Joe Biden a Donald Trump si na úvod předvolební debaty na americké stanici CNN ani nepodali ruku. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Výsledek televizního duelu amerických prezidentských kandidátů nesporně ukázal, že demokratický kandidát Joe Biden už nemá sílu vykonávat úřad prezidenta. Dalším – možná mnohem horším – poznatkem je, že vítězem takové debaty se může stát člověk, který s drzým čelem a sebevědomým výrazem ve tváři lže. Mediální obratnost a dojem z vystupování před kamerou je v dnešním světě pro voliče důležitější než myšlenky, program a pravdomluvnost. Což je horší zpráva, než že Joe Biden už je roztřesený stařec. Ale lze s jistotou konstatovat, že americkou prezidentskou debatu vyhrála lež.
Americkou prezidentskou debatu vyhrála lež, což je horší zpráva, než realistické zhodnocení výkonu demokratického prezidentského kandidáta Joea Bidena. To, že američtí demokraté nesehnali výkonnějšího a zachovalejšího kandidáta na prezidenta, je malér. To, že volební debatu vyhraje lhář tím, že lže sebevědomě, je mnohem horší.
Stáří je zlé
Duel Trump–Biden byl černým okamžikem pro všechny, kteří se obávají globálních změn po nástupu lhavého, nevypočitatelného a absolutně amorálního republikánského prezidentského kandidáta Donalda Trumpa do Bílého domu. Deník FORUM 24 již informoval, že po duelu v Demokratické straně dokonce zesílily hlasy, které chtějí, aby Biden odstoupil a demokrati nasadili jiného prezidentského kandidáta.
Bidenův výkon ukázal zlou, ale neoddiskutovatelnou skutečnost, že stáří bere i velmi silným a velmi potencovaným lidem sílu a výkonnost. To je sice, s prodlužujícím se věkem lidí a pokroky plastických chirurgů, stále více politicky nekorektní poznatek. Ale je tak pravdivý a věčný, že by nás neměl překvapovat. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, proč Spojené státy nemají mladší a energičtější prezidentské kandidáty než dva starce ve věku 77 a 81 let – ale to je na dlouhou sociologicko-filosofickou debatu. Samo nejsilnější sdělení toho duelu – Biden rok po osmdesátce už nemá na důležitou funkci kapacity – je ale v podstatě banální, a nic moudrého z něj neplyne. Snad jen to, že katolická církev se svým horním věkovým limitem 75 let pro své hodnostáře má pravdu.
Biden přes celkovou únavu a nesrozumitelnost projevu ale většinou mluvil souvisle, a především realisticky, pravdivě. Kdyby se jeho váhavé, trochu se zamotávající a tichým mumláním pronesené výroky přepsaly, aby zmizel „jevištní efekt“ jejich chabého přednesu, tak by dávaly smysl, a byly by většinou zakotvené v realitě. Hrdé, sebejisté a směrem k protivníkovi nemilosrdné hlášky jeho soka, republikánského kandidáta Donalda Trumpa, však většinou tvořily lži, žvásty a nesmysly. Přesto pro šedesát sedm procent Američanů, co duel sledovali, je jeho vítězem právě Trump.
Malý katalog lží
Pro pořádek – Biden také nemluvil úplně čistou pravdu, vykládal, že po Trumpově odchodu z funkce zuřila nezaměstnanost. Ve skutečnosti po „covidové“ nezaměstnanosti po příchodu pandemie ještě před Bidenovým nástupem prezidentského křesla nezaměstnanost rychle klesala. Donald Trump však lhal celou debatu, a to cílevědomě a ve velkém. Fact checking deník The Guardian zmapoval těch lží celou řadu.
Jen několik ukázek: Trump ve věci útoku jeho příznivců na Kapitol 6. ledna obvinil Nancy Pelosiovou, že odmítla nasadit Národní gardu. Té však velí prezident, ministr obrany a ministr armády, ne předsedkyně Sněmovny reprezentantů, což byla její funkce. Trump tvrdil, že jeho daňové škrty jsou největší v historii a že jeho administrativa měla největší ekonomiku v historii. Podle serveru PolitiFact bylo jeho snížení daní až čtvrté největší od roku 1940, a podle zprávy neziskového Výboru pro odpovědný federální rozpočet vygeneroval Trump asi dvakrát větší dluh než Biden. Trump v duelu řekl, že Biden nazval černé Američany termínem „superpredátoři“. Podobný výrok z Bidenových úst nikdo ale nedoložil. A těch lží, nepřesností a zavádějících výroků předvedl Donald Trump v duelu mnohem víc.
Všechny ty lži – podobně jako u nás činívá Andrej Babiš – Trump pronesl sebejistě, s hrdým (a drzým) čelem a stylem, který televizním divákům ukázal, jaký je frajer a jak Bidena setřel. Jinak řečeno – při hodnocení toho televizního duelu prezidentských kandidátů diváky, potažmo voliči, jednoznačně zvítězily formální, ne-li jevištní aspekty projevů obou kandidátů nad pravdivostí a ukotveností jejich výroků. To, jak mluvili přesvědčivě, sebevědomě a drze, bylo pro diváky mnohem důležitější než to, zda mluvili pravdu. A je malér – malér pro celou planetu – že podle jevištních aspektů toho duelu, mediálních, případně divadelních dovedností kandidátů, budou američtí voliči na podzim také volit svého prezidenta. Prezidenta, jehož úkolem bude řídit USA s jejich nejsilnější armádou planety, a ne získat filmového Oskara.
Divadelní realita
Žijeme v mediální, ale postfaktické době, kdy mezi médii získávají čím dál větší sílu nijak nekorigovaná média sociální, která nemají žádnou zodpovědnost, žádné profesionální mediální dovednosti, ani mediální etiku. A velmi často se necítí být vázána ani pravdou. To změnilo informační scénu v téměř nekonečný proud komuniké často zcela bizarních mluvčích, a zcela to převrátilo poměry proti době, kdy kralovala klasická média vybavená redakcemi, adresou a profesionálními postupy. Dvacet let panování sociálních sítí změnilo vnímání mediálních výstupů, a stále častěji, pro stále více lidí je kritériem důvěryhodnosti informace to, jak je sdělena. Takže většinový konzument dnešních digitálních médií mnohem snadněji přijme sugestivně a sebevědomě odvyprávěný nesmysl než složitě, detailně, věcně, a proto pro většinového diváka nudně odprezentovanou holou pravdu. Místo váhy zdroje hraje pro uvěření informaci divadelní dovednost toho, kdo informaci prezentuje.
V naší realitě je tento znepokojivý jev výborně vidět na komparaci dvou osobností: Petra Fialy a Andreje Babiše. Vyargumentovaná, ale suchá, věcná a neemotivní sdělení Petra Fialy jsou věrohodná pro lidi, kteří používají (podržím-li se terminologie nositele Nobelovy ceny Daniela Kahnemana) mentální Systém 2 – totiž myšlení, rozum. Lidé, kteří používají Systém 1 – hodnotí věci, lidi i informace pocitově, od oka – samozřejmě mnohem spíše podlehnou hulákání a emočním erupcím Andreje Babiše, protože je se svým nadáváním protivníkům na rozdíl od Fialy s jeho fakty zábavný.
V duelu amerických prezidentských kandidátů se projevila jednak zlým stářím zaviněná nemohoucnost Joea Bidena, ale také – a rozhodně důležitou měrou – i nezábavnost jeho věcného a většinou pravdivého sdělování ve srovnání s emotivně oddeklamovaným lhaním, které ale „chytne za srdce“, z úst Donalda Trumpa. Trump samozřejmě získal mnoho bodů diváků už jen tím, jak byl jeho soupeř handicapován stářím. Kromě toho ale hrálo velmi důležitou roli i to, že Trumpovy lži byly zábavnější, jednoznačnější, stručnější a snadněji pochopitelné než Bidenovo argumentované vysvětlování. Ten fenomén zasahuje celou naši euroatlantickou civilizaci a vytváří pro politiku zcela zásadní problém.
Pokud se (jak předpokládám) bude tento stav prohlubovat, během nedlouhého času budou v čele většiny zemí nadaní herci s emotivním projevem, kteří ale nebudou mít politický program, politický názor, koncept řízení země, a v podstatě ani žádné myšlenky. Kriteriem úspěchu v politice budou pouze herecké vlohy. A jak to dopadne se společností řízenou herci, asi netřeba vysvětlovat.
