GLOSA / Nedávno se Andrej Babiš, populistický šéf naší v preferencích nejsilnější strany, nechal slyšet, že on složitostem politiky, práva či ekonomiky nerozumí, protože on je jen prostý člověk. Stejně prostý jako jeho voliči. Je prostě jeden z nich (říká bohatý multimilionář, latifundista, marketingový predátor a mediální magnát). A proto prý si právě on s voliči tak rozumí. Protože on, opakuje už deset let jako zaseklá deska, je tu „pro lidi“ (na rozdíl od jiných). Někteří čeští, ale i světoví politici ani v nejmenším patrně netuší, jak moc se podobají světovým literárním a dramatickým postavám.

Když se někdejší diktátor a podvodník Král Ubu ve skandální hře Alfreda Jarryho poprvé objevil před diváky (1896), nic nenasvědčovalo tomu, že se z této groteskní postavy v původně pouhé studentské recesi stane nadčasový moderní mýtus. Stalo se to i u nás, nikoli naplno při české premiéře v roce 1928 s Janem Werichem v titulní roli, ale o dvacet let později. A to v následně zakázané básnické parafrázi Josefa Kainara, Ubu se vrací (1949).

Analogie samy se nabízející?

Ubu se u Kainara, podobně jako v originále hnán ctižádostivou Matkou Ubu, vrací z kanálu, kam byl předtím vyhnán. A takto ho nejprve vítá jeho lid: „Hele, otec Ubu; už je tu zase! Korunovaná nestvůra… Co tu chce? Snad nechce zase na trůn! Píchněte ho zezadu! Vyvařte mu kotlety! Pryč s ním! Nechceme otce Ubu! Hurá!„

A jak reaguje Ubu? Nám poněkud povědomě: Můj dave… Proč byste mne chtěli zabíjet! Za prvé se vás bojím, a za druhé jsem stejně pitomý jako každý z vás.

A dav obrací:

Dav: Na tom něco je. Nechte ho žvanit, aspoň je to veselé.

Ubu: Chci vám dnes říci…

Dav: Nahlas! Otče Ubu, jenom hodně řvi, abychom tě pochopili.

Ubu: Budu řvát jako pavián, jen mne nechte mluvit, protože mně to dělá dobře.

Dav: Bravo! To je náš člověk.

Ubu: Přicházím rovnou z ciziny a nesu vám nejhroznější zprávy, které si ani nedovedete představit ve své fantazii, protože kdyby se vám to podařilo, museli byste si ji dát honem ustřihnout…

Dav: Hrůza! Holá hrůza! Ten to s námi umí, co?

A za chvíli týž Dav skanduje: Mi-lo-va-ný Ubu, vstup do na-šich klu-bů. Kdo ne-má rád Ubu, zmy-dlí-me-mu hu-bu! (Josef Kainar, Ubu se vrací, 1949)

Samotné datum premiéry, neméně skandální než slavná pařížská premiéra, vynucuje si připomenout kontext.

Věčný, nadčasový model

Je to k nevíře, ale tohle se hrálo přesně rok po Vítězném únoru v Divadle satiry, od října 1948 zakázaném, nyní v únoru 1949 obrozeném jako „Nové“ Divadlo satiry. Tahle jarryovsko-kainarovská obroda průšvihového souboru, obroda absurdní groteskou, se věru nepovedla. Vznikala ve stejném čase, kdy se v Paříži rodilo absurdní divadlo, ale v našem kontextu nemohla být poúnorovým režimem chápána jinak než jako provokace, divadlo bylo definitivně zrušeno, čelní herci odsunuti na „převýchovu“ ke kamenným divadlům.

Dále čtěte

Pokud Západ nechce, aby Ukrajina vyhrála nad Ruskem, ať to řekne otevřeně

KOMENTÁŘ / Mnohokrát už zaznělo, že Ukrajina bude muset žít věčně v bojové pohotovosti, podobně jako Izrael, protože má za…

Kainarova ubuiáda, odpočívající čtyřicet let v kufru režiséra Oldřicha Lipského, byla obnovena v roce 1988 v inscenaci Hany Burešové s Leošem Suchařípou v titulní roli ve Viole, později v Řeznické. Jako titul překvapivě aktuální setkává se s vřelým diváckým ohlasem, je uvedena v rozhlase a udrží se na repertoáru až do let 1991/1992. V té době už se konečně i Jarryho Otec Ubu, populární postava divadla šedesátých let, po dvacetileté normalizační odmlce stal konečně součástí běžného repertoáru, byl zfilmován, uváděn v rozhlase, a dočkal se mnoha aktualizací.

A není divu. Vždyť Jarry v této postavě sto let dopředu předjal v groteskní zkratce věčný model totalitního diktátora, bodrého taťky a u lidu oblíbené veselé kopy, která stejně vesele vraždí, lže i žertuje, a vůbec nic si nedělá z platných zákonů a z demokratických pořádků, ignoruje výsledky voleb, prostě navzdory nálezům všech nezávislých soudů (vidíme to i v nejvyspělejší zemi světa). A proč? Protože přišel na objev, že jediným platným zákonem a ústavou je on sám. Model, který se ve 20. i v našem století prosazuje v řadě zemí od Ruska přes Slovensko, Maďarsko až po Venezuelu jako model univerzálně platný a kamkoli snadno přenosný.

Ubuovskými rysy se vyznačoval už Benito Mussolini, a dnes se v moderním mediálním hávu vyskytuje jeho věrná kopie v podobě žhavého pretendenta na post nejmocnějšího muže planety (viz Trumpova výzva k ignorování posledních voleb a k násilnému pochodu na Kapitol).

Dále čtěte

Šílená Alej vládců Ruska a imperátor Putin aneb Pýcha předchází pád a přináší zkázu

GLOSA / Matička Rus je země neomezených možností, neexistuje snad na světě bizarnost a kýč, které byste nenašli právě v Rusku,…

Abychom se my v Česku, v zemi pouze malých a mezinárodně trapně bezmocných Ubů a pidiputinů, nemohli jiným jen tak pošklebovat, o to se už přes deset let vydatně stará v úvodu zmíněný Andrej Bureš Babiš…

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.