Mildred Gillarsová v roce 1949. FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain
FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain
Nacisté si byli vědomi starého úsloví, že kam čert nemůže, je třeba nastrčit ženu. Proto bylo ideální pro rozvrácení bojové morálky amerických vojáků použít svůdný ženský hlas, který jim vysvětlí, že bojují zbytečně. Aby to bylo působivé, najali si na to jejich krajanku.
„Od pouští severní Afriky až po pláže Normandie naslouchali vojáci smyslnému hlasu americké ženy, která vysílala rozhlasem pro nacistické Německo. Hlas, střídavě svůdný a odsuzující, se ptal, zda jejich manželky a přítelkyně ‚běhají‘ doma se čtyřkami (4-Fs, označení mužů nekvalifikovaných pro vojenskou službu), a jemně upozorňoval na výhody kapitulace. Zatímco se muži snažili představit si tajemnou krásku za mikrofonem, swingová hudba, kterou pouštěla, je udržovala dobře naladěné. Pěstovala si osobnost světáckého půvabu, připravenou přijmout chlapce a pochopit jejich potíže.“ Tak to píše o nositelce onoho hlasu Richard Lucas v článku na webu History.net.
Jenže ďábel klame, jak známo. Nebyla to jen jedna žena a ty dvě, které fiktivní postavě daly hlas, vypadaly trochu jinak, než by si mysl vojáka u rozhlasového přijímače představovala. Byly to dvě Američanky: Mildred Gillarsová, bývalá showgirl středního věku z Ohia vysílající z Berlína, a třicetiletá Newyorčanka s medovým hlasem a šilhavýma očima jménem Rita Zucca mluvící z Říma. Jedna byla ochotnou mluvčí svého mentora a milence, zatímco druhá kolaborovala s nacisty kvůli finančnímu zisku. Dohromady, ač se nikdy nesetkaly, vytvořily jednu postavu pod jménem Axis Sally.
Účinek nebyl nejspíš takový, jak si ministr Goebbels představoval. V roce 1944 prohlásil desátník letectva Edward Van Dyne: „Doktor Goebbels nepochybně věří, že Sally rychle podkope morálku amerických pěšáků. Já si myslím, že účinek je přímo opačný. My z ní máme ohromnou srandu. Milujeme ji.“
Cizí státní příslušníky najímali nacisté hned na počátku války. Jedním z nich byl William Joyce, známější jako Lord Haw-Haw. Joyce, irský fašista narozený v Americe; byl chráněncem sira Oswalda Mosleyho, vůdce Britského svazu fašistů. Posluchačů měl dost, a tak ministerstvo propagandy a německé ministerstvo zahraničí doufala, že se jim podaří rozšířit evropský úspěch Říšského rozhlasu i do Severní Ameriky. Zapotřebí ale byli hlasatelé, kteří by dokázali komunikovat s americkými posluchači srozumitelnou řečí. Nebylo to úplně jednoduché, protože na začátku války bylo amerických emigrantů v Berlíně málo. Většina z nich se kvůli válečným událostem vrátila domů, ale našli se i ochotní kandidáti.
Richard Lucas píše: „Velká část německého propagandistického úsilí v letech 1940 a 1941 byla zaměřena na to, aby se Amerika do války nezapojila. Útočila na myšlenku americké vojenské pomoci britskému válečnému úsilí a obviňovala ze vzniku konfliktu ‚židovské finance‘. Poselství bylo precizně vyladěné, ale silný teutonský přízvuk německých hlasatelů kazil účinek. ‚Doporučuje se, aby naše americké zpravodajství používalo pokud možno mluvčí narozené v Americe,‘ napsal v březnu 1940 vedoucí německé rozhlasové a kulturní sekce Markus Timmler. Rozhlasoví úředníci na to dbali a do měsíce od Timmlerova memoranda vstoupila do obrovského berlínského rozhlasového komplexu známého jako Velký dům devětatřicetiletá bývalá broadwayská showmanka Mildred Gillarsová bez práce, kterou naverboval její známý ze společnosti, jenž pracoval pro Říšský rozhlas.“
Gillarsová, která přišla do Berlína v roce 1934 studovat hudbu a živila se jako učitelka angličtiny, byla okamžitě přijata jako hlasatelka britské služby, kde vysílala pod jménem Midge. Měla vlastní pořad, kde pouštěla desky a povídala si o umění a kultuře. Na jaře 1941 ovšem americké ministerstvo zahraničí doporučovalo americkým občanům, aby se vrátili domů. Snoubenec Gillarsové, naturalizovaný německý občan Paul Karlson, ji ale varoval, že pokud se vrátí do Spojených států, nikdy si ji nevezme. Zůstala potom v Berlíně. Rozhodnutí to bylo osudové. Karlson byl záhy poslán na východní frontu, kde padl.
Dne 7. prosince 1941 pracovala Gillarsová ve studiu, když byl oznámen japonský útok na Pearl Harbor. Byla tím šokovaná a kolegům řekla, co si o jejich novém spojenci myslí. „Řekla jsem jim, co si myslím o Japonsku a že se o nich Němci brzy dozvědí,“ vzpomínala. „Šok byl strašný. Ztratila jsem veškerou diskrétnost.“ Takový výlev by ji snadno mohl poslat do koncentračního tábora a tento strach Němci využili ve svůj prospěch. Tváří v tvář vyhlídce na ztrátu zaměstnání nebo vězení podepsala písemnou přísahu věrnosti Německu a vrátila se do práce.
O rok později byl s apolitickým charakterem jejího vysílání konec. Max Otto Koischwitz obsadil „Midge Gillarsovou do nového pořadu s názvem Home Sweet Home. Koischwitz, ženatý otec tří dcer, navázal s osamělou Američankou milostný vztah a agresivně ji vybízel k vysílání propagandy, kterou psal pro Říši.
V době, kdy Spojenci sváděli urputné boje v pouštích severní Afriky, měl její pořad u vojáků vzbudit stesk po domově. „Program začínal typicky americkým zvukem sténající vlakové píšťaly, tahal za srdce a využíval strachu bojujících mužů. Gillarsová hravým hlasem ztvárnila Midge jako mladou, ale světáckou ženu. Za mikrofonem hrála lišku, která se vysmívala vojákům na frontě a zpochybňovala jejich poslání, velitele i vyhlídky po válce.“
Vojáci měli pro neviditelnou ženu v rádiu několik jmen, například Berlin Bitch, Berlin Babe, Olga nebo Sally, ale pro veřejnost se vžilo označení Axis Sally. Vojákům připadala ta propaganda směšná, ale živá hudba přitahovala tisíce posluchačů.
Když Německo kapitulovalo, Američané se pustili i do hledání kolaborantů. K nim patřila i „Axis Sally“. „Americký generální prokurátor vyslal v létě 1945 do Berlína státního zástupce Victora C. Woerheideho; v srpnu měl on a zvláštní agent kontrarozvědky (CIC) Hans Wintzen jedinou spolehlivou stopu: Raymond Kurtz, pilot B-17 sestřelený Němci, si vzpomněl, že žena, která navštívila jeho zajatecký tábor a chtěla s ním udělat rozhovor, byla hlasatelka, která si říkala ‚Midge u mikrofonu‘. Kurtz si pamatoval, že žena používala pseudonym Barbara Mome. Tento detail se stal klíčem k jejímu vypátrání,“ píše Lucas.
Po celém okupovaném Berlíně se objevily plakáty s hledanými osobami, ozdobené fotografií Gillarsové se zachmuřeným výrazem, na níž vypadala spíše jako vychovatelka než jako legendární žena plná půvabu. Wintzen zjistil, že „Barbara Mome“ prodávala svůj majetek v komisním prodeji v různých berlínských starožitnictvích, aby získala tvrdou měnu. Vyšetřování se vyplatilo, když agenti našli v jednom starožitnictví zastrčeném v odlehlé postranní ulici malý stolek, který patřil Gillarsové. Majitel obchodu dal CIC jméno přítele, který stolek do obchodu prodal. Při „intenzivním výslechu“ muž nakonec přiznal, že předmět prodal pro Gillarsovou, a prozradil její adresu.
Večer 15. března 1946 se Gillarsová vrátila domů do penzionu v britském sektoru a tam na ni mířil revolverem nervózní americký voják. Zvláštní agent CIC Robert Abeles jí oznámil: „Slečno Gillarsová, jste zatčena.“ S překvapeným „Ach…“ se Mildred vzdala a požádala, aby si mohla ze svých věcí vzít jednu věc, fotografii Maxe Otto Koischwitze, muže, který ji na cestu zrady přivedl. Už nebyl naživu, zemřel na tuberkulózu v září 1944.
Mildred Gillarsová strávila dva a půl roku ve spojeneckém zajateckém táboře ve Frankfurtu nad Mohanem a pak byla v srpnu 1948 vrácena do Spojených států, kde čekala na soud. V březnu 1949 byla po tříměsíčním procesu shledána vinnou. Odseděla si 12 let v Aldersonově nápravném zařízení pro ženy v Západní Virginii. V roce 1961 byla podmínečně propuštěna a stala se učitelkou v římskokatolické klášterní škole poblíž v Ohiu. Mildred Gillarsová zemřela v roce 1988 na rakovinu tlustého střeva ve věku 87 let. Byla pohřbena v neoznačeném hrobě, obklopena veterány druhé světové války.
