Jeden z tragických příběhů 20. století. Mladý americký novinář John Reed se nadchl pro sociální spravedlnost. Přivedlo ho to až do centra bolševické revoluce a blízkosti Lenina. Když krátce po revoluci viděl krutosti nové moci a také životní styl nové elity, propadal zoufalství. Zemřel příliš brzo, než aby stačil podat novou zprávu o tom, jak všechno dopadlo. Ještě včas, aby nebyl svědkem toho, že všechno bude ještě horší.

John Reed se narodil v Portlandu v Oregonu v roce 1887. Byl vychován v něčem, co popsal jako „panské sídlo vytvořené podle francouzského zámku“ s „ochočeným jelenem mezi stromy“. Jeho rodina však brzy přišla o velkou část svého bohatství, a Reed tak zažil pád ze světa blahobytu.

Na druhý pokus byl Reed přijat na Harvard University, kde brzy editoval dvoje univerzitní noviny. Setkal se s radikální levicovou politikou a to prostřednictvím Harvardského socialistického klubu.

Po ukončení studií na Harvardu se Reed přestěhoval do newyorské Greenwich Village, tehdejšího centra sociálního disentu, aby zahájil kariéru spisovatele na volné noze. Stále více se radikalizoval a byl přesvědčen, že „dělníci produkují veškeré bohatství světa, které připadá těm, kdo si ho nezaslouží“. Zatímco jeho politika bouchání do stolu od něj začala odvracet četné přátele, jeho psaní zaujalo některé redaktory amerických časopisů.

Reedův úspěch přišel, když byl v roce 1913 pověřen reportáží o mexické revoluci. Jeho živé depeše z několikaměsíčního pekelného řádění v poušti s Pancho Villovými pistolníky na koních vynesly Reedovi novinářské jméno.

Další Reedův mezinárodní příběh ovšem jeho reputaci ve Spojených státech dost poškodil. Za první světové války pokrýval dění v Evropě novinářsky z německých zákopů. (USA vstoupily do války až v roce 1917.) V roce 1915 Reed a ještě jeden kumpán v opilosti stříleli směrem k francouzským liniím. Na pozadí nespočetných tisíců mrtvých mladých mužů hnijících v bahně Francie vyvolal incident doma znechucení.

V roce 1915 začal Reed vztah s novinářkou Louise Bryantovou, feministkou, kterou jeden americký úředník označil za „socialistku plnou ultramoderních myšlenek“. Reed nazval Bryantovou „prvním člověkem, kterého jsem kdy bez výhrad miloval“. Po bouřlivém románku se vzali v roce 1916.

Reedovo novinářské zpravodajství o průmyslových sporech a sociálních otázkách v Americe se brzy přetavilo ve všestranný politický aktivismus. Stal se předmětem zájmu policejních složek v době, kdy byli levicoví radikálové považováni pro zemi za potenciální revoluční hrozbu. Na začátku roku 1917, po několika zatčeních, o něm jeden přítel řekl, že dříve zábavný Reed „začíná přebírat některé neveselé a dogmatické vlastnosti doktrinářského marxisty“.

Po svržení ruského cara počátkem roku 1917 Reed vycítil, že situace v Rusku spěje k dalšímu závažnému otřesu. V srpnu téhož roku Reed a Bryantová vypluli do Petrohradu, aby podali zprávu o tom, co se bude dít dál.

Když v roce 1917 začala Říjnová revoluce, která nakonec vynesla k moci Vladimira I. Lenina a jeho komunistickou bolševickou stranu, napsal Reed příteli: „Jsme uprostřed dění a věřte mi, je to vzrušující. V barvách, hrůze a velkoleposti vypadá proti tomu Mexiko bledě.“ Přepadení a násilná trestná činnost se ve městě, kam americký pár přijel, rozšířily natolik, že Reed prohlásil, že „po ulici se dá sotva projít“.

Lenin si všiml Reedova nadšení pro bolševiky a hodlal ho propagandisticky využít. Reedovi byl během chaotických dnů říjnové revoluce umožněn přístup k Leninovi. Bolševického vůdce popsal jako „malou, podsaditou postavu s velkou hlavou posazenou nízko na ramenou, holou a vypouklou… Měl na sobě ošuntělé šaty, kalhoty pro něj byly příliš dlouhé.“ Podivuje se, jak tento na pohled „nevýrazný“ člověk může být „milovaným a uctívaným idolem davu jako snad jen málo vůdců v dějinách“.

V dubnu 1918, když se Reed a Bryantová vrátili do Spojených států, aby sepsali své zprávy o revoluci v Rusku, byl Reed zatčen za dříve publikované protiválečné články.

Jeho poznámky z Ruska byly zabaveny. Nakonec mu papíry vrátili a on se zamkl v bytě v Greenwich Village s ruským slovníkem, aby napsal svou nejslavnější knihu. Výčet toho, co viděl v Rusku, se jmenoval „Deset dní, které otřásly světem“. Přítel, který tehdy narazil na Reeda, ho popsal jako „vyzáblého, neholeného, s mastnou kůží, s nevyspalým pološíleným výrazem v lehce bramborovitém obličeji“.

V říjnu 1919, kdy čelil obvinění ze vzpoury, protože naznačil svou podporu násilné socialistické revoluci v Americe, uprchl Reed ze Spojených států s padělaným pasem a naposledy zamířil do Ruska.

Reedova kdysi neotřesitelná víra v revoluční socialismus se při příjezdu do Ruska uprostřed politického teroru a očividného rozvratu země poněkud zadrhla. Jeho přítelkyně a kolegyně, levicová aktivistka Emma Goldmanová, kterou Spojené státy deportovaly do Ruska, řekla Reedovi: „Musím být blázen, Jacku, jinak bych nikdy nepochopila význam revoluce. Rozhodně jsem nikdy nevěřila, že to bude znamenat bezcitnou lhostejnost k lidskému životu a k utrpení, nebo že nebude jiný způsob, jak řešit problémy, než hromadné vraždění.“

Reedovo rozčarování z Leninových bolševiků se ještě prohloubilo v roce 1920, když byl poslán do Baku v sovětském Ázerbájdžánu, aby se zúčastnil mezinárodního setkání Komunistické internacionály. Při dlouhé cestě vlakem zpátky do Moskvy sledoval Reed úředníky Kominterny, jak si užívají „exotických jídel, nekonečných zásob alkoholu a mladých prostitutek, z nichž některým mohlo být 14 let“.

Když Louise Bryantová potkala Reeda v Moskvě v září 1920 po své vlastní namáhavé cestě do Ruska, shledala ho „starším a smutnějším“ a „téměř zhrouceným“. Přítelkyně popsala Reeda jako „starého a vyčerpaného… Stále více ho deptalo utrpení, dezorganizace a neschopnost, které se všude objevovaly.“ Bryantová si myslela, že se Reed „strašně bojí, že udělal vážnou chybu ve své interpretaci historické události, za kterou by mohl být hnán k odpovědnosti před soudem dějin“.

Toho podzimu Reed onemocněl tyfem. Zemřel v přítomnosti Bryantové 17. října 1920 po několika týdnech nemoci.

Reedova pohřbu se zúčastnili mimo jiné revolucionáři Nikolaj Bucharin a Alexandra Kollontaiová. „Byly tam projevy v angličtině, francouzštině, němčině a ruštině. Trvalo to velmi dlouho a padal déšť se sněhem,“ popisuje to jeden účastník. „Přestože nebohá vdova omdlela, její přátelé ji neodvedli. Bylo nesmírně bolestné vidět tuhle bledou ženu v bezvědomí, jak leží na opěradle úředníka ministerstva zahraničí, který se zajímal víc o projevy než o lidskou agónii.“

Reedovy ostatky leží u zdi Kremlu kousek od Leninova mauzolea.

Zemřel ještě včas, aby neviděl, jak věci pokračují. Účastníka pohřbu Bucharina nechá Stalin po vykonstruovaném procesu popravit a podobně dopadnou další Leninovi spolubojovníci. Lenin zemře čtyři roky po Reedovi a stále větší moc bude získávat Josif Stalin, před kterým se ještě nemocemi ochromený Lenin pokusil varovat. Komunismus se rozšíří dále do Asie a Evropy a bude mít na svědomí desítky milionů mrtvých. V Číně, Severní Koreji a na Kubě pokračuje tento krvavý experiment stále a v Rusku vládnou příslušníci komunistické tajné policie, kteří se mezitím přiklonili k pravoslaví.

Kdyby Reed nezemřel včas, možná by ho nakonec soudruzi nechali popravit. Smutný osobní příběh ve smutném příběhu historie.

(Zdroj: RFE/RL.org)