Legendární diplomat Henry Kissinger stál uprostřed nejdůležitějších jednání studené války. Je rovněž autorem mnoha rozsáhlých publikací. Kniha Kissinger podle Kissingera je ale jiná. Množství jedinečných postřehů rozhodně stojí za pozornost. Skvělou novinku nyní najdete na e-shopu FORUM. Autorem předlohy je bývalý ministr zahraničí, ministr obrany a diplomat, v současnosti poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra (ODS). Podle něj nás může málokdo obohatit zkušenostmi tak jako právě Henry Kissinger. Co mu z knihy nejvíce utkvělo v hlavě? Co dnešní diplomacii z Kissingerova umění nejvíce chybí?

Co vás nejvíce zaujalo na knize Kissinger podle Kissingera?

Kniha je bilančním rozhovorem Henryho Kissingera s Winstonem Lordem, americkým diplomatem a Kissingerovým dlouholetým spolupracovníkem. Není to jeho vrcholné dílo ani nepřináší nic moc objevného. Myslím si, že Kissinger jako spisovatel má za sebou díla většího významu – za stěžejní považuji především jeho Diplomacii, kterou by měl číst každý, kdo se zajímá o zahraniční vztahy. Ale jsem přesvědčen, že má cenu číst i tuto knihu.

Za prvé proto, že je zřejmě jeho poslední. Je to jakýsi testament nebo spíš destilát jeho uvažování o moci a jejím vlivu na zahraniční politiku. Jen málokdo nás může obohatit zkušenostmi jako on.

A za druhé – hlavním tématem je Čína. Tedy mocnost, která bude v dalších letech zcela jistě atakovat výsostné postavení USA ve světě i ekonomický vliv EU, a proto se nejedna formativní událost bude točit právě kolem Pekingu. A zase – jen málokdo měl ve svém životě tak hlubokou zkušenost s vyjednáváním s Čínou jako Kissinger. A zřejmě nikdo na Západě nebyl předtím ani potom při vyjednávání s Čínou tak úspěšný jako on.

Jistě je to hodně široké téma, ale co dnešní diplomacii z Kissingerova diplomatického umění nejvíce chybí?

Za prvé, dnešní hráči v diplomatické aréně postrádají elementární znalosti z historie. Přitom znalost historie jako příběhu určitých příčin a následků je nejlepší cesta, jak se vyhnout opakování starých chyb. Sám Kissinger na to často poukazuje. Za druhé, chybí Kissingerův realismus. Diplomacii – stejně jako jakoukoli jinou praktickou lidskou činnost – světí nejen slova, ale především výsledky. Dnes slyšíme hlavně mnoho slov. Přímo kakofonii verbálních projevů. Někdy to jsou slova krásná, ušlechtilá a dobře míněná, ale pokud si z nich jejich adresáti dělají legraci, k ničemu to nevede. Nebo zas slyšíme slova tvrdá, rázná a odhodlaná, ale nejsou-li podložena vůlí konat, je to taky k ničemu.

Dále čtěte

Kupte si knihu: Kissinger podle Kissingera s předmluvou Alexandra Vondry

Na e-shopu FORUM najdete další skvělou publikaci. Kniha se jmenuje Kissinger podle Kissingera s podtitulem Úvahy o diplomacii, strategickém výhledu…

Jistě – doba se od Kissingerových časů hodně změnila. Svou roli tu hrají sociální sítě. Komunikace na nich hodně multiplikuje posun od reality k virtualitě – se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Ale neměli bychom se stát jen otroky této komunikace… A za třetí je tu role osobností. Mám pocit, že dnešní nejen americké, ale i světové diplomacii osobnost typu Kissingera nebo třeba kancléře Metternicha (který Kissingera hodně inspiroval) zoufale chybí. Nedivme se pak, když s námi Rusko nebo Čína vytírá jako s hadrem podlahu…

Kniha mj. láká na zkušenosti z „hvězdných hodin americké politiky“. Čím to je, že se Amerika tolik změnila?

Ano, Amerika se mění. To je fakt, který překračuje rámec předchozí úvahy. Mění se demograficky, sociologicky, ekonomicky, kulturně. Mění se i její postavení ve světě s tím, jak roste váha Číny, Indie a dalších rapidně se rozvíjejících velkých států. Pro americkou diplomacii to představuje velké nároky na změnu. Jiný svět vyžaduje často jiný způsob odpovědi. Ale i tady nabízí Kissinger léta své poradenství. Třeba tím, že vytrvale doporučuje, aby se USA naučily hledat ve světové politice rovnováhu, ekvilibrium. To je politika, kterou v 18. a 19. století bravurně ovládali Angličané, když se Británie stala světovou mocností číslo jedna, ale neměla schopnost ovládat ani celý evropský kontinent, natož svět. Je to role, kterou USA dosud nepoznaly, musí se ji naučit hrát. Až do konce 19. století hrály USA jen roli jakéhosi majáku, který svítil jako příklad na cestu jiným, ale sám se ve světě moc neangažoval.

Dále čtěte

Nebaví vás ekonomie, ale chcete ji pochopit? Zkuste tuhle knihu

Na e-shopu FORUM nyní najdete jedinečnou knihu Charlese Wheelana s názvem Odhalená ekonomie. Je to patrně po letech první kniha…

Ve 20. století se USA dostaly do pozice mocnosti číslo 1, která v zájmu celého svobodného světa fungovala jako „křižák“ hájící jeho zájmy a výsady. Tato výsadní role USA ale pomalu končí. Budou se muset naučit fungovat v rovnováze. A budou se muset naučit realisticky vnímat nejen zájmy své, ale i ostatních aktérů. Vyplývá z toho i jeden důležitý závěr pro nás tady v Evropě – už nemůžeme automaticky počítat s tím, že za nás Američané budou ochotně tahat horké kaštany z ohně, když to tady zase poděláme.

Jako konzervativní politik byste jistě rád viděl silnou a jednotnou Republikánskou stranu v USA. Pomůže jí zkušenost s Donaldem Trumpem k něčemu takovému?

Nevím. Trump určitě nebyl ani není ideálem konzervativního politika. Stylově je spíš jeho protikladem. Ale před pěti lety vyhrál republikánské primárky, protože byl v soutěži jedinou výraznou osobností, která dokázala srozumitelně pojmenovat problémy dnešní Ameriky a dávala lidem naději, že je bude řešit. Jeho konkurenti byli sice úctyhodnými pány, ale nudně komunikovali a prezidentským materiálem nebyl ani jeden z nich.

Trumpovo prezidentství pak bylo věcně rámováno dvěma linkami. Na jedné straně se snažil tvrdou silou získat USA respekt, který ztratily během Obamovy vlády, jež se vyznačovala krásnými projevy, ale neochotou podepřít je vůlí k akci. Někde byl Trump úspěšný víc (Čína, peníze pro NATO, Blízký východ), jinde míň (Korea). Tou druhou linkou pak byla jeho „twitterová“ komunikace. Jakási sólo jízda bez týlové podpory, která ho nakonec v koronavirové krizi potopila. Výsledkem je rozdělená Republikánská strana, která se musí od Trumpa emancipovat, ale zároveň najít stejně výraznou osobnost, která stranu sjednotí a bude schopna oslovit většinu té dramaticky se měnící Ameriky v dramaticky se proměňujícím světě. Nebude to vůbec jednoduché.

A ještě jednou ke Kissingerovi – dokázal byste říci, co vám z knihy nejvíce utkvělo v hlavě?

Všechno, co mě na Kissingerovi zaujalo, je uvedeno v mé předmluvě. Přečtěte si ji, dal jsem si s ní hodně práce. Už nic víc se mi k tomu dodat nechce.