Omluvná reakce čtyř nejvyšších ústavních představitelů Česka za setkání ministra kultury s dalajlámou byla zbytečná. Zkušenosti jiných států totiž ukazují, že podobné schůzky nemají dlouhodobý negativní dopad do obchodních vztahů s Čínou. A tolik vzývané obchodní vztahy a čínské investice? “Zatím pouze někteří miliardáři prodali čínským společnostem části svých majetků, což na blahobyt České republiky nemělo žádný vliv, a jiní miliardáři dostali politické krytí svých finančních aktivit v Číně, což je z hlediska českých občanů rovněž irelevantní,” upozorňuje v textu pro HlídacíPes.org právník Aleš Rozehnal.

Prezident Miloš Zeman, předseda Senátu Milan Štěch, předseda Sněmovny Jan Hamáček a předseda vlády Bohuslav Sobotka se ve společném prohlášení distancovali od setkání ministra kultury Daniela Hermana s tibetským duchovním vůdcem dalajlámou.

Důvodem vydání prohlášení byla zřejmě obava o možné zhoršení česko-čínských ekonomických vtahů v důsledku tohoto setkání.

Je totiž realitou, že čínská vláda po setkání dalajlámy s obchodními partnery Číny pravidelně hrozí animozitou a utlumením hospodářské spolupráce.

Čína považuje přijetí dalajlámy za podporu tibetského separatismu a vměšování se do jejích vnitřních věcí. Z tohoto důvodu přidává k čistě diplomatickým hrozbám i ekonomický tlak na ty státy, jejichž představitelé se dalajlámou setkají.

Prezident, předsedové obou komor parlamentu a předseda vlády zřejmě pocítili dilema, které formuloval v roce 1995 italský premiér Silvio Berlusconi před svým setkáním s dalajlámou.

Uvedl, že mezinárodní společenství musí volit mezi důležitostí udržování obchodní vztahů na jedné straně a ochranou lidských práv na druhé straně.

Trable s dalajlámou

Čínská nevůle k dalajlámovým zahraničním stykům má dlouhou historii. Když byla v roce 1989 dalajlámovi udělena Nobelova cena za mír, Čína hrozila, že přeruší ekonomické vztahy s Norskem, pokud se norský král zúčastní ceremoniálu předávání ceny. Osoba dalajlámy byla i neuralgickým bodem ve vztazích se Spojnými státy Americkými.

Poprvé byl dalajláma pozván do Bílého domu prezidentem George Bushem starším v roce 1991. Během následujících prezidentsví Clintona a Bushe mladšího navštívil dalajláma Bílý dům ještě devětkrát, což vždy vyvolalo protesty Pekingu.

Prezident Barack Obama v roce 2009 odmítnul dalajlámu přijmout. Jejich první setkání se konalo až v roce 2010 a vyvolalo tradiční protesty Pekingu a hrozby ještě hlubšími důsledky probíhající ekonomické krize.

To němečtí představitelé se dlouho nechtěli s dalajlámou setkat. Tento postoj byl prolomen v roce 2007, kdy se s ním setkala kancléřka Angela Merkelová, za což jí velmi kritizoval její předchůdce Gerhard Schröder.

Čínsko-francouzské vztahy se podstatně zhoršily po setkání Nicolase Sarkozy s dalajlámou v době francouzského předsednictví EU.

Čína dokonce na protest proti tomu zrušila každoroční summit s představiteli EU a odložila nákup 150 letadel Airbus. V roce 2009 vynechaly čínské obchodní delegace návštěvu Francie, zatímco v jiných evropských státech byly podepsány kontrakty za 15 miliard amerických dolarů.

Další ilustrací čínských ekonomických sankcí je mongolský příklad. Dalajláma navštívil Mongolsko mnohokrát, protože země má silné historické a kulturní vazby na Tibet.

V odpověď na to, Čína zavedla dočasný zákaz dovozu mongolského zboží a zablokovala jedinou železniční trasu mezi Mongolskem a Čínou.

Jak si zachovat tvář

Světoví politici si uvědomují, že setkání s dalajlámou vede k tenzi v bilaterálních vztazích s Čínou. Častou alternativou jeho nepřijetí tak bývá setkání mimo výkon funkce nejvyššího představitele státu.

Když dalajláma v roce 2008 navštívil Švýcarsko, president Švýcarské konfederace Pascal Couchepin prohlásil, že se s ním setká nikoli ve funkci prezidenta, ale jako ministr kultury.

Stejně tak při setkání s Clintonovou administrativou nebyl oficiálně přijat prezidentem, ale pouze ministrem.

Druhou alternativou je to, že vrcholní představitelé země delegují setkání s dalajlámou na níže postaveného představitele státu.

Například při své návštěvě v Holandsku v roce 2009 dalajlámu přijali někteří členové parlamentu a ministr zahraničních věcí. Před přijetím dalajlámy německou kancléřkou se vysocí představitelé německé vlády vyhýbali setkání s poukazem na pracovní vytížení.

Aby si obě strany zachovaly tvář, sešel se s ním při jeho návštěvě Německa předseda Bundestagu a jeden ekonomický ministr.

Stejně postupují latinskoamerické země, v nichž hraje Čína roli jednoho z největších investorů.

Dalajláma se ale často setkává s vůdci politické opozice, kteří se následně stávají ministry či prezidenty. Poté se však mnohdy s dalajlámou odmítají sejít.

Příkladem může být novozélandský premiér John Key, který se s ním v roce 2007 sešel a byl velmi kritický k vládě, která setkání zavrhla. V roce 2009, kdy se chopil moci, však již sám setkání odmítnul.

Ve jménu Česka, nebo vyvolených?

Ze zkušenosti vyplývá, že zhoršení ekonomických vtahů na základě dalajlámova přijetí nemá dlouhého trvání. Devět měsíců po setkání dalajlámy s francouzským presidentem Nicolasem Sarkozy byly čínsko-francouzské vztahy na předcházející úrovni a poté, co Francie opětovně prohlásila, že uznává Tibet za integrální část čínského území, přijela do Francie čínská obchodní delegace.

Stejně tak se brzo oteplily vztahy mezi Čínou a Rakouskem, poté, co v roce 2007 přijal dalajlámu rakouský kancléř Alfred Gusenbauer. Již v roce 2008 vykonal kancléř oficiální návštěvu Číny.

Navíc empirická data dokazují, že ke zhoršení vztahů s Čínou vede pouze setkání dalajlámy s hlavou státu.

Toto zhoršení bývá navíc pouze krátkodobé. Setkání s níže postavenými představiteli státu nemá na vztahy s Čínou žádný vliv.

Je očividné, že prezident Miloš Zeman, předseda Senátu Milan Štěch, předseda Sněmovny Jan Hamáček a předseda vlády Bohuslav Sobotka vyřešili Berlusconim popsané dilema příklonem k důležitosti udržování obchodní vtahů s Čínou.

Vzhledem k povaze dalajlámovy schůzky však byla jejich reakce nejspíš zbytečná, protože v minulosti jeho schůzka s ministrem kultury žádné napětí mezi státy nevyvolala.

Další otázkou je to, kde že jsou slibované čínské investice.

Zatím totiž pouze někteří miliardáři prodali čínským společnostem části svých majetků, což na blahobyt České republiky nemělo žádný vliv, a jiní miliardáři dostali politické krytí svých finančních aktivit v Číně, což je z hlediska českých občanů rovněž irelevantní.