Česká autorka žijící v Kanadě Alexandra Alvarová píše v nedávno vydané knize Průmysl lži, že smyslem dnešních falešných zpráv není prosazení lži, ale prosazení světonázoru, že pravda neexistuje.

Autorka odhaduje, že jen asi pět procent článků, které tvoří a šíří takzvané prokremelské weby se nezakládá na pravdě. „Zbytek, kterému se odborně říká ´hybridní materiál´, jsou informace s reálným základem, jen nasvětlené, okomentované, připepřené trochou skandálu, lži, drsným titulkem, emočním názorem“.

Alexandra Alvarová hovoří v rozhovoru pro Forum 24 o vzniku ruské hybridní propagandy, jejím mechanismu a nebezpečí, před kterým není nikdo imunní.

Když se mluví o kybernetické hybridní válce, co si pod tím máme představit?

Ze slova válka zde zůstal jen finální úmysl – zcela si podřídit území a instituce cizího státu tak, aby nešlo klást odpor. Dřív se u toho rozléhala střelba. Dnes se k tomu používá oprášená taktika tzv. aktivních opatření a operace v kyberprostoru. Významnou složkou hybridní války je propaganda mezi obyvatelstvem cílové země. Není to ruský, ale staročínský vynález, již staří mistři Sun‘c a Sun Pin ve svých spiscích tyto taktiky popisují. Rusové jsou v tom ale nejlepší. Pro snazší představu – hodně se to podobá období studené války s tím, že nyní máme navíc k dispozici ty nejmodernější softwarové nástroje pro získávání dat – od vlád i od jednotlivců. Tato data tvoří základ rozhodování v hybridním válčení.

Už se stalo zvykem reagovat na některé věci ve ironickým konstatováním: „Jistě, za všechno může Putin a Kreml.“ Jak poznáme, že někdo je jen dezorientovaný, zatímco jiný je třeba profesionální troll, který veřejnost ovlivňuje propagandou?

Kouzlem moderní propagandy je, že k ovlivnění velkého množství lidí potřebujete jen směšně málo placených lidí a peněz. Tento pokrok v poměru cena-výkon umožnily sociální sítě. Na Ulici Savuškina v Petrohradu pracují řádově pouze stovky lidí, na našem území jde rovněž o stovky lidí, kteří s Rusy aktivně vědomě spolupracují, šíří lži a pozměněné články často i zdarma, z přesvědčení. Znalost moderních algoritmů sociálních sítí jim ale umožnila milionový dosah. V amerických volbách jim politická reklama za několik desítek tisíc dolarů zasáhla miliony Američanů. Část poměrně malého množství propagandistických zpráv šířilo asi 50 tisíc na Twitteru, z nichž významné procento netvořili živí lidé, ale roboti. To je kybernetický rozměr propagandy, který v padesátých letech neexistoval. Ale zpět k otázce. Propagandu provozuje zhruba dvacet totalitních nebo autoritářských států světa, Rusko není samo. Mezi významné producenty propagandy patří samozřejmě i Islámský stát a další. Pokud máte neomezenou moc a územní ambice, můžete taky neomezeně lhát. Na internetu, kde si nikdo nic neumí ověřit, je to učiněný ráj.

Co je to Gerasimova doktrína, kterou zmiňujete ve své knize?

Začalo to nevinně. V roce 2013 si všiml americký novinář z Rádia Svobodná Evropa Rob Coalson v nenápadném ruském malonákladovém časopisu Vojensko-průmyslový kurýr pozoruhodného materiálu. Jeho autorem nebyl nikdo menší než šéf ruského genštábu Valerij Gerasimov. Pro jeho hlavní teze se vžil název Gerasimovova doktrína. Tou dobou štáby lidí s humanitním vzděláním pracovaly na výsledcích svých pozorování obyvatel Západu a sousedních států již několik let a z jejich práce byly pomalu odvozovány závěry, které ihned prorůstaly do tzv. aktivních opatření v rámci FSB. Gerasimovova doktrína se mezitím stala otřepanou frází mezi experty, ale zůstala zcela neznámá cílové populaci, které je propaganda určena.

Co je na ní nového?

Gerasimovova doktrína je pozoruhodná hned z několika hledisek. Byla ve zmíněném článku popsána jako nové metody válčení v informačním věku, opřené kromě konvenční vojenské agrese především o informační, psychologickou a politickou válku.

Článek o nových metodách války soustředil veškerou pozornost na politická, ekonomická, informační, humanitární a další nevojenská opatření, směřující k probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí. Lidé musí být otráveni, rozzuřeni, znechuceni a plní vzdoru. Plnohodnotnou součástí vojenské doktríny se stává vědecký potenciál v sociálních a přírodních vědách. Dříve opovrhované „měkké obory“ lingvistika, historie, psychologie, statistika, sociologie, demografie, ekonomie, kulturní etnografie… – to vše je zdrojem informací, které napřed musíte o obyvatelích Západu shromáždit. Terén, který chcete dobýt, je totiž složen z informací. Ukrývají se v naší hlavě. Jak myslíme, čemu věříme, které pohádky máme rádi, které historické postavy obdivujeme, jakých selhání se bojíme – to vše je pro analytiky důležité.

A pak se dá přejít k praxi…

Pak můžete tuto znalost přetavit v akci. Hybridní válčení, to jsou dezinformace, masové kampaně na sociálních sítích, spřátelení diskutéři – trollové, výroba politických skandálů pro znechucení cílové populace, podlamování důvěryhodnosti politiků a jejich vydírání, organizování selhávání justice tak, aby to bylo zřejmé a prostým okem viditelné, vydírání, subverze v policejních a armádních složkách, podlamování důvěry domácích obyvatel v média, vědu a fakta, aby nebyli schopni se orientovat, spojovat a koordinovat – to celé podmíněno nepřetržitým sběrem a vyhodnocováním informací. Ve viditelné rovině se toto působení projevuje ve stoupajícím společenském napětí, stoupající frustraci různých skupin obyvatel, rostoucí agresivitě diskuzí, přibýváním výhrůžek a vulgarismů ve veřejném prostoru, ztrátou zábran v nepsaných kodexech slušného chování, ztrátou důvěry v politický prostor, justici a ve vedení země.

Jakými fázemi vlastně moskevská propaganda prošla od Leninových dob po dnešek?

Rusko bylo vždycky podivná země, pokud jde o vztah k realitě. Všiml si toho během svých výprav do carského Ruska už markýz Astolphe de Custine. Ve svých „Dopisech z Ruska“, které publikoval v roce 1839, popisuje, jak Rusové milují konspirační teorie a „své verze“ dějinných výkladů. Píše, že už jen prosté upozornění na všeobecně přijímanou lež vám může vynést obvinění ze zrady národa a zacházení jako se zrádcem.

V Rusku a posléze v celém komunistickém bloku byla propagandě tradičně přisuzována jedna z nejvyšších rolí, pokud jde o přežití diktatury. V počátcích po revoluci 1917 se souznění lidu a diktatury jevilo jako dosažitelný cíl a do vytváření lidové oddanosti investovali Leninovi lidé opravdu hodně.

V roce 1921 vzniklo při Komunistické straně Ruska oddělení Agitpropu (agitace a propagandy). Jeho činnost zasahovala prakticky do všech myslitelných oblastí lidského života. Prosazovat dezinformace, lži, manipulativní verze skutečných událostí, to vše bylo považováno za přípustné metody boje komunistů v přesvědčování ostatních. Akademik Lysenko je dodnes ve východním bloku „pojem“. Češi také s výsměchem a hořkostí vzpomínají, jak jim, národu zkušených sedláků, tvrdila sovětská propaganda, že ruští biologové přinutili dojit kozla. „Rozdojit kozla“ se nadlouho stalo v Čechách synonymem pitomoučkých lží.

Na té propagandě se podílelo i dost známých lidí…

Hned po revoluci v roce 1917 zastihli bolševici v rozmachu generaci velkých malířů, grafiků a textařů. Ti, kteří skončili v emigraci, dnes visí v Museum of Modern Art, Centre Georges Pompidou a jiných světových galeriích.

Jedním z prvních významných počinů sovětské propagandy byla tzv. Okna Rosta. Šlo o graficky velmi zdařilé agitační plakáty vystavované v oknech domů. Vystavovat do oken poučné obrázky, hesla a historky byl dlouholetý zvyk a Okna Rosta jej využila k šíření úderných hesel s obrázky pro dělníky a chudinu. Plakáty pro Okna Rosta vytvářeli úspěšní textaři, básníci a scénáristé, například Vladimír Majakovskij a Dimitrij Moor. Grafik, fotograf, sochař a architekt Alexandr Rodčenko založil uměleckou skupinu takzvaných Produktivistů, fotografoval a filmoval pod vlivem německé filmové školy a Dzigy Vertova, vytvořil specifický styl grafického vyjádření nastávající sovětské éry. Texty dodával rytmický křikloun a talentovaný básník Majakovskij společně s kouzelníkem slov Velemirem Chlebnikovem.

Tvorba této vpravdě světové umělecké špičky, především její propagandistická část, zaujala velkého milovníka umění Josefa Goebbelse. Nikdy se netajil svým obdivem k vysokému stupni organizace bolševického Agitpropu. Vůbec se nerozpakoval o této inspiraci mluvit veřejně a nařizoval klíčovým lidem svého ministerstva obstarávat kopie a plagiáty děl Agitpropu. Na pozadí továrny a pole v mírně schematickém duchu, nářadí, snopy obilí a tak dále. Tento velmi typický způsob vyjádření dotáhla ve filmovém zobrazení k dokonalosti Hitlerova dvorní filmařka Leni Riefenstahl.

Nebyla pak ideálním prostředím i válka, kdy propaganda kvete?

Jistě, během druhé světové války pracoval sovětský propagandistický stroj na plné obrátky. Je důležité si například uvědomit, že Rusové dodnes neříkají „Druhá světová válka“, ale „Velká vlastenecká válka“. Začíná pro ně až rokem 1941, kdy Rusko napadl Hitler. O tom, že do té doby považovali nacistické Německo za svého pevného spojence, se nemluví. O tom, že spolu oba státy podepsaly „mírový“ Pakt Molotov–Ribbentrop, ve kterém si vojensky rozparcelovaly Polsko a nárokovaly další území svých sousedů, Finska, Lotyšska, Estonska, a dalších, se také nemluví. Během Velké vlastenecké války vznikla obrovská vlna válečných písní a filmů. Některé pitomoučké, některé strhující. Ale ty nejlepší byly podle mého názoru natočeny až po válce. Většina z nich byla nejen o válce, ale také o těžce zkoušeném člověku a jeho morálních dilematech uprostřed hrůz války. Nikdy nezapomenu na film režisérky Larisy Šepiťkové Vzestup (Voschožděnije), natočený až v roce 1977, který vyhrál Zlatého Medvěda v Berlíně.

Jak šel čas, umění sláblo, umělci už nebyli ani naivní, ani ke všemu ochotní a do metod ovlivňování nastoupily tvrdší praktiky.

Takže do toho víc zasahovali ostří hoši…

V roce 1963 bylo kromě oddělení propagandy – na základě válečných a poválečných zkušeností – založeno ještě oddělení dezinformací, které už neřídili umělci, ale přímo tajná služba KGB. Práce nezahrnovala jen šíření lží, ale také pomluv, falšovaných fotografií, výrobu falešných „uniklých dokumentů“, kompromitování nepohodlných politiků, podvody a vytváření nátlakových skupin a šíření poplašných zpráv v týlu nepřítele.

Pomocí tučných honorářů, protislužbiček, vydírání a zastrašování si na Západě vybudovalo dost slušný vliv takzvané „mírové hnutí“, tedy různé populární organizace, jejichž cílem bylo šířit ideje pacifismu a spolupráce se Sověty. V dezinformacích se Rusové propracovali mezi naprosté světové mistry a málem dokázali odzbrojit Západ zevnitř. Po rozpadu Sovětského svazu jsme na to na čas zapomněli. Zkušená garda šedých vlků v západních zpravodajských službách odešla do penze a „mladí nadějní“ netušili, že v Rusku se nic nezměnilo, jen se tomu začalo jinak říkat.

Kdo je cílem hybridní propagandistické války? Může jí podlehnout každý?

Ano, říkám vám, že na vzdělání absolutně nezálěží. Propaganda pracuje se třemi faktory, které nemáme pod kontrolou: s omezeným poznávacím procesem, s emocemi, které dokáží přechodně vyblokova spojení s neokortexem, a s ovlivnitelností člověka skrze jeho sociální pozici a důstojnost. Propagandisté často používají sousloví ZDRAVÝ SELSKÝ ROZUM, ale věřte mi, nic takového neexistuje. I velmi vzdělaní lidé z měst a lépe situovaní lidé podlehnou. Musíte prostě jen zaútočit na tato tři místa. Ve své schopnosti poznávat, třídit a zapamatovat si informace jsme velmi omezeni přehlcenou kapacitou mozku, svět je totálně přehlcen informacemi a klíč, podle kterého si informace vybíráme k zapamatování, nemá s rozumem nic společného. Často je mnohem důležitější, jestli jsme to už někde slyšeli (povědomé nebo mnohokrát opakované informace jsou časem přijímány jako pravdivé), jestli k té informaci máme kladný emocionální vztah, jestli potvrzuje naše vidění světa a sebe sama, zda nám ta informace neubírá na respektu a důstojnosti. Pokud pravda neprojde tímto sítem, tak má smůlu a prosadí se příjemnější lež. Lež je oproti pravdě vždycky ve výhodě, je šimravě sexy, snáz se šíří a přijde vždycky jako první. Pravda už pak nabízí jen jakási nudná fakta a nikoho nevzruší, takže se šíří pomalu a pozdě.

Proč by zrovna Česko mělo být laboratoří, kde si Rusko zkouší, co všechno je v ovlivňování možné? Jsou Češi jiní než třeba lidé na Západě?

Nejsou. Nejsme o nic horší a hloupější než Američané, Němci, Francouzi. Každý člověk je ve způsobu třídění informací a podléhání emocionálním úsudkům stejný. Nás Čechy je o trochu snazší vyděsit islámem, protože jsme nikdy neviděli živého muslima a známe jen ty, co krájejí hlavy v Islámském státu, tak jak nám je do hlav cpe Protiproud a Aeronet a stovky dalších. Ale není to o moc horší, než v jiných státech, naše hluboké propadnutí propagandě strachu je důsledkem silného ruského nasazení, nikoli naší mimořádné blbosti. Rusko si na nás testovalo, co všechno jim projde ve státech, kde jsou tajné služby a politikové vůči Rusku lépe vybaveny kompetencemi. A znovu opakuji, aby si nikdo nemyslel, že jde o nějaké démonické spiknutí. Na šíření propagandy potřebujete pár set lidí, to nic není. To je zhruba počet aktivistů, kteří obcházeli domácnosti v kampani STOP RADARU a STOP ZÁKLADNÁM. Minimální investice, žádné podzemní spiknutí. Stačí pár porad a několik chytrých programátorů. Musíte ale mít ten úmysl, tohle by lidé jako koníčka ve volném čase nedělali, kdyby někdo nedal zadání. Je to dost otravné.

Jak fungují mechanismy působící, že lidem vypne zdravý rozum?

Půda propagandy je zrádný močál, kde neplatí, že pravda vyjde nakonec sama na povrch a prosadí se. Je to svět polostínů, polopravd, kde temné bahno našeho vědomí nasává informace podle zcela jiných klíčů, než je jejich pravdivostní hodnota a fakticita. Je to místo zmatené logiky, žádné nuly a jedničky zde neplatí.

Smyslem dnešních falešných zpráv (na rozdíl od například hitlerovského Německa) není kupodivu prosazení lži, ale prosazení světového názoru, že pravda neexistuje.

„Musí existovat pluralita pravd“, řekla v dubnu 2017 ředitelka pařížské redakce ruského propagandistického kanálu Sputnik Natalija Noviková.

Kritické myšlení není něco, s čím se rodíme. Do kolébky nám nikdo predikátovou, temporální a výrokovou logiku nenadělil. Nechápu proto, proč si to myslíme a tolik lpíme na chiméře „zdravého rozumu“.

Zatímco Sokrates věděl, že nic neví, ideální oběť propagandy musí mít naprosto jasný, jednoduchý názor. Ví, že ví.

Chcete-li dělat propagandu, potřebujete dva pomocníky – strach a ignoranci. Bez skálopevného přesvědčení, že něco vím a že to vím lépe než ostatní, by nebylo možno zorat půdu v tolika tisících mozků najednou. Nebylo by možno do nich implantovat cizí myšlenkové konstrukty a nebylo by možno ovlivňovat volby. Volební chování bylo, je a bude skutečným cílem propagandistických operací. Bez vyděšených ignorantů nemáte naději vítězit.

Jak se ale chovají lidé, kteří jinak ignoranti nejsou?

Existuje popsaný jev, nazvaný Dunning-Krugerův efekt. David Dunning a Justin Kruger získali za svou práci na tomto poli Nobelovu cenu. Jejich objev spočívá ve zjištění, že míra odbornosti v dané oblasti je největší překážkou sebevědomého nezviklatelného názoru. Lidově řečeno, čím víc toho o nějaké oblasti víte, tím více máte tendenci předpokládat, že toho nevíte dost, a za svou neznalost se stydíte.

Při troše zjednodušení se podle dnes již postarší „teorie trojdílného mozku“ dá říci, že ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen, nejstarší a nejsilnější část mozku), savčí mozek (limbický systém) a šedou kůru mozkovou (neokortex). Každý z nich je jinak specializován, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, neokortexem. Šedá kůra je poměrně tenká a mladá, takové mlíčně. Ta na nás má – bohužel – nejmenší vliv. Nejsilněji s námi naopak cloumají předchozí dva mozky, „reptilian cortex“ alias plazí mozek a limbický (savčí) systém. Jsou staré a mohutně vyvinuté.

Plazí mozek, to nezní moc hrdě.

Plazí mozek, mozkový kmen (tak ho nazval neurolog Paul MacLean), má údajně obdobný tvar i u ptáků a plazů a je podle MacLeana zodpovědný za základní primitivní instinkty – teritoriální obranu, agresi, dominanci. Pokud uslyšíte, že je na vašem teritoriu vetřelec, aktivuje se právě tato nejstarší část mozku a spouští bez jakékoli intelektuální podpory příslušnou obrannou reakci. Proto je velká část novodobé propagandy postavena na emocionálním zveličování příchodu uprchlíků do Evropy. Uprchlík, navíc cizinec z exotické oblasti a zcela nepochopitelné kultury, je perfektním startérem momentu, kdy velení přebírá plazí mozek. Racionalita je křehounkým výdobytkem šedé kůry mozkové a plazímu seniorovi se nemůže postavit. V okamžiku nebezpečí bývá odstavena na vedlejší kolej.

Druhou, stejně mocnou částí podobného vesmíru v našem mozku je limbický systém. Obsahuje jednu malinkatou část, které se říká amygdala. Je to něco jako mytická postava Amazonky. Ve chvíli, kdy máme pocit ohrožení srovnatelný s něčím, co už máme v archivu uloženo, vyhlásí amygdala poplach a převezme velení nad zbytkem mozku. Je to praktické, protože je mnohem výhodnější utéct, než analyzovat pravděpodobnost a výši rizika. Řečeno hezkým přirovnáním Nassima Taleba, obvykle nejprve prcháme a pak teprve spekulujeme, jestli nás ten tygr chtěl opravdu sežrat. Amygdala vypíná program kritického myšlení, stejně jako to dělá „reptilian cortex“. Sice ho vypne jen na chvíli, protože šedá kůra mozková pak musí začít situaci analyzovat, ale je to dost výmluvná demonstrace toho, že nejsme tak racionální bytosti, jak si o sobě myslíme.

Ne náhodou proto využívá jazyk propagandistů archetypálních slov a obrazů:

valící se hordy

uprchlické vlny

záplava migrantů

miliony vetřelců

vraždící zrůdy

hejna kobylek

hladoví vetřelci.

To vše jsou asociace na staré zážitky velkých katastrof, které plazí a savčí mozek ukládají do složky „smrtelné“. Amygdale je úplně fuk, že jde jen o podobnost, musí se spouštět na základě učení se z podobných situací, jinak by nestála za nic. Prostě dělá jen svou práci – v nebezpečí odpojí šedou kůru mozkovou. V mnoha situacích nám toto zachrání život.

Naráží internetoví propagandisté na nějaké hranice svých možností? Máme šanci se účinně bránit?

Zatím vedou deset nula. Měli náskok, jsou dobře připraveni, znají svůj terén a ovládají distribuční kanály informací na internetu. Potrvá dlouho, než se zformuje účinná strategie obrany. Celá euroatlantická civilizace si teprve začíná uvědomovat rozsah nebezpečí. Jsme na začátku.  Z toho, co jsem výše popsala, je zřejmé, že populaci zasaženou propagandou nevzrušíte nějakými šedivými fakty a různým vyvracením lži. Takhle mozek nefunguje. Je to stejné, jako když se dáte k nějaké sektě. Vaše závislost na sociální příslušnosti k silné skupině a jejím názorům je víc než fakta, poskytuje vám to opěrný bod, půdu pod nohama, úctu k vlastní bytosti a jistotu, že já nejsem ten špatný. Lidé by pro tenhle pocit klidně zabíjeli, jak je pro ně důležitý. S intelektem, fakty a kritickým rozumem tady nic nepořídíte. Tedy pořídíte, ale za dlouhý, dlouhý čas. A my ho nemáme.

Mají nějaký smysl instituce, které budou lži odkrývat? 

Určitě mají, je jich nesmírně zapotřebí. Pokud by ale celá taktika spočívala jen na nich, tak bychom prohráli. Lež je jako naleštěná šťabajzna z pornoserveru. Šedivé šmudle Pravdě nezbývá než být chytřejší, protože víc sexy už nikdy nebude. A o její vnitřní kráse vědí jen lidé duchovně zaměření, ti jsou v naší civilizaci spíše výjimkou. Musíme si Pravdy začít vážit jako bezpečnostní hodnoty naší civilizace.