Alžběta Jungrová FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
ROZHOVOR / Alžběta Jungrová se v minulosti úspěšně věnovala dokumentární fotografii. K jejím nejznámějším patří snímky z pouličních nepokojů v Pásmu Gazy, fotky z útulku pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu či zachycení činnosti překupníků heroinu v Pákistánu. Nyní se věnuje volné tvorbě a také fotografování časosběrných sérií. V rozhovoru přibližuje, jak k fotografii přistupuje, proč si pro výstavu vybrala hodně netradiční místo i proč nejela fotit na Ukrajinu.
V současné době vystavuje Alžběta Jungrová své práce v neobvyklých prostorách bývalé prádelny Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze. K vidění zde jsou klasické fotografie, ale také snímky vytištěné na nejrůznější neobvyklé materiály. Tuto vizuálně jedinečnou výstavu lze navštívit do 15. října a otevřeno je každý den kromě pondělí, a to od 13 do 20 hodin.
Krátce po vernisáži výstavy si Alžběta Jungrová udělala čas a deníku FORUM 24 poskytla rozhovor. Protože se spolu známe dlouhou dobu, v rozhovoru si tykáme.
Proč sis jako místo k vystavení svých snímků vybrala právě bývalou prádelnu? Obrovské urbexové prostory nejsou zrovna tradiční galerií.
Vlastně to byla tak trochu náhoda. Já jsem pro zdejší nemocnici před pár lety, ještě před covidem, fotografovala, protože mě oslovili, zda bych se nepodílela na knize, kterou chtějí vydat ke dvoustému výročí založení nemocnice. No a kvůli covidu se to focení trochu protáhlo. A teď, když jsem uvažovala, kde výstavu umístit, se mi ozvali a nabídli, zda bych nechtěla využít prostory bývalé prádelny.
Ale přece jen, není to galerie…
No, ono jde o to, že jsem nechtěla vystavovat fotografie stylem, jakým se to děje v galeriích, kde je všechno zapaspartováno a připevněno na zdi. Já pracuju s různými materiály, které ještě vlastně ty fotky umocňují. Navíc jsou to často skutečně obrovské fotografie.
Kolik má třeba ta, u které si právě teď povídáme? Odhaduju dva metry na metr a půl…
Na výšku to má přesně 133 centimetrů a na délku 2,5 metru.
A ten materiál je jaký?
Tahle konkrétní je vytištěna na plexisklu. Jsou tu i fotky na skle, na textilu, ale také třeba na kovu. Ale tím, že pracuju s různými materiály a chci je třeba také zavěšovat volně do prostoru, nebylo zkrátka možné využít běžnou galerii. A protože jsem trochu punk, tak mě prádelna fakt nadchla. Jen jsme ji museli trochu uklidit, protože tady nikdo asi třináct let nebyl.
Kolik fotek je tu k vidění?
Je tu okolo devadesáti snímků v různých velikostech a různého provedení. Celá výstava je vlastně koncipovaná do tří částí, které jsou vzájemně propojené. Chtěla bych, aby divák měl pocit, že vstupuje do světa za zrcadlem jako Alenka. Proto také ta imaginace.
Z kolika snímků jsi ten definitivní výběr dělala?
Vybírala jsem asi ze 160 000 snímků. Vznikl jakýsi předvýběr 250 z nich a z toho pak konečný definitivní výběr.
To musí být pro autora dost stresující, vybrat jen omezený počet. Kolik fotek běžně uděláš za den?
Přibližně okolo 400 snímků.
A máš za dobu, co fotíš, nějakou jednu nejoblíbenější fotku?
Ne, nemám. Všechno to jsou „moje děti“. Udělat výběr je prostě to nejhorší, co autora může potkat. Musí narazit na schopného editora, který mu s tím musí pomoci. Ale je fakt, že některé série snímků mám třeba raději než jiné.
Sedíme u krásné fotky s aktem dívky stojící u otevřeného okna, kterým do místnosti proudí světlo. A protože je snímek zavěšený v prostoru před oknem, dopadá na něj světlo i zvenku a vytváří další světelnou iluzi. To byl samozřejmě záměr…
Ano. Chtěla jsem, aby i venkovní světlo dotvářelo některé obrazy. Třeba tady ten, o němž mluvíš, vypadá jinak v poledne, odpoledne. Ale nejhezčí je při západu slunce, protože to zapadá vlastně v místech, kde je na fotce okno. A vytváří to tak skutečně zajímavý efekt.
Pojmenováváš nějak snímky podle nálady, kterou mají vyvolat?
Ne. Nechci nikomu vnucovat svůj pohled na danou fotku či na zachycenou situaci. Každý divák si musí udělat svůj vlastní názor. Nebudu přece někomu nutit, co má na fotce vidět, aby pak byl zklamaný, že to tam nevidí nebo že necítí to, co mu říkám, že by cítit měl. Emoce jsou důležité a každý je zkrátka zpracováváme jinak.
Dřív jsi fotila dokumenty i v nebezpečných zónách, jako je třeba Pásmo Gazy. Nelákalo tě vzít foťák a vyrazit na Ukrajinu?
Tak v první chvíli jsem s tím trochu koketovala, ale pak jsem od té myšlenky upustila. Když jsem se totiž z takových „dobrodružných focení“ vracela domů, vždycky mi trvalo dlouhou dobu, než jsem se zase dokázala „srovnat“, vžít se do zdejší klidné situace. Takže teď už to raději nechám mladším kolegům.
Ale od dokumentu jsi úplně neodešla. Jen ses přeorientovala na méně dobrodružné focení. Třeba burlesku nebo národní tradice.
No, burleska byla takový nápad. Myslela jsem, že to budu fotit jen chvíli, a už je to asi osm let. Ze začátku jsem fotila stydlivé holky, ale postupem času se to vlastně úplně změnilo, vyvinulo. A dneska jsem s těmi holkami kamarádka. Budu je muset jít zase vyfotit.
Národní české tradice je dlouhodobý projekt, který jsem začala fotit asi před čtyřmi lety a minimálně další čtyři roky ještě fotit budu, abych mohla říct, že je to už dostatečné množství materiálu. Jako dítě z Prahy jsem totiž zjistila, že to nejsou jenom Vánoce nebo Velikonoce, ale že je to třeba taky masopust, dožínky a spousta dalších tradic, které se ale třeba liší ve dvou sousedních vesnicích. K tomu patří taky kroje či nejrůznější doplňky. Prostě mě to baví.
Teď bude na toto téma výstava v Českém centru v gruzínském Tbilisi. Vernisáž bude 6. května. Tak se na ni těším.
Fotíš už jenom na digitál, nebo si ještě někdy odskočíš ke kinofilmu?
Fotím na digitál. Prostě má výhodu, že můžeš nafotit stovky snímků. S filmem byl člověk omezen na 36 políček, a tak musel dělat výběr už v hlavě předtím, než vůbec začal fotit. A u svitkového filmu to bylo ještě méně. Ale občas si zafotím svým starým Nikonem FM2, to byl můj první takzvaně lepší foťák.
A fotky na mobil?
Jasně že i na mobil fotím. Ale to jsou fotky pro rodinu, momentky, nebo když si chci a potřebuju něco zapamatovat. Až budou mít mobily foťáky v kvalitě srovnatelné s fotoaparáty, proč ne? Mobil máš vždycky při ruce a nemusíš s sebou tahat něco, co váží třeba tři a půl kila.
Poslední otázka, kterou jsme možná měli začít. Proč se výstava jmenuje I believe, tedy Já věřím?
To ale vůbec nesouvisí s náboženstvím. Všichni přece v něco věříme. Osobně jsem měla třeba dlouho problém s tím, vyrovnat se se ztrátou víry ve spravedlnost na světě. Prostě jsem v těch oblastech, kde jsem fotila, přišla o spoustu iluzí. Třeba právě o tu, že na světě existuje spravedlnost. My si prostě v Evropě žijeme v nebývalém luxusu, máme prostě štěstí. Jinde ho nemají. Ale hlavně věřím, že jediné, co člověk opravdu potřebuje, je být milován.
