Když média uvádějí původ pachatelů násilností, podporují atmosféru paniky, ve které identita opět slouží k vyhranění. Myslela jsem si, že jsme v Německu dál, píše ve svém sloupku v deníku Die Zeit moskevská korespondentka Alice Bota.

Člověk zabije a nic není jasné. Klademe si otázky, abychom utřídili chaos a zkrotili bezmoc. Co se tu vůbec děje a proč a jak k tomu vůbec mohlo dojít? Když mladý muž v Mnichově zastřelil devět lidí, nejpalčivější otázka zněla: Byl to cizinec? Nebo dokonce uprchlík?

Kdo znal odpověď dříve, než bylo vůbec cokoliv oznámeno, ten už se fakty nedal zmást. Když svět obletěla zpráva, že pachatel Ali S., který si říkal David, měl íránské rodiče, stal se rázem z německého Íránce německým ÍRÁNCEM, tedy cizincem. Zkrátka Ali a ne David. Že Ali nejspíš jednal na základě extrémně pravicové motivace, i když měl arabské rodiče, leželo mimo veškerou představivost, stejně tak jako možnost, že pachatel byl psychicky nemocný a nebyl žádný islamista.

Odkaz na íránské rodiče byl zavádějící

Polští nacionalisté, mluvčí českého prezidenta, nejpravicovější členové CDU a známé tváře z AfD hořekovali, že Němci nyní skládají účet za uprchlickou politiku Angely Merkelové. Přímo hmatatelná byla úleva, že aspoň útočníci z Würzburgu, Reutlingenu a Ansbachu byli skuteční uprchlíci a žádní poloviční uprchlíci, maskující se za Němce.

Dokonce i politik Zelených (Bündnis 90/Die Grünen) Boris Palmer si položil otázku, co to všechno má znamenat, a jedním dechem s mnichovským pachatelem jmenoval uprchlíka, který zabíjel ve jménu Islámského státu ve Würzburgu, a Syřana, který zavraždil svou partnerku.

Bod 12 novinářského kodexu říká: „Při zpravodajství o trestných činech se příslušnost podezřelých nebo pachatelů k náboženským, etnickým nebo jiným menšinám zmiňuje pouze tehdy, pokud má opodstatněný důvod pro srozumitelnost sdílené zprávy.“ Paragraf zní, jako by pocházel z nevinné, již dávno zapomenuté doby. Dnes patří původ k prvním rysům, na které je při charakteristice pachatelů poukazováno.

Pro pochopení jeho činu však původ rodičů Aliho S. neměl žádný význam. Považoval za dobrou AfD a přitahovala ho rasová posedlost Nora Anderse Behringa Breivika, který před pěti lety zavraždil 77 lidí. Nenáviděl lidi. Poukaz na zahraniční původ jeho rodičů byl spíš zavádějící než nápomocný.

Je správné uvádět původ, od kterého se často odvíjí náboženství, tam, kde to slouží k vysvětlení motivů činu. S tím také novinářský kodex počítá. Násilnosti páchané na ženách v Kolíně nad Rýnem byly takovým případem.

Nyní ale dochází k záměně odmítání přistěhovalecké politiky s odmítáním německé společnosti, jak jsme ji do dneška znali: bývalí „gastarbeitři“, jejichž děti dnes pracují jako redaktoři a politici, mladí rodiče, kteří vychovávají své děti dvoj- nebo trojjazyčně, hráči národního fotbalového mužstva, kteří ne všichni chtějí zpívat německou hymnu, pachatelé trestných činů s rodiči libanonského původu a kariéristé s palestinskými rodiči. O uprchlické politice můžeme jednat, o německé přistěhovalecké politice se svou heterogenitou ale ne. Být Němcem dnes představuje něco jiného než před 60 lety. Mimo jiné to také znamená, že i z dítěte Íránců může vyrůst rasista.

Pokud dnes novináři neuvedou původ pachatele, je to považováno za cenzuru. Tiskový mluvčí českého prezidenta napsal večer po mnichovských vraždách o „novinářích Říše“, kteří vodí lidi za nos. Pro něj bylo jasné, že devět mladých lidí zastřelil islamista, jak by to také mohlo být jinak?

AfD jede na stejné vlně a někteří členové jiných stran rovněž. Některá média kapitulují. Saský deník Sächsische Zeitung vydává prohlášení, že bude s okamžitou platností novinářský kodex ignorovat a uvádět národnost pachatelů všech trestných činů – Němců, stejně tak jako cizinců.

Je to pro nás dnes už samozřejmé, myslela jsem si

V roce 2012 jsem společně se dvěma kolegy napsala knihu. Jmenuje se „My noví Němci“ (Wir neuen Deutschen). Chtěli jsme ukázat, jaký je život druhé generace přistěhovalců žijících v Německu, život německých dospělých, kteří se narodili cizincům. Byla jsem jediná z nás tří, kdo se v Německu nenarodil, nikdo se mě však nikdy na můj původ neptal. Narodila jsem se v Polsku, mám světlou kůži i vlasy, mé jméno zní německy, část mé rodiny jsou Němci. Byla jsem perfektně asimilována, dokud mi má asimilace nezačala připadat jako příliš velká cena za místo v této společnosti.

Vytáhla jsem svou poloviční identitu. Vyrazili jsme na veřejná čtení. Uplynuly jeden, dva roky. V diskuzích se čtenáři mi občas přišlo, jako bychom knihu napsali před desetiletími. Jako by byly už dávno dobojovány velké bitvy kolem otázky identity, o to, kdo je Němec a kdo ne a v jakém protikladu se často identity mohou nacházet. Byla jsem si jistá: Země je už dávno dál, následující generace má úplně jiné starosti než diskuze o polovičních identitách a migračním pozadí. To vše je pro nás dnes už samozřejmé, myslela jsem si.

Víme jen, kým v žádném případě nechceme být

Jak jsem se mýlila. Teprve to začíná. V atmosféře paniky, ve které narůstá strach a starosti povýšené na občanskou povinnost, identita opět slouží k vymezení. Jako by jediná charakteristika mohla lokalizovat problém, který pak už zbývá jen odstranit. Jako bychom se tímto způsobem mohli ujistit sami o sobě. Nikdy jsem se nesetkala se slovem „my“ tak často jako v plynulých měsících. My, Západ. My, kteří jsme ve válce proti Islámskému státu. My, Němci. Nevíme, kdo jsme. Ale víme, kým v žádném případě nechceme být.

Nějaký člověk zabíjí. Jeden důchodce to ze svého balkónu pozoruje a najde odvahu na něj zavolat. Dojde k otřesné výměně názorů. „Onanisto, hajzle, zasranej čmoude“ je to první, co důchodce napadne, když uvidí rozzuřeného ozbrojeného tmavovlasého mladíka. A pachatel odpoví, samozřejmě zcela bez cizího přízvuku, jak také jinak: „Jsem Němec! Narodil jsem se v Německu!“ Poté pokračuje ve střelbě.

Poslední diskuzi ve svém životě vedl Ali S. o tom, kdo je. Německé dítě s cize znějícím jménem zabíjelo mladistvé, z nichž většina měla jména jako Sulaj, Dag a Leyla. Děti cizinců, které před sebou měly německou budoucnost. Ali S. jim ji sebral.

To vše patří k Německu v zatím značně podělaném roce 2016.

■ ■ ■

Alice Bota je moskevskou zahraniční korespondentkou deníku Die Zeit. Pochází z polské Krapkowice, v roce 1988 se se svými rodiči vystěhovala do Německa. Vystudovala literaturu, politické vědy, mezinárodní vztahy, sociologii a žurnalistiku.