
Předseda hnutí ANO Andrej Babiš FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia

GLOSA / Nedávno se Andrej Babiš, populistický šéf naší v preferencích nejsilnější strany, nechal slyšet, že on složitostem politiky, práva či ekonomiky nerozumí, protože on je jen prostý člověk. Stejně prostý jako jeho voliči. Je prostě jeden z nich (říká bohatý multimilionář, latifundista, marketingový predátor a mediální magnát). A proto prý si právě on s voliči tak rozumí. Protože on, opakuje už deset let jako zaseklá deska, je tu „pro lidi“ (na rozdíl od jiných). Někteří čeští, ale i světoví politici ani v nejmenším patrně netuší, jak moc se podobají světovým literárním a dramatickým postavám.
Když se někdejší diktátor a podvodník Král Ubu ve skandální hře Alfreda Jarryho poprvé objevil před diváky (1896), nic nenasvědčovalo tomu, že se z této groteskní postavy v původně pouhé studentské recesi stane nadčasový moderní mýtus. Stalo se to i u nás, nikoli naplno při české premiéře v roce 1928 s Janem Werichem v titulní roli, ale o dvacet let později. A to v následně zakázané básnické parafrázi Josefa Kainara, Ubu se vrací (1949).
Analogie samy se nabízející?
Ubu se u Kainara, podobně jako v originále hnán ctižádostivou Matkou Ubu, vrací z kanálu, kam byl předtím vyhnán. A takto ho nejprve vítá jeho lid: „Hele, otec Ubu; už je tu zase! Korunovaná nestvůra… Co tu chce? Snad nechce zase na trůn! Píchněte ho zezadu! Vyvařte mu kotlety! Pryč s ním! Nechceme otce Ubu! Hurá!„
A jak reaguje Ubu? Nám poněkud povědomě: Můj dave… Proč byste mne chtěli zabíjet! Za prvé se vás bojím, a za druhé jsem stejně pitomý jako každý z vás.
A dav obrací:
Dav: Na tom něco je. Nechte ho žvanit, aspoň je to veselé.
Ubu: Chci vám dnes říci…
Dav: Nahlas! Otče Ubu, jenom hodně řvi, abychom tě pochopili.
Ubu: Budu řvát jako pavián, jen mne nechte mluvit, protože mně to dělá dobře.
Dav: Bravo! To je náš člověk.
Ubu: Přicházím rovnou z ciziny a nesu vám nejhroznější zprávy, které si ani nedovedete představit ve své fantazii, protože kdyby se vám to podařilo, museli byste si ji dát honem ustřihnout…
Dav: Hrůza! Holá hrůza! Ten to s námi umí, co?
A za chvíli týž Dav skanduje: Mi-lo-va-ný Ubu, vstup do na-šich klu-bů. Kdo ne-má rád Ubu, zmy-dlí-me-mu hu-bu! (Josef Kainar, Ubu se vrací, 1949)
Samotné datum premiéry, neméně skandální než slavná pařížská premiéra, vynucuje si připomenout kontext.
Věčný, nadčasový model
Je to k nevíře, ale tohle se hrálo přesně rok po Vítězném únoru v Divadle satiry, od října 1948 zakázaném, nyní v únoru 1949 obrozeném jako „Nové“ Divadlo satiry. Tahle jarryovsko-kainarovská obroda průšvihového souboru, obroda absurdní groteskou, se věru nepovedla. Vznikala ve stejném čase, kdy se v Paříži rodilo absurdní divadlo, ale v našem kontextu nemohla být poúnorovým režimem chápána jinak než jako provokace, divadlo bylo definitivně zrušeno, čelní herci odsunuti na „převýchovu“ ke kamenným divadlům.
Kainarova ubuiáda, odpočívající čtyřicet let v kufru režiséra Oldřicha Lipského, byla obnovena v roce 1988 v inscenaci Hany Burešové s Leošem Suchařípou v titulní roli ve Viole, později v Řeznické. Jako titul překvapivě aktuální setkává se s vřelým diváckým ohlasem, je uvedena v rozhlase a udrží se na repertoáru až do let 1991/1992. V té době už se konečně i Jarryho Otec Ubu, populární postava divadla šedesátých let, po dvacetileté normalizační odmlce stal konečně součástí běžného repertoáru, byl zfilmován, uváděn v rozhlase, a dočkal se mnoha aktualizací.
A není divu. Vždyť Jarry v této postavě sto let dopředu předjal v groteskní zkratce věčný model totalitního diktátora, bodrého taťky a u lidu oblíbené veselé kopy, která stejně vesele vraždí, lže i žertuje, a vůbec nic si nedělá z platných zákonů a z demokratických pořádků, ignoruje výsledky voleb, prostě navzdory nálezům všech nezávislých soudů (vidíme to i v nejvyspělejší zemi světa). A proč? Protože přišel na objev, že jediným platným zákonem a ústavou je on sám. Model, který se ve 20. i v našem století prosazuje v řadě zemí od Ruska přes Slovensko, Maďarsko až po Venezuelu jako model univerzálně platný a kamkoli snadno přenosný.
Ubuovskými rysy se vyznačoval už Benito Mussolini, a dnes se v moderním mediálním hávu vyskytuje jeho věrná kopie v podobě žhavého pretendenta na post nejmocnějšího muže planety (viz Trumpova výzva k ignorování posledních voleb a k násilnému pochodu na Kapitol).
Abychom se my v Česku, v zemi pouze malých a mezinárodně trapně bezmocných Ubů a pidiputinů, nemohli jiným jen tak pošklebovat, o to se už přes deset let vydatně stará v úvodu zmíněný Andrej Bureš Babiš…
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.