Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci, která po Izraeli požaduje, aby „okamžitě a zcela ukončil veškeré osídlování na okupovaných palestinských územích, včetně východního Jeruzaléma“. Výstavba osad podle ní „představuje zjevné porušení mezinárodního práva“.
Je poněkud zvláštní, že se rezoluce odvolává na mezinárodní právo a přitom její text prokazuje jeho ignoraci. Neexistuje totiž žádný mezinárodně právní nárok Palestinců na sporná území na Západním břehu, na která odkazuje rezoluce. Stejně tak neexistuje žádná norma mezinárodního práva, která by tento nárok legitimizovala.
Jedinou spojnicí mezi tímto územím a Palestinci je rezoluce OSN, která doporučovala rozdělit Britské mandátní území mezi židovský a arabský stát s mezinárodně spravovanou enklávou Jeruzalém. Tento návrh však všechny arabské státy odmítly formou vojenské agrese, čímž zanikl. V roce 1950 území anektovalo Jordánsko, ale tuto anexi s výjimkou Velké Británie mezinárodní společenství neuznalo.
Ani Jordánsko tak nebylo státním suverénem na daném území. Západní břeh tedy nebyl před izraelským obsazením v roce 1967 legitimní součástí žádného státu. Posledním legálním suverénem nad tímto územím byl Mandát pro Palestinu Ligy národů, který vyslovoval dokonce podporu židovskému usídlení oblasti. Toto právo nikdy nezaniklo a tuto skutečnost by mohla změnit pouze mírová smlouva mezi Izraelem a jeho sousedy.
Na sporném území samozřejmě nikdy neexistovala ani palestinská suverenita. Naproti tomu Britský mandát pro Palestinu vytvořený Ligou národů, který byl schválen Radou Ligy národů a byl akceptován i Spojenými státy Americkými, přiřknul toto území budoucímu židovskému státu. Podporu osídlení Západního břehu židovskými osadníky měla zajistit i Anglo-americká smlouva z roku 1924. Podle Charty OSN a Vídeňské úmluvy o smluvním právu přežila práva přiřknutá židovskému státu Mandátem pro Palestinu a Anglo-americkou smlouvou z roku 1924 zánik Ligy národů.
Právní status Západního břehu se se nejvíce blíží postavení „země nikoho“. Poté, co Britové opustili území, a plán na jeho rozdělení byl zamítnut, vzniklo na něm vakuum suverenity. V tomto vakuu má na území právo ten, kdo je schopen zajistit na něm efektivní a stabilní kontrolu bez užívání protiprávních prostředků, což učinil právě Izrael. Izraele má tedy na území označované jako Západní břeh legitimní nárok.
Jak již bylo uvedeno, židovské osídlení Západního břehu bylo uznáno Mandátem pro Palestinu Ligy národů a jediný zákaz tohoto osídlení panoval v letech 1948 do 1967, kdy území protiprávně okupovalo Jordánsko.
Z hlediska mezinárodního práva není bez významu ani to, že Izrael kontroluje Západní břeh v důsledku obranné války. Pokud je Západní břeh označován jako okupované území, je tím obrácena kauzalita konfliktu. Územní spor není vyvolán rozhodnutím Izraele okupovat, ale válkou, kterou arabské státy proti Izraeli rozpoutaly v roce 1967. Vzhledem k tomu, že se ho předchozí držitel území, tedy Jordánsko, zmocnil protiprávně, má Izrael, který se ho zmocnil legálním výkonem práva na sebeobranu, lepší titul k jeho obsazení.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která po Izraeli požaduje, aby „okamžitě a zcela ukončil veškeré osídlování na okupovaných palestinských územích, včetně východního Jeruzaléma“ byla schválena i hlasem Velké Británie a díky absentujícímu vetu USA. Obě země tak porušily normy mezinárodního práva, které samy vytvořily.
