Americký salvový raketomet HIMARS dodávaný ukrajinské armádě. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
V posledních dnech zaplnily sociální sítě nové snímky, videa a mapy především z Donbasu. Většina zachycuje ruská předsunutá muniční skladiště zasažená ukrajinskými raketovými systémy amerického původu HIMARS. Ale ačkoliv vítaná změna po fotografiích ukrajinských měst srovnaných se zemí ruskými dělostřelci sama o sobě může přinést výrazné zpomalení, nebo dokonce zastavení postupu ruských okupantů, k definitivnímu přechodu Ukrajinců do protiofenzívy a začátku osvobozování všech obsazených území ani to ještě nestačí.
Systematické ničení ruských předsunutých muničních skladů znamená, že dělostřelectvo ruských okupantů bude nuceno decentralizovat svůj systém zásobování. Přechod na velké množství menších skladišť s municí však přinese další výraznou zátěž ruské logistiky, která se již dlouho potýká s nedostatečnou mechanizací a malými počty provozuschopných nákladních vozidel.
Stále vzácnější, systematicky přetěžované, často už i nejrůznější zrekvírované civilní náklaďáky ale teď nebudou mít jinou možnost než při objíždění desítek lokací se skromnějšími zásobami munice polykat stovky kilometrů navíc. A decentralizované sklady z hlediska ostrahy například před partyzánskými útoky či akcemi speciálních jednotek představují mnohem větší výzvu než několik velkých centrálních skladišť s důkladně vybudovaným perimetrem.
Při omezeném počtu ukrajinských HIMARS s limitovaným počtem raket představují útoky na velká muniční skladiště (ale také na velitelská stanoviště) nepochybně nejúčinnější způsob využití této zbraně. Redukce počtu ruských dělostřeleckých systémů prostřednictvím kontrabaterijní palby by nikdy nemohla přinést stejně rychle srovnatelně výrazné výsledky na bojišti. Tucty ukrajinských raketometů by řádově tisíce děl a raketometů na straně okupantů musely likvidovat celé měsíce. Zbývá ovšem otázka, jak rychle a do jaké míry se Rusové dokážou na novou situaci adaptovat. Přitom budiž předběžně řečeno, že v ruském systému založeném na extrémní centralizaci a hierarchiích jakékoliv decentralizované řešení vždy představuje vážný problém.
Není tedy od věci očekávat, že intenzita ruské dělostřelecké palby kvůli zhoršené dostupnosti munice zaznamená citelný pokles. To je dobrá zpráva nejen pro donbaskou frontu, kde se ukrajinské jednotky většinou nacházejí v obraně, ale také pro jižní frontu v Chersonské oblasti.
Protiútoky přibité k zemi
Každý pozemní útok vyžaduje soustředění sil, které však s sebou nese značná rizika v situaci, kdy nepřítel disponuje převahou ve vzduchu a dělostřeleckou převahou. I kdyby se ukrajinské síly důkladně poučily třeba z operačních procedur někdejší jugoslávské armády, která se původně desítky let připravovala právě ke střetu s Rusy a využívala pro to systematické rozptýlení a maskování sil s jejich koncentrací až těsně před samotným útokem, dnes už ani to nemusí stačit.
Protivníkovi s leteckou převahou provozujícímu také množství průzkumných „dronů“ (brzy je mají kvůli rostoucím ztrátám posílit stovky dalších, dodaných z Íránu) je takřka vyloučeno umenšit možnosti pozorování, jemuž obvykle neunikne ani soustředění sil vytvořené na poslední chvíli. V okamžiku, kdy je takové soustředění ukrajinských sil zjištěno, může se už v řádu minut stát terčem masivní ruské palby. Tedy alespoň do té doby, dokud ještě okupační dělostřelci disponují relativním dostatkem munice.
Organizovat útočný manévr pod silnou nepřátelskou dělostřeleckou palbou nepatří rozhodně k jednoduchým úkolům. V určitých situacích může být takový protiútok výrazně oslaben, někdy už v zárodku rozbit. Proto nepochybně představuje výraznou úlevu, pokud Rusko napříště podobné palby na východiště ukrajinských protiútoků bude schopno provádět jen v redukované míře. Dosud pomalý a opatrný postup při osvobozování Chersonské oblasti, čas od času vykupovaný značnými ztrátami, by mělo být možno zrychlit a zefektivnit přitom vzájemnou koordinaci jednotek provádějících protiútoky.
A ovšem značnou úlevu mohou nakonec zaznamenat i ukrajinští civilisté podél celé fronty. Rusko zde kvůli masivním taktickým nedostatkům svých jednotek aplikovalo metodu totální destrukce palbou, což ovšem v praxi vyžadovalo ohromné objemy dělostřelecké a raketometné munice. Jakmile tyto objemy už nebudou tak snadno k dispozici, rozsah ničení civilní infrastruktury kolem fronty v souvislosti s probíhajícími ruskými bojovými operacemi výrazně poklesne.
Bohužel, civilisty už postihuje také zhruba 30 % útoků taktickými raketami a střelami s plochou dráhou letu. Na tom ani systém HIMARS nedokáže nic změnit – než Rusům dojdou zásoby a západní komponenty pro výrobu této munice.
Bez ženistů ani ránu
Dalším „hitem“ sociálních sítí je nyní zmatené pojíždění útočících ruských tankistů v ukrajinských minových polích. Jeden či dva stroje z tankové čety narazí na miny, další tankoví velitelé pak kolem zmateně manévrují jako rozdráždění mravenci, dokud i oni svá vozidla nezničí, nebo alespoň neznehybní.
Každá mince má však dvě strany. Okupanti všude kromě Donbasu a části Charkovské oblasti těsně přiléhající k hranici už delší čas počítají s přechodem do obrany. Hloubí zákopy a také pokládají minová pole. A nejen taková, která ničí těžká obrněná vozidla.
Rusko nikdy nepodepsalo Ottawskou úmluvu o zákazu protipěchotních min. Satelitní běloruský režim sice dokument signoval, ale nikdy neratifikoval. Ukrajina smlouvu podepsala v roce 1999 a ratifikovala v roce 2005. To stručně řečeno znamená, že ukrajinská strana ani neskladuje jednu z nejzákeřnějších zbraní vůbec, klasickou protipěchotní minu. Na druhé straně Rusko běžně používá i ty nejvíce smrticí typy min.
Jinak řečeno, Rusy okupovaná území budou nepochybně prošpikována nejen mezinárodně povolenými protivozidlovými/protitankovými minami, jejichž spouštěcí mechanismus nereaguje na průchod pěšího civilisty, ale také protipěchotními minami, které mohou zabít prakticky kohokoliv, kdo se k nim přiblíží.
Nejslavnější Jack Russell teriér na světě jménem Patron je jistě úžasný pejsek a mediální hvězda, jeho obdivuhodné výkony při zneškodňování výbušnin se však obyčejně odehrávají za frontou. K likvidaci rozsáhlých ruských minových polí v Chersonské oblasti i jinde bude muset Kyjev nasadit nikoliv Patrona a jeho kamarády, ale masivní kapacity armádních ženijních jednotek, včetně speciálních odminovacích zařízení.
Miny se už brzy mohou ukázat jako mnohem horší brzda ukrajinských protiútoků než oslabení ruští dělostřelci. A stejně jako ve všech srovnatelných konfliktech i zde bude zákeřná hrozba min přetrvávat ještě mnoho let, možná celé dekády poté, co boje utichnou.
Válka v Kambodži skončila v roce 1991, ale k mrzačení a obětem na životech mezi civilisty kvůli kdysi položeným minám čínské výroby zde dochází dodnes. V zemi žije na 40 000 lidí různě postižených amputacemi a každoročně je zhruba další stovka lidí minami zabita nebo zraněna. Okupované ukrajinské území je jen nepatrně menší než Kambodža a lze se víceméně spolehnout, že i po odchodu okupantů zůstane prošpikováno minami a dalšími výbušnými nástrahami. Na chersonské frontě kromě toho ruští okupanti budují z prefabrikátů systém železobetonových pevnůstek, k jejichž bezpečné likvidaci bude také třeba speciální ženijní vybavení.
Ukrajina potřebuje masivní pomoc v oblasti výcviku ženijního vojska a dodávek vybavení už nyní, ale bude ji potřebovat ještě i mnoho let po válce. Je jistě skvělé, že Česko dodalo dva pontonové mosty, nicméně další ženijní zařízení by mělo rychle následovat.
Mobilní protivzdušná obrana
Třebaže je ruské letectvo při protizemních útocích a v misích blízké podpory většinou neefektivní, nelze pomýšlet na větší ukrajinské protiútoky bez toho, aniž by každé úkolové uskupení pověřené protiútokem disponovalo vlastní organickou mobilní protivzdušnou obranou.
V této souvislosti vyznívají samozřejmě zcela absurdně požadavky Berlína, aby plánované dodávky samohybných protiletadlových kanónů Gepard sloužily pouze k obraně bodových cílů v zázemí. Ukrajina potřebuje Gepardy právě k obraně mobilních jednotek před ruskými nálety, zejména pro boj s ruskými bitevními vrtulníky a průzkumnými bezpilotními prostředky. Norsko-americké systémy NASAMS představují vítanou posilu statické územní protivzdušné obrany, nicméně k doprovodu postupujících jednotek se příliš nehodí.
Stejně tak by Ukrajina potřebovala mobilní raketové komplexy třídy západního MEADS (nejlépe v německé verzi) pro boj s výkonnějšími bojovými letouny ve větších výškách a na větších vzdálenostech. Ideálně by měl protiletadlový deštník vezený v rámci vševojskového úkolového uskupení být schopen zlikvidovat i útoky střel s plochou dráhou letu (pozemních, námořních i ruského dálkového letectva). Ničení klasických raket na semibalistických drahách, ať už Iskanderů, nebo systému S-300 v protizemním módu, ovšem zůstane ještě dlouho mimo reálné možnosti také západních armád.
Letectvo schopné působit v Donbasu
I kdyby vyšly obnovené plány na dodávku slovenských letounů MiG-29, omezený dolet stíhačky a nedostatek vhodných vzletových a přistávacích ploch na levobřežní Ukrajině znamená, že letecké operace v Donbasu by tím byly posíleny jen nepatrně. (Jinak je tomu s bitevníky Su-25 schopnými operovat i z nezpevněných ploch. Ty však nedokážou bojovat s ruským letectvem.)
Bývalý voják italské armády Thomas C. Theiner volá po dodávkách amerických víceúčelových letounů F-16 Ukrajině. Tyto stroje dokážou splnit většinu toho, co od nich Kyjev potřebuje, jedná se o rozšířený typ, jehož výroba dosud probíhá a je k němu k dispozici dostatek náhradních součástek i munice.
Zatímco piloty lze ale částečně vycvičit už za 4 až 6 týdnů (pak ale nedokážou plně využít potenciál letounu), problémem je pozemní personál, jehož přeškolení by mohlo trvat zhruba rok. Pokud se tedy pozemní obsluhy ukrajinských F-16 neujmou například polští dobrovolníci, kteří už jsou patřičně vycvičeni, do konce roku 2022 nelze ve zmíněné oblasti očekávat žádné zásadní změny.
Posílení logistiky
Na rozdíl od ruské je ukrajinská logistika výrazně ovlivněna západními koncepcemi a s přechodem na západní zbraňové systémy tento trend nepochybně ještě zesílí. Na druhé straně přímo od jednotek přicházejí svědectví o tom, že v řadě případů systemizační tabulky zůstaly u sovětského modelu, což znamená „všechno k bojovým jednotkám, minimum pro podporu“. Část potíží, jimž Ukrajinci čelili při obraně Donbasu, lze patrně připsat mimo jiné dlouhým zásobovacím liniím a nedostatku lidí a vozidel u logistických a dalších podpůrných jednotek.
Jinak řečeno, přestože celková ukrajinská logistická koncepce byla podstatně zmodernizována, mají ji často realizovat i prvky optimalizované pouze pro armádu sovětského modelu. Důkladná změna by vyžadovala reorganizaci celých jednotek, které jsou většinou aktuálně bojově nasazeny a není možno v nich snadno provádět jakékoliv změny.
Relativně snadno by snad bylo možno provést opatření typu zdvojení logistických prvků na vyšších úrovních – tak, že například každé územní operační velitelství obdrží ke stávajícímu praporu logistického zabezpečení ještě alespoň jeden navíc.
Jestliže dosud ukrajinské ozbrojené síly působily převážně v obraně, do značné míry to omezovalo jejich potřebu převážet velké objemy materiálu i jednotky samotné. To samozřejmě v případě protiútoku už neplatí. Masivně stoupne spotřeba pohonných hmot, navýší se zátěž řidičů obsluhujících potřeby bojujících jednotek v pohybu. Toho nelze dosáhnout bez posílení klíčových logistických kapacit.
Ukrajinská strana už v souvislosti s dodávkami samohybných houfnic DANA a raketometů RM-70 musela zvládnout obsluhu a základní údržbu automobilových komponent značky Tatra. To potenciálně vytváří prostor i pro dodávky „obyčejných“ nákladních automobilů ukrajinským ozbrojeným silám.
Tato kapacita české strany je snad kromě dodávek munice pro ruční zbraně a opravárenských kapacit jedinou oblastí, kde bychom ještě mohli Ukrajině kontinuálně významně pomáhat v obranném úsilí. Přes doufejme izolovaná politická prohlášení v tom smyslu, že prý už Kyjevu „nemáme co nabídnout“, lze ještě leccos praktického udělat.
Ukrajinci se nebojí postavit bezohlednému dobyvateli. Bylo by poněkud komické, kdyby česká vláda své úsilí o pomoc obráncům schlíple přizpůsobovala nekompetentnímu žvanění „nekandidáta“ z obytňáku, který nesmyslně tvrdí, že „už jsme udělali dost a Putina zastavili“.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
