného režimu zákona. Tam může být náhrada škody požadována z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup.
Podle ministryně spravedlnosti by náhrada škody byla myslitelná, kdyby stát třeba zabavil dům. Jakou relevanci mají tyto úvahy?
Tyto úvahy nemají relevanci žádnou. Kdyby „stát třeba zabavil dům“, bude se postupovat podle zcela jiného zákona, než je zákon krizový. Odpovědnost státu za škodu podle krizového zákona je formulována jako odpovědnost státu bez ohledu na jeho zavinění. Otázka, zda škoda v podobě ušlého zisku vznikla pouze v důsledku vládních opatření, není otázkou triviální, ale bude nutno ji posoudit v každém individuálním případě. Výroky paní ministryně ale nemají žádnou oporu v platném právu.
Ministryně Benešová podporovala i snahu ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha posílit jeho pravomoci novelou zákona o ochraně veřejného zdraví. Na rozdíl od předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského neviděla problém v tom, že by takto závažná změna byla přijata ve zrychleném režimu legislativní nouze. Jaký je hlavní problém tohoto záměru?
Navrhovaná změna by narušila ústavní garance dělby moci. Při přijímání krizových opatření podle krizového zákona je vláda pod dohledem Poslanecké sněmovny, která může stav nouze kdykoliv zrušit. Tím odejme vládě oprávnění přijímat krizová opatření podle krizového zákona. Pokud by taková opatření mohlo vydávat ministerstvo zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, byla by tato kontrola ze strany Poslanecké sněmovny vyloučena.
Zákony by měly mít obecnou platnost a měly by být přijímány tak, aby byly použitelné bez ohledu na momentální utilitární zájmy vládnoucí garnitury. Takto důležitá norma by neměla být přijímána ve stavu legislativní nouze. Na to je příliš důležitá a měla by mít platnost i dlouho poté, co legislativní nouze pomine.
Nyní vláda tento návrh opustila a ministr zdravotnictví chystá speciální zákon se stejnými parametry s platností do konce roku. Nebude však přijímán ve stavu legislativní nouze, ale ve standardním režimu. Princip je ale podobný, rozhoduje vláda bez kontroly Parlamentu. Nebyla by znovu ohrožena náhrada škody potenciálně způsobená budoucími nařízeními vlády?
Pokud by byl použit obdobný princip jako u zákona o ochraně veřejného zdraví, bylo by uplatnění nároku na náhradu škody po státu opět velmi ztíženo.
