Andrej Babiš právě oficiálně představil, jak by během příštích 18 let chtěl změnit Českou republiku. A z té jeho vize jde chlad a hrůza. Ponechme stranou rychlovlaky, inteligentní dálnice a další sliby, založené na předpokládaném technologickém pokroku. Ty by se jednak naplnily snad za jakékoli vlády, která umožní svobodné podnikání, ale hlavně jsou v Babišově vizi jen jakousi ozdobou, která má okrášlit to nejdůležitější: plánovaný přímý útok na základy parlamentní zastupitelské demokracie v České republice a s tím i na všechny základní svobody každého z nás.

Není to zdaleka překvapivé, Andrej Babiš se dlouhodobě v tomto směru vyjadřuje poměrně konzistentně. Často označuje parlament za „žvanírnu“, kde se „nemaká“, senát je podle něho zbytečný a drahý a stát je třeba „řídit jako firmu“. Ale nyní své plány oklestit demokracii a individuální svobody zformuloval a představuje v ucelené formě. A tím oficiálně vyhlásil válku všem demokratickým silám v České republice.

Z navrhovaných změn jsou největší hrozbou snížení počtu poslanců na polovinu a zrušení senátu. Takové změny naší ústavy vyžadují třípětinovou většinu jak v poslanecké sněmovně, tak v senátu, kterou ANO naštěstí nejspíš v letošních podzimních volbách nezíská, ale dostane se k ní nebezpečně blízko. Nebylo by totiž vůbec překvapivé, kdyby se v této otázce spojilo s druhou antidemokratickou silou v parlamentu, komunisty.

Samozřejmě je pravda, že se v zastupitelských demokraciích počet obyvatel na jednoho poslance anebo senátora liší a v některých zemích je vyšší než u nás a tedy jejich počet zastupitelů je v poměru k počtu zastupitelů v České republice menší. Zároveň je pravda, že některé státy mají jen jednokomorový parlament jako například Švédsko, kde je ale značně vyšší počet poslanců než jinde, čímž se zvyšuje díl zastoupení každého Švéda v jejich zákonodárném shromáždění.

Babišem navrhovaný jednokomorový parlament s malým počtem zastupitelů je však naprostý unikát. Nejenže je v takovém systému zastoupení každého voliče velmi malé, ale vystavuje každého občana větší hrozbě nástupu diktatury, neboť hlavní funkcí našeho senátu je sloužit jako pojistka v systému dělení moci a jeho eliminace by velmi usnadnila moc zneužívat. A taková pojistka za těch 600 milionů korun ročně rozhodně stojí.

Je těžké nevidět paralelu mezi Babišovým voláním po zrušení senátu, protože je zbytečný a hlavně příliš drahý na jedné straně, a výrokem přesluhujícího kongžského prezidenta z letošního února, že volby jsou příliš drahé, a letos se proto nejspíš konat nebudou.

Když k výše zmíněnému přidáme třetí opěrný bod Babišovy politické rétoriky, tedy že je třeba „řídit stát jako firmu“, dostáváme celý obrázek. O tom, že firmy nejsou demokratické, že se spíše než společnosti svobodných občanů podobají autoritativním režimům či vojenským institucím, že v nich nepanuje svoboda slova a že neuposlechnutí rozkazu je trestáno, již bylo napsáno mnoho.

V kontextu Babišem navrhovaných ústavních změn tedy hrozba diktatury dostává nebezpečně jasné kontury. Pro velkou část lidí je lákavé uvěřit, že by tomu tak nebylo a že by Babiš byl osvíceným vůdcem. Je však velmi nebezpečné si na to vsadit, protože existují celkem jasné indicie, že by tímto osvíceným vůdcem nebyl (například už jen fakt, že v ANO de facto neexistuje vnitřní demokracie a každý nesouhlas či odpor je v tomto hnutí trestán jako hereze).

Ale i kdyby nakrásně Babiš moc nakonec nezneužil, kdo může zaručit, že by to pak neudělal kdokoli jiný? Cestu by měl připravenou: s již neexistujícím senátem by stačilo ovládnout 60 lidí, tedy tři pětiny Babišem zmenšené poslanecké sněmovny. A to opravdu není mnoho.

Je pozoruhodné, že zločinci často své záměry předem oznámí a lidé je buď neberou vážně, nebo je dokonce podporují, protože jsou nespokojení se současností a uvěří slibům o lepších zítřcích. Komunisté, Marxem počínaje, jasně říkali, co plánují udělat. Stejně tak Taliban v Afgánistánu, Hitler v Německu nebo Chomejní v Íránu. Stějně tak Andrej Babiš oznámil, že plánuje provést zásadní kroky k zavedení potenciálně zločinného systému. Nyní je proto třeba ho opravdu začít brát vážně a nenechat se utáhnout na vařené nudli rychlovlaků. My všichni občané České republiky stále máme všechny svobody, které jsme si vydobyli v roce 1989. Tak si je nenechme vzít.