Herec Tom Hanks, prezident George W. Bush a arcibiskup Philip M. Hannan při ceremoniálu na paměť skončení druhé světové války (Washington, 29. 5. 2004) FOTO: WikiMedia / George W. Bush Presidential Center (volné dílo)
FOTO: WikiMedia / George W. Bush Presidential Center (volné dílo)
„Moje práce byla dávat vojákům naději žít. Když jste vážně zranění, je mnohem jednodušší zemřít než žít.“ Řekl Philip Matthew Hannan, vojenský kaplan americké 82th Airborne Division a pozdější biskup ve Washingtonu a arcibiskup v New Orleans. Hannan (1913–2011) se jako katolický kněz s římskou formací (1936–1939) přihlásil roku 1942 jako dobrovolník do americké armády a absolvoval se svojí jednotkou mimo jiné tvrdé ardenské boje či osvobození koncentračního tábora Wöbbelin. O tom, co je to válka, mu později nemusel nikdo nic vyprávět. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku „Skákající otec“ (Jumping Padre).
Těsně po válce ještě krátký čas působil při kolínské katedrále jako kaplan 505th Parachute Infantry Regiment, a právě tam se mu podařilo zachránit řadu uměleckých děl a artefaktů, jimž po bombardování Kolína nad Rýnem hrozilo nenávratné zničení. Po skončení války se vrátil (z aktivní vojenské služby odešel v květnu 1946) do Spojených států a dále působil jako katolický kněz.
Už v roce 1956 byl pro své schopnosti vybrán jako pomocný biskup Washingtonské arcidiecéze, kde se při své devítileté službě seznámil s J. F. Kennedym (1917–1963) a posléze se také stal blízkým přítelem JFK a jeho rodiny. Oddával manžele Kennedyovy, křtil dvě jejich děti a měl slavnostní řeč při prezidentské inauguraci JFK. Do těsného kontaktu s válkou přišel rovněž jako neworleanský arcibiskup, a to po skončení války ve Vietnamu. Tisíce Vietnamců uprchly ze Saigonu a část z nich nakonec našla azyl ve Spojených státech. Hannanovi se podařilo zajistit, aby početně velké rodiny, které se ve své vlasti živily rybolovem, mohly zůstat pohromadě.
Philip M. Hannan se jako jeden ze dvou amerických biskupů (druhým byl Raymond Hunthausen) zúčastnil všech zasedání Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) a na rozdíl od některých svých kolegů zde působil aktivně. Zapojil se například do rozpravy o míru, válce, zbrojení, a zvláště o jaderných zbraních. Duch koncilu a posléze, v roce 1965, osobní zkušenost s následky hurikánu Betsy, který ničivě zasáhl také New Orleans a způsobil obrovskou humanitární katastrofu, obrátily pozornost arcibiskupa Hannana k sociální a charitativní práci ve prospěch postižených, chudých, opuštěných, seniorů a lidí bez domova.
V roce 1987 navštívil papež Jan Pavel II. Spojené státy a zavítal také do New Orleans, kde v té době žil největší počet amerických, resp. afroamerických katolíků. Oba muži si padli do oka a sblížili se. Už o rok později Hannan rezignoval na svůj post, což ovšem neznamenalo, že by odešel do ústraní. V roce 2005, kdy na New Orleans udeřil hurikán Katrina, vystupoval aktivně v médiích a dodával lidem naději, a i přes svůj vysoký věk se zapojil do charitativních prací. V roce 2010, rok před jeho smrtí, vyšla obsáhlá, téměř pětisetstránková životopisná kniha nazvaná Arcibiskup, který nosil vojenské boty (The Archbishop Wore Combat Boots – From Combat, to Camelot, to Katrina: A Memoir of an Extraordinary Life). Je to úžasné čtení.
V současné ruské útočné válce proti Ukrajině často zaznívají krajní pacifistické výzvy, aby obě strany bojů, útočník i oběť, zasedly k jednacímu stolu a dohodly se na příměří. Jak známo, k válce na Ukrajině se od jejího začátku vyjadřuje i papež František, který byl navíc osobně žádat v Římě na ruské ambasádě, aby Ruská federace okamžitě ukončila boje.
V dnes již dosti složitém a nepřehledném spletenci papežových vyjádření není zřejmé, jestli už zastává vůči ruské válce přísný a nekompromisní postoj, anebo stále trvá na jejím možném diplomatickém řešení, jehož podstatou by mělo být i trvalé odstoupení další části ukrajinského suverénního území Rusku a podrobení se ruským ultimátům.
Arcibiskup Philip M. Hannan měl jako bývalý voják, jenž v některých otázkách radil i prezidentu Kennedymu, přece jen poněkud jiný pohled na mír, válku a zbrojení než ostatní biskupové. Na Druhém vatikánském koncilu vystoupil s příspěvkem (cituji z knihy česko-římského teologa Karla Skalického Radost a naděje), v němž řekl: „Všichni usilujeme o mír, všichni nenávidíme válku, musíme však dobře rozlišit, co je, nebo co není zakázané těm, kteří vedou válku proto, aby spravedlivě a chvályhodně bránili svobodu.“
A k závěrečnému textu konstituce Gaudium et spes, v níž byla zmíněna válka a zbrojení, vyjádřil myšlenku, která je důležitá i pro současné demokratické a ve svobodě žijící a spolupracující země: „Musíme v textu říci alespoň nějaké slovo na obranu svobody a vyslovit pochvalu těm, kteří ji hájí a kteří svobodně obětovali život, abychom se my těšili svobodě Božích dětí.“ V 79. článku Gaudium et spes se Hannanova výzva nakonec, i když v trochu jiné podobě, přece jen objevila: „Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k upevnění míru.“
Tento realistický vztah k národní i mezinárodní bezpečnosti, která musí být zaručena, případně i vynucena vojenskou silou, si Philip Hannan podržel po celý svůj život. Když se v roce 1983 vyjádřila americká Národní konference katolických biskupů o mravním rozměru míru, války a zbrojení, a to zvláště v souvislosti se „závodem ve zbrojení“, který vedly Spojené státy a Sovětský svaz, Hannan vystoupil s příspěvkem, jenž reagoval na závěrečný a poměrně objemný mírový manifest jeho katolických kolegů, uveřejněný pod titulem The Challenge of Peace: God’s Promise and Our Response.
Vedle řady kritických podnětů šlo Hannanovi o nepřibarvený pohled na armádu obou bloků i na to, jak se vede skutečná, a nejen filmová válka, a co všechno je nutné udělat a čeho se nelze vzdát, aby Spojené státy nebyly přečísleny Sověty a jejich satelity a vymazány z mapy světa.
Hannan se pokusil, eufemisticky řečeno, zjemnit vcelku nekompromisní rétoriku svých biskupských kolegů, kteří se postavili nejen proti konceptu jaderného zastrašování, ale v posledku proti jaderným zbraním jako takovým. Na adresu svých kolegů veřejně poznamenal, že jejich text „poškodí reputaci prezidenta Spojených států amerických“ čili Ronalda Reagana. I po uzavření bilaterálních smluv mezi USA a SSSR/Ruskem (připomeňme dosud nejnovější dohodu START, obsahující vzájemný slib o snížení jaderných zbraní obou stran, která byla podepsána v dubnu 2010 Barackem Obamou a Dmitrijem Medveděvem v Praze s platností 10 let a kterou loni obě strany prodloužily o dalších 5 let) je zřejmé, že vize (nejen) amerických biskupů o úplném jaderném odzbrojení se dnes v roce 2022 nejen nenaplnila, ale jeví se s odstupem času pro udržení svobody a demokracie nejen západního civilizačního okruhu jako riskantní.
Výzva, kterou papež František předložil ve své encyklice Fratelli tutti (Všichni jsme bratry), aby se země, vlastnící jaderné zbraně, dohodly a realizovaly úplné jaderné odzbrojení (článek 262), zůstane na pozadí největší a nejbrutálnější války na evropském kontinentu od skončení druhé světové války zatím jen snem.
Ačkoliv se papež na adresu války a zbraní vyjadřuje pravidelně – silný hlas zazněl například v roce 2019 při jeho návštěvě Hirošimy – nezdá se, že by blízká budoucnost byla ve znamení živelného odzbrojování a uskutečnění ideálů všeobecné spravedlnosti a míru, o kterých hovořil jak koncil, tak všichni pokoncilní papežové a jejich blízcí spolupracovníci.
Pietro Parolin, vatikánský Státní sekretář, kterého papež řadí k velkým postavám dějin vatikánské diplomacie, označil naposledy v září letošního roku ruské vyhrožování jadernými zbraněmi za ohavné. Jak přesvědčit diktátory a válečné zločince, zabíjející vedle vojáků cizí země i její civilisty – muže, ženy i děti –, aby válku ukončili, vrátili se domů, zasedli k jednacímu stolu a vzdali se „výhody“ nukleárního arzenálu, jímž vyhrožují na všechny strany, jak se jim to hodí, na to nikdo, a myslím, že ani papež František, dosud neodpověděl.
Biskup Philip M. Hannan tak zůstává do dnešních dní odvážným hlasem, člověkem, který se na realitu tohoto světa uměl dívat uměřeně a s rozvahou, a to i proto, že sám prošel krutými válečnými zkouškami a celý svůj poválečný život se staral o potřebné, chudé a trpící, a navíc vstupoval do vnitřních amerických debat o segregaci, rasismu a znevýhodňování menšin. Domnívám se, že bychom měli lidem, mezi něž patřil i Hannan, naslouchat a nedat se ohlupovat propagandou totalitních režimů, jimž nejde jen o udržení impéria zla na vlastním území, nýbrž o podkopání a zničení svobodného a demokratického prostoru, jenž prokazatelně garantuje myšlenkovou a náboženskou svobodu, svobodu slova a svobodný přístup k informacím. O tom, že mír je lepší než válka, nepochybuje kromě válečných zločinců snad nikdo.
Křesťanská tradice, a zvláště ta 20. století, je plná významných a inspirativních textů papežů, teologů a křesťanských myslitelů o důležitosti míru, spravedlnosti a svobody. Patrně nikdo nepochybuje o tom, že křesťané mají prostřednictvím lásky k bližnímu sloužit tam, kde už nikdo jiný neslouží a kam se nikomu nechce, a být stůj co stůj tvůrci pokoje, a to i za předpokladu obětí nejvyšších.
Snad ještě většina soudných lidí si uvědomuje, jak důležitá je diplomacie a že je třeba jednat i v okamžicích, kdy se to laikovi může zdát zbytečné, šílené nebo dokonce nemravné. Co ale dělat proti šílenci, jenž se víc jak sedmdesát let po válce snaží o destrukci západního civilizačního demokratického okruhu, v němž i víra – a nejen ta křesťanská – naplňuje srdce stovek miliónů lidí?
Vyplatí se po diktátorech házet encyklikami, exhortacemi či přímo Biblí, abychom je přesvědčili, že zabíjet lidi z plezíru či vyloženého sadismu nedovolíme, a že budeme do posledního muže a ženy zápasit o to, co jsme zdědili po předchozích generacích? A je opravdu tak nekřesťanské a nemorální podporovat všemi prostředky i zbraněmi Ukrajinu, na jejímž území se právě teď odehrává boj také o naši vlastní budoucnost? Za jak dlouho po skončení této brutální války bude možno zasednout s Rusy k jednacímu stolu a rozumně jednat o úplném odzbrojení? Modlitba je největším pokladem křesťanského člověka. Když se ale tento člověk musí bránit, nemůže to proti raketám dělat holýma rukama. Anebo se mýlím?
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
