Tak se jim to podařilo. Naši novodobí parlamentní totalitáři v pátek totálně zakázali kouření ve všech barech a hospodách. Jde o drakonický zákon, který nemá obdoby v žádné ze sousedních zemí. V Rakousku se může kouřit i v mnoha restauracích, kde se podává jídlo, na Slovensku a v Polsku je kouření povolené nejen v barech, ale i hostincích, kde je jídelní část stavebně oddělená, a v Německu závisí míra tolerance vůči kuřákům v barech a hospodách na jednotlivých spolkových zemích s tím, že jen tři z celkem 16 spolkových zemí přijaly nejpřísnější formu našeho typu. Schválí-li normu i Senát, nebude se u nás od května příštího roku v uzavřených prostorách smět kouřit vůbec nikde. Z dosavadního kuřáckého „ráje“ se stane doslovné kuřácké „peklo“. Stojí za připomenutí, že zamítnuté kuřárny v barech a hospodách, jak je navrhoval Marek Benda, legálně existují – často i v liberálnější podobě – ve většině evropských státech (Francie, Itálie, Nizozemí, Lucembursko, Portugalsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, aj.). Nechápu proto, jaké „civilizované státy“ měl na mysli premiér Sobotka, když přes víkend vládní návrh obhajoval.
Leoš Heger, poslanec za TOP 09 a bývalý ministr zdravotnictví, který před lety neúspěšně navrhoval podobně drakonický zákon, páteční hlasování v Poslanecké sněmovně nadšeně přivítal. Nás kuřáky přirovnal k nemocným žloutenkou, kteří – stejně jako jiní infekcí napadení lidé – nemají v hospodách a na veřejnosti co pohledávat. Dnešní ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík se při obhajobě návrhu zaštiťoval hlavně malými dětmi. Z hlediska zdravého rozumu jsou však tyto argumenty komické, absurdní i tragické zároveň. Vezmeme-li je doslova, pak my kuřáci už nepůjdeme večer na pivo a cigáro do své venkovské putyky (která už možná nebude ani existovat), ale budeme se své zálibě věnovat raději doma. A žijeme-li ve městech, budeme každou půlhodinu vycházet před hospodu ven, abychom si cigáro zapálili na ulici. Ale kde budou večer děti? V hospodách u piva? Nebo se spíš budou onou ulicí vracet ze sportovního kroužku domů s tím, že na své cestě i v jejím cíli budou vystaveni „infekčnímu“ působení cigaretového dýmu daleko víc než dosud?
[ctete]89743[/ctete]
Zdravotníci a s nimi spojení „pachatelé dobra“, kteří chtějí nás kuřáky rákoskou zahnat do svého „ráje“, rádi argumentují nejen škodlivostí kouření na lidské zdraví (ta je samozřejmě nepochybná), ale také vysokými finančními náklady na sanaci následků kouření. Pokud by ovšem byli opravdu důslední, pak by měli postavit kouření mimo zákon totálně a bez výjimky, jak správně poukazuje senátor Jaroslav Kubera. Jenže to neudělají, protože dobře vědí, že by na tom stát ekonomicky naprosto prodělal. Jen na spotřební dani z prodeje cigaret totiž stát vybere ročně víc než 40 miliard korun, což je roční rozpočet ministerstva obrany, a nebo rozpočet všech našich vysokých škol na dva roky. Při prohibici by na černém trhu o tyto peníze přišel. A kdybychom hypoteticky my kuřáci „prozřeli“ a ze dne na den přestali všichni kouřit, stát přijde nejen o tuto částku.
Platí-li premisa, že pokud se vzdáme kouření, budeme méně umírat na rakovinu plic a jiné „kuřácké“ choroby, pak by mělo i logicky platit, že budeme žít déle a stát to pak bude v součtu stát ještě víc při náročnější léčbě Alzheimera nebo na důchodech vyplácených po významně delší dobu. Jinými slovy – stát nás kuřáky potřebuje hned ze dvou důvodů – aby si kvůli naší vášni finančně pouštěl žilou a zároveň aby si do nás kopnul a spravil si své vlastní špatné svědomí.
[ctete]89378[/ctete]
Politici, kteří návrh zákona protlačili, se hají také tím, že reagují na společenskou poptávku. Ano – asi 50-60 % lidí drakonické opatření podporuje. Ano – oficiální propaganda (i svazácké nadšení á la dr. Králíková) funguje stejně jako kdysi v nacistickém Německu nebo bolševickém SSSR. Ano – mezi pražskými kavárnickými hipstery typu pana Kobzy je dnes módní nekouřit. Prý to smrdí. Ale co smrdí, a co voní? Co je subjektivní a co objektivní? Ještě živě si pamatuji, jak dřív i mnozí nekuřáci říkali, že jim tabákový dým voní. Auto smrdí, shodne se většina. Tak ho zakážeme? Tchoř smrdí. Máme ho proto vyhubit? Raflézie, rostlina s největším květem na světě, páchne ještě víc. Máme ji proto i s indonéskými pralesy vypálit? Nás kuřáků je 25 až 30 %. Je to menšina, ale nikoli zanedbatelná. Zejména v době, kdy se různé „civilizované“ státy předbíhají v tom, jak by učinili šťastnější kdejakou tří- nebo čtyřprocentní menšinu, by se společnost mohla a měla zajímat také o to, zda vykázání celé její čtvrtiny do suterénu je opatření, které posílí soudržnost dnes již tak atomizovaného lidské společenství, a nebo naopak jen přilévá olej do ohně budoucího společenského konfliktu.
Těsto na konflikt je zaděláno. Až do letošního roku bylo Česko liberální demokracií, v níž byly garantovány základní práva a svobody. Trh svobodně a přirozeně reagoval na poptávku. Hospodští se mohli svobodně rozhodnout, zda se v jejích soukromých podnicích může kouřit a kuřáci i nekuřáci si mohli svobodně vybrat, do jakého podniku zajdou. Společenská poptávka určovala míru a poměr mezi různými podniky. Česko bylo také až dosud pozoruhodně imunní vůči různým tzv. progresivním a sociálně inženýrským opatřením, které se k nám jako lavina valí ze Západu a z Bruselu. Marxismus jsme sice porazili vojensky a hospodářsky, ale sociálně a kulturně se k nám zadními vrátky vrací zpět.
Letošní rok je zlomový a jako první ucítí úder česká vesnice. Komunisté kdysi vyhnali lidi z kostelů. Odchod lidí do měst zrušil venkovské školy. Zbývá poslední místo, kde se lidé scházejí – česká hospoda. Teď se jejími hrobaři stávají Sobotka s Babišem. Elektronický systém tržeb ve spojení se zákazem kouření vystavuje mnoha venkovským hospodám úmrtní list. Vám, propagátorům modernosti ve velkých městech, které to dnes nepálí, stojí za to připomenout, že nic nekončí tak, jak to začalo. Projde-li ostrakizace kuřáků, budou následovat další zákazy. Ve jménu tzv. transparentnosti a našeho zdraví postupně zakážou alkohol, maso, čokoládu, cukr, sůl, automobily, papírové peníze, veřejnou kritiku potratů, vánoční stromečky, prodej živých kaprů, olůvka jako rybářské náčiní, kamna na pevná paliva, otevírání oken, splachovací záchody, atd. atd. V tomto smyslu se tak 9. prosinec 2016 zapisuje do českých dějin jako náš černý pátek.
