Švédská ministryně zahraničních věcí Margot Wallström údajně v rámci parlamentní rozpravy prohlásila, že izraelskou odpovědí na palestinské útoky nožem směřované proti židovským civilistům nemohou být popravy teroristů bez soudu, jejichž výsledkem je to, že počet usmrcených teroristů je větší než počet zabitých obětí teroru.
Podle dostupných informací dochází k úmrtím teroristů v souvislosti s jejich útoky, resp. se snahou o jejich odvrácení. Takové situace není možno označovat jako popravy bez soudu, ale jedná se o sebeobranu, která je přípustná ve všech civilizovaných právních řádech.
Je zřejmé, že sebeobrana musí být přiměřená, nicméně přiměřenost sebeobrany znamená, že musí být vždy vyšší intenzity než útok, aby byl útok s jistotou a konečnou platností odvrácen. Pokud spočívá útok v napadení nožem směřujícím proti životně důležitým orgánům, pak je usmrcení útočníka zcela jistě přiměřenou sebeobranou. Porovnávání počtu mrtvých útočníků a mrtvých obětí tedy není namístě.
Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu definuje terorismus jako násilný čin namířený proti životu a zdraví civilních osob, jehož účelem je vyvolat strach u obyvatelstva a který má určitý politický cíl. Útoky vedené proti židovským civilistům nejsou projevem obecné kriminality, ale jedná se útoky teroristické. Z tohoto důvodu má právo na sebeobranu nejen každá napadená oběť, ale i samotný stát Izrael, a to v souladu s článkem 51 Charty OSN.
V případě zmiňovaných útoků se totiž uplatní tzv. teorie akumulace událostí. Podle této doktríny mezinárodního práva musí být každý individuální akt teroru posuzován v souhrnu takových činů, a to přesto, že jednotlivý útok nemůže být sám o sobě označen jako ozbrojený útok proti státu. Pokud však souhrn všech útoků dosáhne intenzity ozbrojeného útoku, je na ně možno odpovědět ozbrojenou silou. Podle judikatury Mezinárodního soudního dvora se musí jednat o sérii útoků, které jsou vedeny stejným cílem a jsou přičitatelné stejnému okruhu útočníků. O takový případ se v současném Izraeli zcela jistě jedná.
Legalita použití síly jako prostředek sebeobrany státu závisí na nezbytnosti a proporcionalitě ve vztahu k útokům. Nezbytnost použití síly je dána tehdy, pokud není možno dosáhnout sebeobrany nenásilnými prostředky. Proporcionalita v mezinárodním právu je užívána ve dvou významech.
Prvním významem je chápání proporcionality jako rovnovážného vztahu mezi útokem a legitimní odpovědí na tento útok. Jak již bylo uvedeno, v případě teroristických útoků není možno tyto útoky posuzovat izolovaně, ale ve svém souhrnu. Druhý význam proporcionality znamená, že proporcionální sebeobrana je užitím ozbrojené síly v takové intenzitě, aby ukončila útočnou akci. V takovém případě se naopak předpokládá, že sebeobrana bude vedena větší intenzitou nežli útok, protože stejná intenzita sebeobrany by mohla vést k patové situaci a útok neukončit.
Určitou dobu nebyla v mezinárodním právu shoda na tom, zda je možno právo na sebeobranu státu uplatnit i tehdy, pokud jsou útoky vedeny nestátními subjekty. Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1368 a 1373 přijaté po útocích 9/11 jednoznačně stanovily, že právo na kolektivní i individuální sebeobranu je dáno i při útocích, které není možno přičítat nějakému státu.
Státy mají totiž povinnost, ale i právo chránit své občany. Pokud jsou útoky vedeny osobami pobývajícími v jiném státě a tento stát nebo mezinárodní společenství nepřijme účinná opatření k jejich zastavení, musí mít napadený stát právo na použití síly v rámci své sebeobrany. Z předmětných rezolucí vyplývá, že Izrael by byl oprávněn i k užití vojenské síly, aby vraždy svých občanů zastavil.
Autor je advokát
