HISTORIE / Generál Alois Eliáš patří k největším hrdinům naší historie, byť se o něm po dlouhá léta nesmělo příliš mluvit. Geodet, legionář, armádní generál a premiér protektorátní vlády, který se aktivně zapojil do odboje a spolupracoval i s exilovou vládou. Nacisté jej nakonec popravili v odvetě za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Popraven byl na Kobyliské střelnici přesně před 82 lety, 19. června 1942.

Narodil se na Vinohradech 29. září 1890 v rodině pomocného krejčího. Přes skromné poměry, v nichž vyrůstal, vystudoval reálné gymnázium a následně i České vysoké učení technické. Poté pracoval jako zeměměřič v Bosně a v Haliči. Ještě před vypuknutím první světové války absolvoval vojenskou službu v rakouské armádě.

Dále čtěte

FOTO: V Resslově ulici v Praze uctili politici i veřejnost památku padlých parašutistů

Desítky lidí si dnes u pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici připomněly památku sedmi československých parašutistů, kteří…

Poté, co propukla válka, byl Alois Eliáš odveden k 28. pluku v Praze a již 26. srpna 1914 s ním vyrazil na východ. V rakouské armádě se na frontě příliš neohřál, neboť již třetí den padl do ruského zajetí. Jako zajatec byl odvezen do hloubi Ruska, kde jej díky jeho vzdělání využívali jako zeměměřiče. Pro cara tak vyměřoval železniční trati na Sibiři a na Kavkaze.

V srpnu 1917 se Alois Eliáš přihlásil do československých legií, kde prodělal důstojnický kurz a byl zařazen do 5. střeleckého klubu Pražského, který byl později přejmenován na pluk T. G. Masaryka. Již v říjnu byl však z Ruska převelen do Francie na západní frontu. I zde byl nejprve poslán do důstojnické školy v St. Maixent, odkud byl vyřazen v hodnosti podporučíka, a byl přidělen jako velitel čety k 21. československému pluku. S ní se dostal na frontu, kde se osvědčil, a byl proto rychle povyšován. Na podzim 1918 se zúčastnil bitvy u Terronu a na řece Aisne. Za statečnost a velitelské schopnosti v boji obdržel francouzský válečný kříž a také řád Čestné legie.

Vojákem z povolání

Do Prahy se vrátil 2. ledna 1919 již v hodnosti kapitána a nejprve byl nasazen při potlačování nepokojů v Kladně, poté se účastnil i bojů o Těšínsko proti Polsku. V létě byl navíc přesunut na Slovensko, kde hájil hranice před Maďary. I díky těmto zkušenostem se rozhodl pro kariéru vojáka z povolání a v hodnosti majora se stal prvním velitelem pluku české národnosti, do té doby měli na starosti velení v československé armádě Francouzi. Eliáš velel 21. pluku dislokovanému v Čáslavi. Zde se seznámil s Jaroslavou Kosákovou, kterou si po asi půlroční známosti vzal za manželku.

Dále čtěte

Bestie z Omahy: Nevím přesně, kolik jsem jich zastřelil. Když na to myslím, chce se mi zvracet

HISTORIE / Z ranní mlhy halící Lamanšský průliv se vynořují tisíce plavidel spojenecké armády. Pohled na zdánlivě klidné normandské pláže…

Sloužil na různých místech v Československu a v listopadu 1921 byl vyslán na Vysokou válečnou školu do Paříže, kde během studia doslova exceloval. Po dvou letech se vrátil domů a začal působit v operačním oddělení hlavního štábu ministerstva obrany, v únoru 1932 byl jmenován druhým zástupcem náčelníka hlavního štábu. Poté necelý měsíc velel 2. pěší brigádě v Chomutově a následně byl jmenován stálým členem československé delegace na světové konferenci v Ženevě. V roce 1936 se pak stal divizním generálem a sloužil ve slovenském Trenčíně.

Když 23. září 1938 došlo k mobilizaci řekl tehdy svým vojákům Alois Eliáš: „Lepší smrt než otroctví.“ Nicméně armádě nebylo kvůli politikům dovoleno bojovat.

Nevezmu-li to, dostanou to lumpové…

Alois Eliáš byl roztrpčen a uvažoval o odchodu do civilu a o soukromém podnikání. Nicméně osud zamíchal karty poněkud jinak a generál Eliáš se stal šéfem ministerstva dopravy, které vzniklo sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafu. Díky své erudici a schopnostem se mu podařilo do konce roku 1938 obnovit nejen vnitrostátní železniční provoz, ale znovu navázat i některá zahraniční vlaková spojení.

Pak však přišel březen 1939 a s ním spojená okupace a vznik německého protektorátu. Alois Eliáš ještě chvíli zůstal ministrem dopravy a ve funkci ještě zavedl i dlouho připravovanou změnu v podobě jízdy vpravo. Pak byl však postaven před osudové rozhodnutí, zda se stát protektorátním ministerským předsedou.

Jak je dostatečně známo z literatury, řekl svým přátelům „Nevezmu-li to, dostanou se tam lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine.“ Nakonec se 27. dubna 1939 premiérem stal.

V té době již ale fungoval v odbojových strukturách organizace Obrana národa, dokonce ve svém úřadě zřídil i tajný štáb této organizace. Spolupracoval ale i s dalšími odbojovými skupinami a spojení měl i do zahraničí.

Když v listopadu 1939 zavřeli nacisté české vysoké školy, Eliášova vláda protestovala, ale příliš prostoru neměla. Postupně se za cenu různých ústupků podařilo prezidentu Háchovi i vládě dostávat z koncentračních táborů a vězení zatčené vysokoškolské studenty. Cenou za to byla mimo jiné protižidovská opatření a navenek loajální vystupování vůči nacistům.

Od ledna 1940, když se do exilu podařilo uprchnout ministrovi zemědělství Karlu Feierabendovi, byl bedlivě sledován gestapem, které shromažďovalo o jeho protinacistické činnosti důkazy.

Chlebíčky od premiéra

Pak přišla velká odbojová chvíle protektorátního premiéra. Aktivističtí kolaborantští novináři totiž obviňovali vládu, že je málo loajální k „říši“. A tak Alois Eliáš uspořádal setkání s těmito zrádci a pohostil je chlebíčky, které byly nakaženy baktériemi tuberkulózy, tyfu a botulotoxinu. 18. září 1941 touto krmí pohostil novináře, kteří jej přesvědčovali o nutnosti aktivní kolaborace. Výsledkem bylo, že čtyři ze sedmi novinářů měli vážné zdravotní komplikace a Karel Lažnovský jim nakonec podlehl.

Dále čtěte

Muž, který nehajloval. Pro lásku k židovské dívce mu nacisté připravili peklo na zemi

HISTORIE / Dav Němců přihlíží té velké slávě, když se v loděnicích v Hamburku spouští na hladinu nová cvičná loď…

V té době však již gestapo mělo dostatek důkazů a v červenci 1941 připravilo na Aloise Eliáše obžalobu. Než k jakékoliv realizaci došlo, byl do funkce zastupujícího říšského protektora jmenován 27. září 1941 Reinhard Heydrich, který vyhlásil stanné právo a ještě téhož dne nechal Aloise Eliáše zatknout. Obviněn byl z protiněmecké činnosti, která měla sahat ještě do dob samostatného Československa. Výslech trval s minimálními přestávkami dva dny, ale Alois Eliáš neprozradil nic, co by nacisté již nevěděli, a veškerá obvinění bral na sebe.

Heydrich znamenal smrt

Soudní proces se konal již 1. října. Podle očekávání byl vynesen rozsudek smrti. Ještě před vynesením rozsudku učinil Alois Eliáš vynucené prohlášení, které po něm vyžadoval K. H. Frank. Pokud by tak Eliáš neučinil, mělo být okamžitě popraveno 20 000 Čechů.

Aloise Eliáše „si držel“ Heydrich jako zvláštního vězně, s nímž mělo být definitivně skoncováno po vítězné válce. Ovšem osud opět zamíchal karty jinak. Poté, co na Heydricha 27. května 1942 zaútočili členové výsadku Anthropoid a zranili jej tak, že 4. června zemřel, bylo vyhlášeno další stanné právo. V jeho rámci pak byl Alois Eliáš 19. června 1942 zastřelen na Kobyliské střelnici. Generál Eliáš podle poválečného svědectví odmítl mít zavázané oči a těsně před rozkazem popravčí četě sejmul z hlavy klobouk a odhodil jej stranou. Stal se tak jediným popraveným předsedou vlády v zemích, které nacisté za druhé světové války okupovali.