Na webových stránkách stanice Fox News byl 9. září zveřejněn text republikána Newta Gingriche, bývalého předsedy Sněmovny reprezentantů, který ostře kritizuje stav, do jakého se dostaly Spojené státy patnáct let po teroristickém útoku 11. září 2001.
„‘Začnu tím, co všichni chtěli ignorovat nebo na co zapomenout, ale co musí být nicméně uvedeno, a sice, že jsme utrpěli totální a naprostou porážku.‘ Takto popisoval Winston Churchill premiéra Nevilla Chamberlaina po jeho kapitulaci před Hitlerem při Mnichovské dohodě z roku 1938.
Churchillova slova můžeme použít i na to, kde jsou Spojené státy dnes.
Naši muži a ženy v uniformách byli hrdinští.
Mnozí se přihlásili do služby znovu i poté, co byli zraněni.
Naše taktické jednotky zůstávají nejlepšími na světě.
Naši zpravodajští důstojníci a diplomaté riskovali své životy ve službách země.
Problém není s upřímností, odvahou, energii a úsilím jednotlivých Američanů.
Problémem byl přístup obou politických stran ve washingtonské politické elitě, která promrhala 15 let, tisíce životů, mnoho tisíce zraněných a biliony dolarů bez promyšlené strategie, bez poctivého zhodnocení výzvy a bez ochoty učit se z neúspěchu a vyvinout nové strategie a nové instituce.“
Gingrich píše, že úsilí v Iráku zkolabovalo a v Afghánistánu upadá. Blízký východ je násilnější a chaotičtější. 11. září 2001 bylo zabito 2 997 Američanů, o 574 více než při japonském útoku na Pearl Harbor v roce 1941. Tento útok z 11. 9. 2001 ale nebyl začátkem války s islámskou nadřazeností. Do roku 2001 byly Spojené státy ve válce s íránskou diktaturou, kterou dodnes Ministerstvo zahraničí označuje za vůdčího sponzora státního terorismu. Válka pokračovala v Libanonu v roce 1980 a v Saúdské Arábii, východní Africe a Jemenu v roce 1990.
Ve svém projevu ke společnému zasedání Kongresu, jen devět dnů po útoku 9/11, prezident Bush tvrdil, že „11. září se nepřátelé svobody dopustili válečného činu proti naší zemi“.
Bush pokračoval: „Američané by neměli očekávat jednu bitvu, ale zdlouhavou kampaň, na rozdíl od jiných, které jsme viděli… Každý národ, v každém regionu, má nyní učinit rozhodnutí. Buď jste s námi, nebo s teroristy. Od tohoto dne budou všechny národy, které chrání nebo podporují terorismus, považovány Spojenými státy za nepřátelský režim.“ O čtyři měsíce později, v roce 2002 své Zprávě o stavu unie, prezident Bush označil Severní Koreu, Írán a Irák jako „osy zla“.
Bush varoval, že „Spojené státy americké nedovolí nejnebezpečnějším režimům světa, aby nás ohrožovaly těmi nejničivějšími zbraněmi.“ Kongres tleskal.
Gingrich pokračuje: „Právě tento týden Severní Korea provedla svou pátou jadernou zkoušku. Minulý týden Severní Korea odpálila tři rakety v přímém rozporu s rezolucí OSN. Nyní víme, že zatímco byl oklamán Kongres a americký lid, Obamova administrativa poslala 1 700 000 000 dolarů přednímu světovému sponzoru terorismu, íránské diktatuře. Irák, který stál tolik amerických životů, ran a peněz, se zvrhl v chaos, kde dominuje Írán a ISIS.“
V čem je tedy podle Gingriche problém, když všechno začalo tak silnými a jasnými slovy? Bushova administrativa podle něj nedokázala plánovat, jak dlouhý a těžký bude boj s islámskými silami. Téměř okamžitě právníci začali vymýšlet pravidla a předpisy. Bylo rozhodnuto, že nebude vyhlášena válka, byť to tak prezident v Kongresu nazval. Ministerstvo zahraničí začalo potlačovat jasná prohlášení o tom, kdo Ameriku napadl. Počáteční postup v Afghánistánu byl skvělý a rozhodný a dal Spojeným státům přehnaný pocit vlastní síly a slabosti nepřátel. Tažení mělo nicméně málo lidí a málo finančních zdrojů. Nebyla zcela nasazena vojenská síla, aby byl Taliban úplně zničen.
Místo Bushova „jste s námi, nebo jste proti nám“, Ministerstvo zahraničí rychle nabídlo alternativu „být trochu s námi a trochu proti nám“. Pákistán byl s USA při poskytnutí logistického systém pro udržení amerických sil v Afghánistánu, ale proti USA v tom, že poskytl velké útočiště Talibanu v severozápadním regionu. Místo přemýšlení o tom, kolik bude likvidace Talibanu stát, zabředly Spojené státy do nerozhodné partyzánské války jako kdysi ve Vietnamu. Taliban ožil a země se zhroutí do islamistické diktatury v ten moment, kdy Američané odejdou.
Úsilí vytvořit moderní Afghánistán bylo ochromeno byrokracií Ministerstva zahraničí, které zjevně nechtělo opustit byrokracii a naučit se být efektivní. Totéž se opakovalo v Iráku. „Neúspěch v zahraničí byl přijatelnější než hořké byrokratické boje ve Washingtonu,“ tvrdí Gingrich.
Jakmile začala kampaň v Iráku, byly odčerpány prostředky z Afghánistánu a možnosti armády byly napjaty k prasknutí. Neochota vytvořit skutečnou válečnou armádu začala stát životy a zraněné bojovníky a zjistilo se, že není možné udržet takovou bojovou sílu, která byla potřeba.
„Tažení v Iráku by mohlo být skvělým úspěchem, pokud by velvyslanec Bremer misi v půlce války nezměnil… Bremer si myslel, že by měl zásadně změnit Irák a pustil se do toho s malou koordinací s americkou armádou a s malým pochopení toho, jak hluboká vnitřní nenávist a potenciál násilí mezi Iráčany jsou.“ Místo krátkého tažení byli Američané vtaženi do nekonečného konfliktu. Bushovi i Obamovi se nepovedlo definovat rozsah hrozby a určit nepřátele a reálné nebezpečí, kterým se čelí. Gingrich uzavírá: „Protože dvojstranický establishment nemůže ani definovat hrozbu, tak určitě nemůže ani definovat strategii pro úspěch.“ Nepřátelé jsou stále silnější a chytřejší a USA budou klouzat od porážky k ponížení. Když nepřátelé uvidí, že Amerika ponížení přijala, budou stále odvážnější.
„Je pozoruhodná paralela mezi íránskými loděmi, které vytěsňují naše námořnictvo a ruskými letadly vytěsňujícími naše letectvo.“
Gingrich uzavírá, že je osm týdnů před historickými volbami a je zapotřebí „silné, odvážné a čestné debaty“ o tom, kde Amerika je a co potřebuje patnáct let po 11. září dělat.
