Alice Horáčková FOTO: Richard Klíčník / nakladatelství Argo / se souhlasem
FOTO: Richard Klíčník / nakladatelství Argo / se souhlasem
„Po vzniku protektorátu se člověk musel rozhodnout, na čí stranu se postaví. Pro lidi ze Sudet, kteří pocházeli ze smíšeného manželství jako třeba můj děda, to bylo velmi obtížné,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 spisovatelka Alice Horáčková. Deset let jí trvalo, než napsala první větu románu Rozpůlený dům. V něm se vyrovnává s informací, že mezi jejími příbuznými byli i horliví stoupenci Hitlera.
O nich, ale i o těch, kteří ve vyhrocené době stáli na opačné straně, napsala knihu Rozpůlený dům. „Abych příběh mohla zpracovat, musela jsem je pochopit všechny.“ To, že ve své rozvětvené rodině měla „padouchy i hrdiny“, se stalo dobrým předpokladem k tomu, aby byl její literární pohled maximálně objektivní. Na Benecko, kde se odehrává podstatná část děje, jezdí dodnes a považuje ho za druhé nejdůležitější místo ve svém životě.
Co se pro vaši rodinu a další obyvatele Sudet změnilo po vzniku protektorátu Čechy a Morava před 85 lety?
Řekla bych, že velké změny nastaly už po záboru Sudet, což konkrétně na Benecku bylo v listopadu 1938. Lidé se najednou ocitli v jiné zemi. Zatímco pro moji českou větev to znamenalo tragédii, pro tu německou naopak vítězství, na které čekali. A z tohoto napětí se odvíjely další konflikty.
Čechoslováci, kteří si mysleli, že se Hitlerovi nemá ustupovat, zažívali smutné období, kdežto pragmatici se chopili příležitosti. Například mladšímu bratrovi mého pradědy se podařilo arizovat textilní fabriku kousek od Prahy, která byla v té době nejúspěšnější továrnou na pracovní oděvy ve střední Evropě. Na konci války ale za to zaplatil velkou cenu.
Dalo se tehdy zůstat stranou, nebo platilo to, co v knize říká postava, která představuje vašeho pradědu – kdo není s námi, je proti nám?
Bylo to období, kdy se člověk musel rozhodnout. Pro lidi ze smíšených manželství to bylo zvlášť obtížné. Jejich volba je pak často stavěla proti sousedům i příbuzným. Pro přesvědčeného nacistu to až takový problém nebyl, ten měl naopak pocit, že se plní jeho sny.
Ale třeba pro mého dědečka, který měl českou maminku a německého otce, to bylo nesmírně složité. Proti své vůli musel narukovat do wehrmachtu, kde předstíral šílenství, aby se z nenáviděné armády dostal, což se mu podařilo. Protože se potřeboval uživit, našel si místo u říšské pošty, kde podle vzpomínek pamětníků při roznášení zásilek pálil udání adresovaná gestapu.
Jeho otec, tedy váš pradědeček, měl rozhodování jednodušší?
Podle vzpomínek v rodině a částečně dochované korespondence se zdá, že inklinoval k němectví a obtížně nesl vznik první republiky, která Němcům ubrala některé historické výsady. Křivdy v něm narůstaly, takže začal sympatizovat s Henleinem. Kdyby se tématu nechopil šikovný manipulátor, možná by se tyto křivdy proměnily v sousedské pošťuchování nebo v jakousi vnitřní frustraci, která by se třeba dál neprojevovala.
Jaké to měli ti, kteří tvrdili, jak píšete v knize, že se budí jako Češi a usínají jako Němci?
Tohle je autentická věta z obecní kroniky. Tehdejší benecký starosta se snažil taktizovat a zalíbit se svým voličům na české i německé straně. Současně však vyjadřuje poměrně časté smýšlení i ostatních obyvatel Sudet. Říkali si, když zapadneme do sněhu, kdo nám pomůže? No ten, kdo je nejblíž, a je jedno, jestli je to Čech, nebo Němec.
Dopustili se vaši příbuzní něčeho, s čím byste měla problém vyjít ven?
V knize jsem svoje předky moc nešetřila. Nevím, jestli je to mou původní profesí novinářky, ale dostala jsem se do stavu, kdy jsem psala bez ohledu na to, co to může způsobit. Zajímala mě pravda, kým byli a co dělali. Nejrozporuplnější postavou v rodinné historii byl mladší bratr pradědy. Ani v knize ho nelíčím jako jednoznačného padoucha –držel velkou rodinu pohromadě, pomáhal finančně svým sourozencům a brával si na prázdniny mého dědečka, pro kterého to byly nejkrásnější chvíle dětství.
V mnoha ohledech byl zajímavý člověk, který na sobě dokázal hodně pracovat, ale zároveň byl ten, kdo se rozhodl, že ze situace vytěží, co může. Stal se významným členem NSDAP a přátelil se s Heydrichem. To, že arizoval židovskou fabriku, je pro mě hodně za čarou.
Mluvila jsem se synem tehdejších židovských majitelů, který žije v Americe, a ten mého příbuzného stále vnímá jako zlo, které je připravilo o bydlení, o fabriku, skoro o všechno.
Na druhou stranu jsem v historických pramenech našla zmínku o tom, že pomohl místnímu faráři, když ho zatklo gestapo, a ten se mu nejspíš po konci války revanšoval tím, že při ukládání Němců do hromadného hrobu jeho jméno jako jediné zaznamenal.
Kdy na tyto události u vás v rodině přišla řeč?
U nás se o tom nikdy nemluvilo. Až na stipendijním pobytu v Berlíně se kamarádi zajímali o mou rodinnou historii, jak je to v Německu celkem běžné, a já jim neměla co říct. Doma jsem se to pak snažila zjistit, ale táta mi nic neřekl, tak jsem šla za jeho bratrem, kterého tato část rodinné historie fascinuje stejně jako mě. Strýc byl takový můj průvodce, bez kterého by kniha nevznikla. Přiměl dědu, který o válce nikdy nemluvil, aby krátce před smrtí alespoň napsal nějaké poznámky.
A vy jste se na základě toho, co jste zjistila, rozhodla napsat román.
Trvalo deset let, než jsem se k tomu odhodlala. V první chvíli to byl pro mě šok, protože asi každý si představuje, že má v rodině hrdiny. Pak jsem se postupně vyrovnávala s tím, že to tak úplně není. Na druhou stranu to byli lidé, které už jsem, kromě dědy, nezažila, takže jsem si od nich dokázala vytvořit odstup.
Moment, který předcházel samotnému psaní, byl pro mě trochu mystický. Když jsme na Benecku řešili kauzu pokácených stromů na našem pozemku, nečekaně nás navštívil náš německý příbuzný. Přijel se omluvit, že stromy pokácel on, a já jsem ho pozvala na kafe. Na začátku to bylo trochu napjaté, ale pak jsme se dostali k rodinné historii. Vedl monolog, který mě inspiroval k jedné z kapitol.
Bylo to zvláštní – do mozaiky mi chyběly nějaké díly, a pak se objevil někdo, kdo začal sám od sebe mluvit o minulosti, i když jeho pohled byl dost ublíženecký. Dotyčného jsem použila jako předobraz svého pradědy, ke kterému měl blízko. Emigroval za ním a nějakou dobu u něj žil a přejímal jeho názory, že válka byla pro Němce velká prohra a odsun strašná nespravedlnost.
Viděl to tak praděda až do konce života?
Myslím, že ano. On byl hodně zaťatý Němec, vyprávěl mi o něm strýc, který ho v Německu navštívil. Odsunem trpěl – v knize popisuju, že se v lágru v Praze pokusil o sebevraždu. I když si později v Německu vybudoval firmu, žil víceméně v chudobě, protože byl na sebe hodně tvrdý, takový asketický typ.
Co se stalo s odsunutou manželkou jeho mladšího bratra, který se přátelil s Heydrichem a který bezprostředně před koncem války asi spáchal sebevraždu?
Znovu se dobře provdala. To jsou ty paradoxy doby! To, co v roce 1945 pro odsunuté Němce vypadalo jako šílená prohra, tak se za pár let otočilo a byli to oni, kteří sem v 60. letech jezdili na návštěvy v drahých autech a v úžasném oblečení. Jeden z bratrů Hollmanových měl za manželku Češku, která ho s dětmi odmítla po válce následovat do Německa, ale když se materiálně zmohl, tak za ním začala děti posílat a ty se pak vracely s vykulenýma očima.
Nemohli si pak Češi a odsunutí Němci jednoduše říct, tak jsme si kvit?
Musely by to chtít obě strany. Navíc v té době už bylo na spoustu věcí pozdě, každý měl svůj život a pouta byla zpřetrhaná. Manželé si na své straně hranice našli nové partnery. Pak se některé vztahy navázaly, ale distanc už zůstal.
A pořád je to, zdá se, živé téma.
Slyšela jsem názor, že dokud neodejde poslední generace, která odsun zažila, tak smíření nebude možné.
Kde je problém?
Každá ze stran je trochu zaseklá. Odsunutí Němci například skoro pokaždé, když vyprávějí o své minulosti, vynechávají zmínku o Židech. Vidí jenom výseč historie a nedokážou si přiznat celek. V knize jsem se snažila dát prostor české i německé straně, které se navzájem doplňovaly, ale v mnohém také vyvracely. V každém případě zločiny z války byly nezměrné a Němci by si to měli přiznat. Zažila jsem to ale i z druhé strany: téměř nikdo vám nepřizná, že jeho příbuzný vyháněl po válce z chalupy německého souseda.
Co slýcháte na besedách se čtenáři?
Překvapivě chodí hodně potomků sudetských Němců, třeba ve Špindlerově Mlýně jich v publiku seděla většina. Spousta lidí v románu nachází příběh své rodiny, a nejenom v tom, co se jim stalo, ale i v tom poválečném mlčení. Zástupci mladší generace se zajímají, jak se příbuzných ptát, aby se něco dozvěděli. Mezi účastníky besed jsou i vnoučata Němců ze smíšených manželství, kteří většinou mohli v Československu zůstat.
Velké pravomoci v rozhodování měli tehdy starostové, což samozřejmě vedlo k vyřizování starých účtů, takže občas odsunuli někoho, koho neměli. Někdy lidé v sále mezi sebou začnou diskutovat a vzájemně se přesvědčovat, jak to vlastně bylo. Jeden posluchač se mi svěřil, že je rozpolcený. Když poslouchá německého příbuzného, má tendenci věřit jemu, a naopak.
Máte to podobně?
Vím, že si člověk musí zachovat určitý odstup. Je dobré si obě strany vyslechnout, protože vždycky můžou zaznít argumenty, které se zakládají na pravdě. Ale zároveň je musíte s něčím konfrontovat, třeba se zápisy v kronikách, a osobní svědectví a vzpomínky pak zasazovat do kontextu. Při psaní knihy mi bylo líto, že jsem se dědy víc neptala, ale zároveň nevím, jak by se k tomu stavěl, protože o minulosti mluvit nechtěl. Kronikář z Benecka se za ním jednou vypravil na velký rozhovor, se kterým děda nejdříve souhlasil, jenže nakonec řekl ne.
V románu ale působí spíše jako kladná postava…
Dělal, co mohl, ale v rodině, do které se narodil, to neměl jednoduché. Jako nechtěné dítě první roky života vyrůstal u úplně cizích lidí. Bylo pro něj těžké vzdorovat autoritativnímu otci, který měl ve všem jasno, a já dědu obdivuju za to, že se mu dokázal postavit. Zároveň měl českou matku, která s otcem bojovala… Na druhou stranu byl děda taky dost tvrdý člověk. V dětství jsem se ho trochu bála a současně ho obdivovala jako silnou osobnost a úžasného muzikanta.
Dá se v případě sudetských Němců říct, že všechno zlé je pro něco dobré?
Německo se začalo zvedat i díky odsunutým Němcům, kteří tam přicházeli jako levná pracovní síla. Takzvaný hospodářský zázrak v 50. letech vynesl spoustu někdejších uprchlíků do celkem slušného blahobytu. Myslím, že první tři roky byly pro ně hodně obtížné, ale pak se jim začalo dařit, což pro ně mohla být částečná satisfakce.
Ale je třeba mít na paměti, že dost odsunutých v tom bylo nevinně, jako například děti a ženy. Právě ony, co se týká podpory Říše, si často v německých rodinách dokázaly zachovat chladnou hlavu a nabádaly k většímu odstupu, protože která matka by chtěla posílat syna do války? Alespoň v mé rodině to byli muži, kteří se hnali za velkými idejemi nebo za majetkem, ale pak se ukázalo, že to byl omyl.
Litoval někdy váš dědeček, že po válce neodešel do Německa?
Nelitoval, protože sympatizoval s Čechy. Ale problém československých Němců byl v tom, že vlastně nepatřili nikam. Děda byl pro Čechy už navždycky Němec, i když německy mluvit přestal, a naopak – odsunuté Němce starousedlíci neuznávali a mnohdy je i šikanovali. Pro ně to byli uprchlíci, kteří jim ve vybombardovaném Německu ujídají z talíře.
Později odsunutí Němci začali sepisovat vzpomínky na život v Československu, které vydávali ve formě takzvaných Heimatbücher, domovských knih, a začali se sdružovat ve spolcích, kde je ale zpravidla nezajímá objektivní zkoumání minulosti, ale to, co se dělo jim. Jenže když se budete donekonečna utvrzovat ve vlastních křivdách, porozumění druhé straně tím jenom umenšujete.
