Ruský opozičník a politický vězeň Alexej Navalnyj. FOTO: César / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 (volné dílo)
FOTO: César / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 (volné dílo)
KOMENTÁŘ / Nejznámější ruský politický opozičník Alexej Navalnyj si vyslechl počátkem srpna svůj poslední trest ve výši 19 let, tentokrát za „extremismus a terorismus“, a musel si nutně uvědomit, že se stal věčným vězněm Vladimira Putina. Jistě stejně dobře ví, že ona věčnost potrvá „jen“ krátce přes Putinův politický pád nebo diktátorovu smrt – jediný problém je v tom, že ani on sám, ani nikdo z nás neví, jak je tento mezník daleko. A tak najednou pocítil potřebu zformulovat a přesně pojmenovat vše, co v tomto životě nenávidí.
Navalnyj napsal obsáhlý post, který obratem zveřejnila ruská liberální i světová média a který on sám označil za zpověď, a se svým případným čtenářem se v tomto textu dělí o své nejniternější pocity:
„Už dávno se chystám o tom psát. Dobrá, ať je to tedy první post po dalším rozsudku… Já ale musím překonat tu nenávist a ten strach – a vy mi v tom třeba nakonec i pomůžete. Nenávist. Na to jsem tázán často a také tentokrát chodí dopisy jeden za druhým: Tak co, nenávidíš soudce? A Putina asi ještě víc, no nemám pravdu? Jenže já jsem přece už dřív mnohokrát říkal, že právě nenávist je to, co především je třeba ve vězení přemoci. Je pro ni tolik důvodů a nejmohutnějším katalyzátorem je vaše naprostá bezmoc. Takže pokud nenávist pustíte ze řetězu, dorazí vás a pozře. Musím se ale přiznat, že ve mně nenávist vězí. A jaká!“
Nenávidím Jelcina s jeho dcerunkou
A Navalnyj hned připouští, že hlavním terčem jeho nenávisti nejsou ani současní soudci, tak ochotně posluhující této naprosto svévolné moci, ani jeho hlavní žalářník Putin. Ty nenáviděné i to nenáviděné je třeba hledat někde docela jinde:
„Jistě, někdy nevydržím a rozeřvu se na nějakého toho nýmanda v soudcovském taláru, ale zdrojem největší zuřivosti pro mě je něco docela jiného: Ne fízláci, rozkradači a zloději všech kategorií, na které narážím v personálu věznice. Ani efesbáci, kteří tomu všemu velí. A divte se nebo ne, dokonce ani Putin. V takových okamžicích nenávidím hlavně ty, jež jsem kdysi dávno miloval. Za kým jsem stál jako skála a hádal se o ně až do ochraptění. A sebe nenávidím za to, že jsem je kdysi miloval.“
Vydržme ještě chvíli napětí a než přijde rozuzlení, ve zkratce zmiňme další pasáž, kde Navalnyj připomíná, jak četl právě už ve vězení knihu slavného sovětského disidenta a posléze úspěšného izraelského politika Natana Ščaranského Neleknu se zla. Ščaranskij už v předmluvě k této knize píše, jak doufá, že právě v kriminálech se uchoval virus opravdové svobodomyslnosti a že KGB „nenajde proti tomuto viru protilék“. A co na to státní mocí nejnenáviděnější a nejobávanější ruský opoziční politik?
„Ščaranskij se mýlil. Protilék se našel. A to takový, že dnes, v roce 2023, je v Rusku politických vězňů zřejmě víc než v dobách brežněvsko-andropovských! Ale co s tím má společného KGB? V naší zemi nikdy neproběhl ani plíživý, ani zcela zjevný puč v čele s exponenty tajných služeb. Ti se k moci nedostali tak, že od ní vytlačili demokraty a reformátory. To oni sami. To oni je povolali. Ba přizvali. Sami je naučili, jak falšovat volby. Jak národní rodinné stříbro rozkrádat po celých průmyslových odvětvích. Jak lhát v médiích. Jak měnit zákony ve svůj prospěch. Jak násilně ničit opozici. A dokonce i jak rozpoutávat idiotsky zpackané války.
Právě proto si nemůžu pomoct a krutě, šíleně nenávidím ty, kdo rozprodali, propili a zbůhdarma prošustrovali onu historickou šanci, kterou měla naše země na počátku devadesátek. Nenávidím Jelcina s jeho dcerunkou Táňou a synáčkem Valjou, nenávidím Čubajse a celou tu vydařenou prodejnou rodinku, která dostala Putina k moci. Nenávidím podvodníky, kterým jsme neznámo proč říkali reformátoři. Dnes už je snad nad slunce jasnější, že tito lidé se nezabývali ničím jiným než intrikami a vlastním hmotným zdarem…
Nenávidím tzv. nezávislá média a tzv. demokratickou veřejnost, jež zajistily totální podporu jedné z nejdramatičtějších a vskutku zlomových událostí našich nejnovějších dějin – zfalšování prezidentských voleb z roku 1996. Znovu připomínám, že jsem tehdy byl aktivním stoupencem toho všeho. Samozřejmě nikoli falšování, to mi bylo proti mysli už tenkrát, ale udělal jsem vše pro to, abych si toho nemusel všímat, a zcela zásadní znetvoření základních principů politické volby mě tehdy naprosto nemátlo. Dnes platíme tvrdou daň za to, že jsme si v šestadevadesátém vnukli, že zfalšování voleb nemusí být vždy špatné. Účel světil prostředky. Ohánět se tím, že tehdy hrozil návrat komunistů k moci, mi dnes připadá liché…
To nebyl Putin někdy v roce 2011, ale Jelcin, Čubajs, tehdejší oligarchové a celá ta komsomolsko-partajnická banda, která se pasovala na demokraty, s nimiž v čele jsme roku 1994 nevyrazili do Evropy, ale do Střední Asie. Naši evropskou budoucnost jsme vyměnili za vily Táni a Valji na milionářském ostrově sv. Bartoloměje. Nu a když pak přísloveční kágébáci, přerodivší se v efesbáky, získali volný přístup k vrcholným politickým funkcím, nemuseli sami dělat vůbec nic. Jen se rozhlédli a s podivem zvolali: Cože, tohle bylo a je možné?! No výborně – jsou-li pravidla hry taková, že se smí krást, lhát, falšovat, cenzurovat a k tomu máme pod kontrolou veškeré soudy, tak si tu věru snadno poradíme…
Udělali jsme kozla zahradníkem a pak se velmi podivili, že sežral všechno, nač v zahradě narazil. Jenže to je přece kozel a jeho cílem a posláním je sežrat všechno, nač přijde – v zásadě ho ani nic jiného nenapadne… Takovéhoto kozla přirozeně nesnáším, ale krutě a šíleně nenávidím všechny, kdož ho učinili zahradníkem.“
Bagatelizace role KGB
Navalného nejnovější text ovšem vzbudil nejen obrovský zájem a nadšení nad jeho neuvěřitelnou životaschopností a zápalem, který, jak se zdá, nedokáže zadusit ani ten nejkrutější kriminál, ale i ohlasy kritické. Jeden z nich pochází z pera původem ukrajinského, ovšem i v ruském prostoru plně etablovaného novináře a komentátora Rádia Svoboda Vitalije Portnikova. Ten ve své odpovědi na Navalného post mimo jiné poznamenává:
„Zásadní rozpor mezi mými názory a názory řady ruských politiků a expertů spočívá už od 90. let v tom, že třeba ruské uchvatitelské války považují za důsledek autoritářství, kdežto já mám za to, že je to trochu jinak a že hlavní příčinou ruského autoritářství je imperiální podstata Ruska. Ostatně kde jinde když ne v Rusku umějí tak samozřejmě stavět koně před vůz?
Mě ale tentokrát zaráží něco jiného – jak Navalnyj bagatelizuje roli KGB! Soudě podle jeho posledního dopisu tento ruský bojovník proti korupci dodnes upřímně věří, že Rusko mělo v 90. letech jakousi historickou šanci, která byla propásnuta jen proto, že Boris Nikolajevič a jeho užší i širší rodinka ‚učinily kozla zahradníkem‘, tedy přivedly na vrchol moci podplukovníka KGB (ačkoli reálnou alternativou k podplukovníkovi byli další vysocí důstojníci ruských tajných služeb, ale to sem vcelku nepatří). Já vycházím z jistoty, že to nebyl Boris Nikolajevič, kdo pustil kozla do zelí, ale že naopak sami kozlové pustili do zelí Jelcina, aby pod pláštíkem jeho charizmatu a neutrality vybudovali ‚efektivní vertikálu šílenství‘, která jim pomůže Rusko ovládat i po skončení Putinovy politické kariéry.“
Symptomatické je, že tato dálková polemika obou osobností ruského alternativního myšlení přichází ve chvíli, kdy na obzoru zatím nejasně, ale přece jen vidíme konec Putinovy vlády. Zase se tedy pro leckoho nabízí mámivá představa jistého historického mezníku, který by mohl přinést nějakou kardinální změnu v příštích osudech Ruska. Dosavadní ruská historická zkušenost ovšem rovnou nastoluje odpověď: Nepřinese!
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus.
