Alexandra Alvarová a její nová kniha FOTO: FB
FOTO: FB
Po knize Průmysl lži: Propaganda, konspirace a dezinformační válka (2017) zpracovala novinářka a expertka na PR Alexandra Alvarová své téma dezinformací a hybridní ruské propagandy tentokrát beletristicky v thrilleru Krmit démony. Zvládla to jako suverénní autorka, která ukázala, že ovládá i tento žánr.
Už u své první knihy uvedla, co je jejím cílem: „Proč jsem knihu psala? Důvodem je bezmoc, že prohráváme hybridní válku. Jistota, že jsou v ní Rusové dobří. Schopnost podívat se na věc bez despektu k soupeři. Bolest z nemožnosti vysvětlit lidem, které mám ráda, že se jejich hlav a srdcí zmocnil stejný duch panikařící nenávisti, jaký způsobil druhou světovou válku a který žene lidi do válek občanských. Chování jinak milých sousedů na vesnici, kde bydlí moji rodiče – kde příštích padesát let bude jediným cizincem Vietnamec v místní večerce. Chtěla jsem pomoci lidem, kteří mají pocit, že se zblázní z té hromady polopravd, výmyslů a manipulací, jež se odevšad valí jako voda z karlínských kanálů při povodni.“
Od vydání Průmyslu lži uplynuly tři roky a nic se nezměnilo k lepšímu. Sotva by se snad dalo něco takového čekat. Metody manipulace se osvědčily, není důvod s nimi přestat.
Teď tedy Alexandra Alvarová napsala něco, co je thrillerem i ve skutečnosti. V knize Krmit démony se prolíná několik okruhů lidí, které by za normálních okolností zůstaly zřejmě oddělené. Svět propagandy a manipulace, západní politiky, velkého západního byznysu, ruské politiky (lépe řečeno vládnutí), okruh ruských oligarchů a organizovaný zločin, kam patří obchod se zbraněmi, jaderným materiálem a prostitutkami a provádění nájemných vražd. Jsou tu i odpůrci, ať už oligarcha, kterého rozdrtil Putinův mocenský aparát, nebo američtí patrioti. Ale jsou tu také lidé ze samotného dna, jako třeba unesené dívky z Východu, které gangy používají jako prostitutky a volavky. Potkáme tu i rezignované policisty, kteří pochopili, že ve státě napojeném na mafiánské struktury nemají velkou šanci uspět.
Autorka píše román, který se prolíná s literaturou faktu. Není těžké, pokud tomu někdo věnuje jen základní úsilí, odhalit, kdo se skrývá za jakým jménem. U Trevora Kempa, který se nakonec stane americkým prezidentem, to dojde i těm méně znalým. U různých poradců a PR mágů to třeba někomu chvíli zabere.
Podstatné je, že to základní v knize fikcí není. Popisuje mechanismy, které umožňují uchvátit moc a na které přišli ruští stratégové a použili pro ně nástroje, které bezelstně objevili akademici západní i ti, co mají kořeny na Východě. Jde o postup, jak se dostat nahoru za podpory frustrovaných lidí, těch, kteří mají pocit, že nejsou nic. Stát se jejich hlasem. Stačí mít k dispozici data, a ta v době sociálních sítí leží na ulici.
Výmluvná je třeba pasáž o prezentaci nových možností ruským činovníkům, které to zcela upřímně zajímá, a to nikoli jen akademicky:
William byl v ráži.
„A nyní, dámy a pánové, předvedu malý trik. Totiž, on to není trik, ono to jen vypadá, jako bych byl mág. Ale nejsem. Tohle všechno jsou naše data.“
Namířil kurzorem do středu obrazovky a teatrálně ukázal do publika:
„Vy, pane! Řekněte jakékoli jméno v jižním Texasu.“
Kdosi z mladého ruského týmu navrhl: „Maggie Carpenter.“
„Dobrá, máme tedy jméno a jdeme hledat. Ano, vidíme, že systém nalezl ve čtyřech volebních okrscích dvacet pět Maggií Carpenterových. Kterou z nich chceme?“
Na obrazovce vyskočil seznam včetně věku a adresy.
„Třeba tuhle čtyřicítku,“ řekl jeden z Rusů a William klikl poslušně na link k tabulce s daty čtyřicetileté Maggie Carpenter z Austinu.
Bylo tam všechno. Věk, bydliště, příjmy, počet a jména dětí, fotky, fotky přátel, koho volila v posledních volbách, oblíbené filmy a seriály, psychologická data, zdravotní problémy, často kupované letenky. Přítomní Rusové přestali psát a užasle se dívali na promítací plochu.
William se samolibě usmál. Tahle reakce nastala při každé prezentaci.
Takže tady máme Maggie z Austinu, nesplacená hypotéka na dům, dvě děti v nedaleké základce, 120 přátel na Facebooku, neurotický typ, ovládaný strachem o budoucnost dětí, v posledních volbách volila Obamu, hmmm, dost nezvyklé v tomto okrsku, ráda plave a řídí Dodge Journey. Nejraději má film Hříšný tanec a trpí astmatem.
To ohromené ticho si letos William Sax užíval už poněkolikáté.
Pak už jen závěrečná část, jeho velké finále:
„Z psychologického profilu této paní víme, že patří hned do dvou kategorií, které obzvláště sledujeme. Tzv. persuadables. Tedy ovlivnitelní. A neurotička; jejím hlavním spouštěčem procesu rozhodování je strach o děti.
Cokoli od této dámy budete v budoucnu chtít, od nákupu pohonných hmot až po volební rozhodnutí, vždycky ji napřed zpracujete strachem.
Těch sdělení musí být víc a musí se to na ni valit odevšad. Ale díky mikrotargetingu zaplatíte jen zlomek haléře právě za tuhle jedinou message, ušitou na míru právě jí. Jejímu strachu. Uvidí to jen ona. A všechny ženy jako ona. A my těch videí, obrázků a informací speciálně pro ni a podobné matky můžeme naklonovat milion. Můžete si s jejím rozhodováním hrát, jak chcete. Díky mikrozacílení můžete ovlivnit jedno konkrétní hlasování dvaceti konkrétních byznysmenů v jedné akciovce, nebo milionu voličů v jednom státě. Jak kdo chce. Tohle je behaviorální matematika… A tohle umíme jen my, Challenger Analytics.“
Že to umí a že si Rusko dovede takové služby najmout, není literární fikce. Trollfabrika v Sankt Petěrburgu, falešné účty na sociálních sítích, které štvou Američany před volbami proti sobě a zesilují frustraci, napojení politiků, podnikatelů a celebrit na ruské kruhy, propagandistické pozadí brexitu, to všechno je zdokumentované. Nevidí to už jen někdo, kdo je hloupý, navedený nebo zaplacený. Všechno samozřejmě zorganizované tak, že se těžko prokazuje spiknutí. Samá náhoda, že. Vazby se ale vysledovat docela dobře dají.
V knize říká starý analytik CIA z doby studené války Sean Doherty: „Jako analytik jsem se držel principu nejjednoduššího vysvětlení. Jestli něco vypadá jako ruská akce, projevuje se to jako ruská akce, bude to nejspíš ruská akce. Často odmítáme věřit tomu, co je zjevné, jen proto, že je to pro nás naprosto nepřijatelné. Velká Amerika dobyta státem ožralých gangsterů? Nonsens, že jo?!“
Jenže výrobcům konspiračních teorií se povedlo mnoho lidí přesvědčit, že i jejich dezinformační podnik je jen konstrukce. Ve stylu starého rčení o ďáblovi, který chce, aby lidé nevěřili v jeho existenci.
Alexandra Alvarová může někomu stylem psaní připomenut autory severských krimi a nijak za nimi nezaostává. Je to brilantně napsaný sociologický a politický román. Vzhledem k obsahu se nejspíš nebude u nás některým lidem líbit, ale nebude to z literárních důvodů.
K pravidlům klasické detektivky patřilo i to, že se tam nemá objevit žádný Číňan. (V pokleslé literatuře se to zlovolnými Číňany jen hemžilo.) Tady se jeden objevuje, ale jednak to není klasická detektivka, jednak dnes těžko dělat, že Číňané na planetě nejsou. Pokud se dočkáme dalšího pokračování, možná se Číňany dost zalidní. U nás už si ale začínáme zvykat.
