V červnu to budou tři roky, co jsme byli svědky operetního melodramatu o vztahu premiéra a jeho asistentky, k němuž se při plnění svých zákonných povinností připletla vojenská zpravodajská služba. Do jejích objektů vtrhlo po ránu a bez varování či spolupráce se službou komando policajtů z ÚOOZ. Výsledkem byl nejen pád vlády, ale i zatčení ředitele Vojenského zpravodajství generála Kovandy a jeho předchůdce generála Páleníka, dvou nezpochybnitelných válečných hrdinů z bojů v Afghánistánu.

[ctete]45496[/ctete]

Funkci ministra obrany jsem opustil půl roku před tím a melodrama jsem konsternovaně sledoval z Francie, kde jsem byl shodou náhod na návštěvě u amerického přítele, který nám kdysi pomáhal otevírat dveře do NATO a na stará kolena se teď věnuje pěstování vinné révy nedaleko Bordeaux. Mimochodem – jeho otec v začátcích studené války zakládal americkou vojenskou zpravodajskou službu. Jak tehdy přicházely zprávy z Prahy, kladl jsem si otázku, zda by se něco takového mohlo stát v Americe. Zda je vůbec představitelné, že by v šest ráno vtrhli do centrály CIA nebo DIA důstojníci FBI nebo nějací šerifové z Nebrasky, udělali tam domovní prohlídku a bez vážného důvodu uvěznili jejího šéfa. Nejen já jsem si na tu řečnickou otázku odpovídal, že by to možné nebylo.

Po více než dvou a půl letech je ovšem možné bilancovat. Všichni aktéři jsou z vazebních věznic dávno propuštěni a téměř všechna soudní jednání skončila, byť zatím nepravomocně, jejich očekávatelným osvobozením. Jediným výsledkem této operace tak byla zásadní destabilizace zpravodajských služeb v naší zemi.

Její hořké ovoce nyní sklízíme, jak názorně ukazují okolnosti spojené se skandálním propuštěním Alího Fajáda z vězení a s rozhodnutím české vlády nevydat ho k trestnímu stíhání do USA. Toto rozhodnutí nejen vážně poškodilo naše vztahy se Spojenými státy, které okamžitě prohlásily, že ho považují za „neospravedlnitelné“ a že jsou z něj „šokované“, ale – a to zejména – totálně znevěrohodnilo české zpravodajské služby ve světě.

Nechci si představovat, jak se teď spí americkému velvyslanci v Praze, který před časem prosadil historicky jedinečné vydání Kevina Dahlgrena české justici, a teď musí ve Washingtonu vysvětlovat, proč se mu Češi odvděčili tímto způsobem. A neumím si vůbec představit, jak služby našich spojenců (USA a Británií počínaje, a Izraelem konče), až se podrobně seznámí s tím, co se skutečně odehrálo, budou připraveny v příštích letech s našimi zpravodajci dál spolupracovat. Blbost, neschopnost a nespolehlivost se totiž nezapomíná.

Ten příběh, jdeme-li zpět po jeho stopách, zní skoro neuvěřitelně. Na jaře 2014 je v Praze na žádost USA zatčen a uvězněn Libanonec s ukrajinským občanstvím Alí Fajád a jeho dva komplicové. Američané je viní z ozbrojené podpory teroristických organizací a žádají jejich vydání. Z reakcí Bejrútu na jejich zatčení musí být českým úřadům jasné, že Fajád pracuje pro jejich zpravodajskou službu, o níž je notoricky známé, že ji řídí teroristická organizace Hizballáh.

Přesto se v červenci 2015 vydává agent Vojenského zpravodajství – z vlastní iniciativy, se souhlasem nadřízených a pod pravým, nikoli krycím jménem – do Libanonu, aby tu ve společnosti Fajádova advokáta (sic!), jeho tlumočníka a dvou podivných novinářů odněkud z Jindřichova Hradce cosi projednával. Při výletu do údolí Bikáa, které je notoricky známé jako bašta Hizbulláhu, jsou všichni uneseni, dostanou se do rukou libanonské zpravodajské služby a ta navrhne jejich výměnu za Fajáda.

Česká vláda, konkrétně pak ministr spravedlnosti Pelikán s úsměvem na rtech a se slovy, že „nechce mít na rukou krev“ pěti Čechů, po několika měsících na sprostý obchod přistoupila. Kdyby to nebylo trapné a tragické, smáli bychom se také. Amatérismus, naivita a diletantismus vojenské zpravodajské služby jsou neospravedlnitelné. (Něco podobného by se Vojenskému zpravodajství pod vedením generála Páleníka nemohlo stát – a mnozí jsou mi svědky, že jsem k jeho práci měl řadu výhrad.)

Postoj vlády v čele s ministrem spravedlnosti je zbabělý a skandální. Vzpomeňme si na těžká rozhodování vlád Izraele nebo západního Německa, když byly v sázce stovky opravdu nevinných lidí uvězněných v letadlech, která unesli palestinští teroristé. Izraelský premiér Jitzak Rabin  v roce 1976 i německý kancléř Helmut Schmidt v roce 1977 (oba socialisté – sic!) přistoupili k odvážnému a riskantnímu rozhodnutí rukojmí osvobodit. Na rozpoutání teroru nenesli žádnou vinu, věděli, že ozbrojeným zásahem může na jejich rukou ulpít krev, ale vydírat se nenechali. Čeští trumberové placení státem nebo dokonce Fajádem naopak sami vlezli do průhledné léčky – v lepším případě z hlouposti, v horším případě ze zištných důvodů, jak naznačují velké peníze, které se prý objevily u uneseného advokáta – a Sobotkova vláda v čele s dvěma Babišovými ministry toto jejich hloupé nebo dokonce nemravné jednání posvětila.

V červnu 2013 padla ve zhysterizovaném Česku vláda. Dnes se jasně ukazuje, že k tomu nebyl důvod. Jean-Claude Juncker, který se ve stejné době dostal do podobných potíží jako Petr Nečas, v klidu řídí Evropskou komisi. V civilizovaných zemích ovšem padají vlády nebo aspoň zodpovědní ministři (v tomto případě obrany a spravedlnosti) za takové maléry, jaký se nám přihodil právě teď. Jenže vládou ovládaná mainstreamová média kolem tohoto průseru chodí po špičkách a Karel Randák, který chce zachránit svého kamaráda Honzu Berouna v čele Vojenského zpravodajství, v televizi národu vysvětluje, že to zas tak strašná blamáž není. Zřejmě se to zamete pod koberec.

Ovšem vůbec nejděsivější zprávou týdne je, že malér bude vyšetřovat Robert Šlachta a jeho hoši z ÚOOZ. Muž, který na maléru nese největší vinu tím, že před třemi lety zasadil zpravodajským službám úder, ze kterého se doteď nevzpamatovaly, se je nyní chystá definitivně dorazit. V době, kdy s počtem migrantů v Evropě dramaticky stoupá i nebezpečí teroristických útoků, je to vůbec ta nejhorší zpráva.

[ctete]45637[/ctete]