Náš spolupracovník Miroslav Patočka nám posílá ze Spojených států svůj prázdninový zápisník. Nyní píše o tom, co ho v Americe nepřestává překvapovat. Kupříkladu vstřícnost, jakou na starém kontinetnu neznáme.
Opět jsem v mé milované Americe. Už jako malý kluk jsem Ameriku miloval a americká vlajka pro mě byla v době komunistického temna symbolem nejenom svobody, ale i naděje, že někde existuje lepší svět. Občas jsem se chodil dívat na ambasádu USA v Praze, abych viděl tu krásnou vlajku. Touha po svobodě mě také vedla k tomu, že jsem v roce 1983 emigroval. Chtěl jsem, aby moje děti vyrůstaly ve svobodném světě. Nechtěl jsem být obklopen lidmi, kteří se jenom bojí – bojí se mluvit, vyjádřit svůj názor – diskuze mezi lidmi nebyly na denním pořádku. To, co řekla KSČ, bylo svaté a jiný názor byl zakázán. A to celé generace poznamenalo a tohle echo doznívá až dodnes.
Tak jaké to tedy vlastně je v té Americe?
Vzpomínám si, když jsem přijel do USA poprvé. Bylo to v roce 1993 a přiletěl jsem do Miami. Byl jsem šokován. Byl to úplně jiný svět. Všude španělština, většina lidí byla barevná – a hlavně obrovské masy lidí – obrovské množství letadel a vše v pohybu. Myslel jsem si, že když jsem žil jako student něco přes půl roku v Londýně, že mě jen tak nic nepřekvapí. A mýlil jsem se – giganticky jsem se mýlil. Další šok na mě čekal venku – před letištěm. Neuvěřitelné x-proudové dálnice, přemostění, kde se kříží několik dálnic nad sebou – nemohl jsem se vůbec orientovat. Tak jsem si řekl, že Miami pro mě nic není, ale že musím hledat dál. Byl jsem trochu zklamán. Nenašel jsem to, co jsem hledal. Byl jsem neznalý místních poměrů, a co se týče USA, absolutní začátečník – a to jsem o Americe hodně četl a zajímal se o tu zemi.
Láska Florida
O rok později jsem to zkusil znovu – opět na Floridu, ale tentokráte na západní pobřeží. A tam jsem se zamiloval. Zamiloval do nádherné přírody, která je s tou naší zcela nesrovnatelná – i to nebe je jiné – takové nekonečné s obrovskými, bílými mraky. Všude je rovina. Nikde nevidíte ani sebemenší kopeček, ale už jízda autem přes Everglades – největší bažiny světa – je velkolepým zážitkem. Vyjedete z Miami a jedete rovně za nosem na západ – zhruba 150 km pořád rovně – po Tamiami Trail nebo také 41, jak se tady říká – tak se nazývá původní silnice vedoucí z Miami na Gulf of Mexico a je to zkomolenina z názvu Tampa to Miami. Po cestě vás čeká divočina – aligátoři, orli a stovky jiných druhů ptáku. Občas bohužel vidíte i přejetého aligátora – my s manželkou říkáme nesprávně krokodýli, ale jsou to aligátoři.
Po zhruba 140 km vás čeká zatáčka a za pár mil přijedete do Naples – jednoho z nejluxusnějších míst v celých USA. Tolik rolls-royců, porschí či mercedesů se snad nikde jinde nevidí. Vše je neuvěřitelně čisté a klidné – všude nádherné květiny a upravené zahrady. Vůbec vegetace na Floridě, to je téma samo o sobě. A co vás také čeká, je neuvěřitelná pláž s bílým pískem – zdá se, že je nekonečná, protože se táhne stovky kilometrů na sever.
V čem je největší rozdíl vůči ČR? Není to jen příroda, nejsou to jen náklaďáky, které známe z filmů, ale jsou to hlavně lidé. Nikde na světě jsem nezažil tolik slušných a ohleduplných lidí. Samozřejmě, Naples, Estero či Fort Myers není Detroit a je tu velká koncentrace movitých a vzdělaných lidí. Ale Američané jsou jiní – jsou ohleduplní, jsou ochotní pomoci, když je druhý v nouzi.
Jeden příklad za všechny. Manželka žila několik let s dětmi v USA, protože jsme chtěli, aby se naše děti naučily také anglicky a aby pochopily, že pohled na svět je z USA jiný, než když člověk žije ve středu Evropy v Německu (manželka je Němka) či ČR. Naše prostřední dcera Viviane před několika lety onemocněla na velmi agresivní formu chřipky. Manželka zavolala 911 a za pár minut přijela sanitka – tady jezdí vždy v doprovodu s hasiči, kteří mají také zdravotní výcvik. To, co ale následovalo, bylo úžasné – z několika sousedních domů se seběhli lidé a začali manželce nabízet pomoc. Věděli, že je tady se třemi dětmi sama, že její manžel je v Evropě a ona nemůže být zároveň se svojí dcerou v nemocnici a zároveň doma s ostatními dětmi. Nabídli se, že si naše děti vezmou domů na několik dní, než se Viviane vrátí z nemocnice. Dokonce i učitelka ze školy nabídla manželce pomoc a přinesla dětem jídlo. Je tohle u nás představitelné? Bohužel není. U nás jsou lidé přesvědčení, že každý se má starat sám o sebe a navíc je tady stát, který se má o své lidi postarat. To je asi největší rozdíl mezi USA a ČR. Lidé jsou ochotni si pomáhat a nespoléhají se na stát.
Jací jsou Američané?
Jací jsou vlastně Američané? Samozřejmě že výjimky se najdou všude – všude máte namyšlené vejtahy a sobecké egomany, ale většina lidí je tu ohleduplná. Nepředbíhají – i na stanici autobusu stojí spořádaně ve frontě, dají vám přednost na křižovatce a nebojí se mluvit s lidmi, které neznají. To je asi největší rozdíl. Úplně cizí lidé vás osloví, baví se s vámi, aniž by po vás něco chtěli. V Praze, když někomu nabídnete svoji pomoc, tak lidé reagují zaskočeně a podezíravě.
Tak, abych si také neodpustil trochu politiky a rýpnutí si do našeho nevzdělaného prezidenta. V Americe mají skvělé pivo a asi tak 100x větší výběr než v Čechách. A české pivo tady lidé neznají – ani naši milovanou Plzeň. Vím, že je to pro někoho zklamáním, protože někteří Češi to s tím pivním vlastenectvím berou velmi vážně, ale Amerika se bez českého piva obejde. Neříkám, že když se budete hodně snažit, že někde české pivo nenajdete, ale lidé ho tu neznají. Přitom např. v Publix (něco jako u nás Albert), kam chodíme nakupovat a kde mají cca 100 druhů piv na výběr, české pivo nenajdete. Ještě přibližně před dvěma roky tam měli Pilsner Urquell, ale vyřadili ho ze sortimentu – neprodávalo se.
Dnes už ale vím, že těch „úplně jiných světů“ v Americe je hodně – Amerika je velmi rozmanitá země, kde si každý najde to „svoje“.
Co vědí Američané o Čechách a Češích? A jaké je tu jídlo? O tom si řekneme příště.
