Norma McCorvey čili Jane Roe a její právnička Gloria Allred na schodech Nejvyššího soudu USA v roce 1989 FOTO: Shaull / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
FOTO: Shaull / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
Když Nejvyšší soud Spojených států amerických zrušil minulý pátek garantované federální právo na potrat, týkající se od roku 1973 ženy a jejího dítěte (plodu) během prvních dvou trimestrů těhotenství, vyvolal tím vlnu emocí po celém světě. Ať už šlo o negativní nebo pozitivní reakce lidí z různého spektra politických a náboženských preferencí, zdá se mi, že tento rozsudek přinesl (a ještě přinese) přece jen něco dobrého. Tím dobrým je celospolečenská a v jistém ohledu i celosvětová debata o hodnotě a důstojnosti lidského života.
Rozhodnutí o interrupcích/potratech připadne napříště jednotlivým státům USA. Ty mají dosud značně diferencovaný přístup, odvislý od politické reprezentace daného státu, majoritně zastoupeného náboženského vyznání a řady dalších historicko-kulturních faktorů. Dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu (Roe v. Wade, 410 U.S. 113, 1973) souvisí s Normou McCorvey (1947–2017), známou též jako Jane Roe, jež se stala hlavní aktérkou této soudní pře a jejíž život byl plný zvratů a dramat.
Příběh Normy McCorvey
Sama McCorvey se podle svých slov nepokládala za „klasickou“ proti-potratovou nebo pro-choice aktivistku. Několikrát veřejně přiznala, že některé její veřejné postoje byly motivovány finančně. Třetí dítě, které čekala a jehož se měl verdikt Nejvyššího soudu USA dotknout, se nakonec narodilo. Střípky z jejího života si kromě řady veřejných vystoupení a svědectví jedné z jejích dcer a přátel lze přečíst v jejích knihách I Am Roe: My Life a Won by Love. Reminiscence na tento právní případ a to, co s ním v následujících letech souviselo, se objevují v bezpočtu uměleckých děl, ve filmech, v dokumentech, v hudbě, v literatuře a v debatách pro- či proti-potratového občanského aktivismu.
Důležitým motivem v soudním rozhodnutí, které bylo padesát let napadáno některými americkými politiky, náboženskými představiteli (protestanty i katolíky) a uměleckými a filmovými celebritami, je dosti složitý život samotné aktérky tohoto právního sporu, resp. precedentu. Norma McCorvey, narozená v Louisianě, pocházela z chudých a neutěšených poměrů a většinu svého života, kdy byla zneužívána, prožila v Texasu. Třicet pět let navíc žila s partnerkou Connie Gonzalez, s níž měla podle svých vyjádření „lesbický platonický vztah“.
Od roku 1973 prošla ve vztahu k pro- a proti-potratové politice Spojených států poměrně turbulentním vývojem, který byl podmíněn a rámován i jejím životem nejprve v protestantské, později v římskokatolické církvi. Ikonická postava Normy McCorvey dodnes oslovuje americké ženy a jejich partnery, jimž výsledek případu Roe v. Wade souzní se „základní svobodou“, která se týká i osobního rozhodnutí přivést, či nepřivést na svět již počaté dítě.
Není to jen americká záležitost
V týden starém rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických nelze opomenout fakt, že pokud politicky a nábožensky konzervativní státy unie zpřísní interrupční politiku anebo potraty – až na několik málo výjimek – úplně zakážou (postaví potrat na roveň vraždě), dotkne se to nejvíce žen ze středních a nižších vrstev, jejichž počet je odhadován zhruba na 25 miliónů. A i když se počet prováděných potratů v USA snižuje, existují reálné obavy, že právě nejchudší vrstvy amerických žen si nebudou moci dovolit vyřešit svou složitou životní situaci provedením interrupce v jiném než domovském státu USA či v zahraničí.
Co nám, Středoevropanům, rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu z minulého týdne vlastně říká? Jde jen o vnitřní americkou záležitost, plně nepřenositelnou do evropského kulturního prostředí, nebo je pravděpodobné, že i nás, Němce nebo třeba Italy, čeká to, co aktuálně zažívají polské ženy a co zanedlouho budou zažívat mnohé ženy americké?
Z mého, a tedy teologického a křesťanského hlediska, mě zajímá fenomén, který lze jen stěží přehlédnout. Poté, co se Jorge Mario Bergoglio stal v roce 2013 papežem Františkem, se k němu upínají naděje řady křesťanů, kteří už byli – z mnoha osobních důvodů – pomalu na odchodu z církve. Papežova osobnost a agenda, kterou uskutečňuje, ukazuje lidem uvnitř i vně, že tradice a dědictví církve jsou mnohem bohatší, pozitivnější a pestřejší, než jak nás o tom přesvědčují lidé, pro které – řečeno slovy papeže Františka – byl posledním koncilem koncil v Tridentu (1545–1563).
Souhlasím s mnoha svými přáteli a těmi, s nimiž se potkávám, že obraz přicházející církve bude od toho současného odlišný. Věřím, a pomáhají mi v tom mnozí křesťanští intelektuálové, spisovatelé, umělci a lidé duchovenských povolání, že církev v budoucnu změní své postoje například ke vztahům a svazkům osob stejné sexuální orientace, k možnému svěcení ženatých mužů na kněze, žen na jáhenky nebo na kněze či k důležitému oddělení „moci“ a „služby“, které dosud stojí za klerikálními postoji mnohých politicky exponovaných laiků a duchovních.
Důstojnost lidského života
Co si ovšem nemyslím, je, že římskokatolická církev změní svůj principiální postoj k velikosti, hodnotě, důstojnosti a ochraně lidského života ve všech jeho fázích, od početí, těhotenství, narození přes dospívání, dospělost, čas třetího věku, pozdního stáří a dobu, v níž se člověk připravuje na svůj odchod. A týká se to pochopitelně i interrupcí.
Je nepředstavitelné, aby papež, který se k těmto otázkám často nevyjadřuje, explicitně vyjádřil svoji podporu těm, kdo zvolí potrat jako řešení své nelehké životní situace, anebo dokonce změnil morální učení církve, za nímž stál ve 20. století papež Pavel VI. (a následně i Jan Pavel II.), jenž ve své encyklice Humanae vitae z roku 1968, proti které se stavěli i někteří biskupové a teologové, mimo jiné napsal: „Je možné se obávat, že muž zvyklý na antikoncepční praktiky časem ztratí úctu k ženě, přestane se starat o její tělesnou a psychickou rovnováhu a skončí tím, že ji bude považovat za pouhý nástroj sobeckého požitku, a ne už za družku, které si má vážit a kterou má milovat.“
Je pochopitelné, že znásilnění ženy nebo zjištění, že dítě, které nosí, je vážným způsobem postižené, musí být traumatizující, a že nechat jakoukoliv takovou ženu bez pomoci je nelidské. To platí pro sekulární společnost a tím spíše i pro církve. Ze společenské a náboženské diskuse ovšem nelze vyloučit debatu o hodnotě a důstojnosti každého jednoho lidského života, a to, zda jeho ukončení (před narozením a skrze eutanázii) za pomoci lékařů je základním a nezadatelným právem každého člověka a zda demokratická země má toto právo svým občanům garantovat, a to bez výjimek.
Připomeňme, že ruku v ruce s extrémní pozicí vůči interrupcím jdou někdy i debaty o znovuzavedení nerozlučitelnosti civilně uzavřeného manželství, o absolutním zákazu prodeje antikoncepce či postavení soužití nesezdaných mimo zákon. Sekulární společnost, zakotvená v širokém rejstříku lidských práv a svobod, se tak v očích některých „reformátorů“ stává jakousi „teokracií bez Boha“, která je prapodivným simulakrem časů, v němž náboženství hrálo nikoliv zanedbatelnou roli.
Z velkých témat Kristova vykupitelského příběhu se stává prapodivná bramboračka pseudonáboženských představ o tom, jak by měla fungovat společnost 21. století. Dobrá a poctivá teologická reflexe musí pro všechny, pro křesťany i hledající, ubránit obraz Ježíše Krista jako Boha, jehož pravé jméno není Soudce, ale Láska a Milosrdenství. Ani ta nejlepší křesťansko-demokratická politika se nesmí vyčerpávat ve fundamentalistickém čtení Bible a církevních dokumentů.
Není bez zajímavosti, že během jednoho jediného lidského života se mohou vedle sebe sejít různá „práva na“. Lidé, kteří nemohou počít dítě, deklarují své „právo na dítě“ a dělají všechno možné, aby se jim jejich touha za přispění moderní medicíny vyplnila. Lidé, jimž by se mohlo narodit zdravé dítě, třebaže do těžkých životních podmínek (které se ovšem mohou změnit), trvají na „právu na potrat“, jež je v jejich očích a svědomí nejlepším z nejhorších řešení jejich bolestivé životní situace.
A nakonec se ti samí lidé mohou vcelku spravedlivě domáhat „práva na asistovanou sebevraždu“, když se jim život v mnoha směrech stane nesnesitelným. Nepřehlédnutelným prvkem tohoto práva je skutečnost, že na jeho realizaci se obvykle podílejí úplně cizí lidé. Někteří pomáhají s umělým početím, někteří s přerušením těhotenství, jiní zase podávají člověku sklenici barbiturátů a kousek sladké čokolády, aby umírání nebylo doslova a do písmene – hořké.
Potřeba veřejné debaty
Vím, že každý z nás vstoupí ve svém vyměřeném čase do života mnoha lidem a jejich život v lecčems ovlivní, nebo ho dokonce vychýlí z jeho původní trajektorie. Osudy těch, kteří se ve výše zmíněných dvou případech podílejí na ukončení života, obvykle nikoho nezajímají. A tak zatímco lékař, který se večer vrací domů po sérií operací, může vždy konstatovat, že se jeho týmu podařilo pacienta zachránit anebo že do poslední chvíle bojovali o jeho život, ten, kdo se podílí na ukončení lidského života, se může těšit pouze vědomím, že se mu podařilo zbavit druhého člověka utrpení.
Jenže co ostatní lidé, kteří procházejí zkouškami, pády a bolestmi, které jsou k neunesení, ale kteří se s tímto křížem perou o své vůli a bez možnosti, aby z tohoto kolotoče utrpení vystoupili za pomoci druhých, kteří jim na jejich přání způsobí smrt?
Mám moc rád myšlenku jezuitského kněze Jana Rybáře, k němuž po desítky let putovali lidé, aby u něj načerpali duchovní sílu a aby ve vzájemném dialogu našli důstojné řešení svých vztahových i jiných krizí. Jan Rybář napsal: „Maria se přimlouvá u všech lidí: uneste život, i když je někdy těžký. Věřte, změní se jednou tak, jak to zatím ani nemůžete tušit.“ Vím, že unést život, který nestojí za nic, je těžké; a lehké ho rozhodně není ani odmítnout a zbavit se jej. Nikdo z nás si nemůže být jist, že nebude muset v budoucnu řešit kvadraturu kruhu, jejíž východisko je v pozemských souřadnicích vždycky tragické.
Debata o interrupcích, která vzplála po rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu i u nás, by měla být co možná nejširší, veřejná, multioborová, občansky angažovaná, kontextuální, dlouhodobá, podporovaná církvemi, náboženskými společnostmi, médii veřejné služby i dobrými médii soukromými.
Hodnota a důstojnost lidského života je nezávislá na vnějších okolnostech. Úkolem demokratické společnosti je hledat životaschopné prolnutí mezi zastánci i odpůrci potratů a hlavně – domnívám se – nenechat toto řešení extrémistům, kteří nezřídka zužují podstatu života a vztahů na primitivní biologickou úroveň.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě UK a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK. V odborných i esejistických pojednáních se soustředí na otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění, pravidelně publikuje v křesťanském magazínu Christnet.eu.
