I tak „profláknutý“ lhář, jako je Andrej Babiš, o jehož lhaní veřejnosti i poslancům dokonce (no, kdo z vás to má) existuje usnesení sněmovny, občas pronese pravdu. Třeba když vyhlédne z okna své průhonické tvrze obehnané zdí a obklopené ochrankou a řekne: „To máme dneska krásně.“ I když aktuálně to bude spíš: „To se dnes nějak stahují mračna.“ Nebo když se zapomene a vypustí navenek něco ze svých niterných tužeb. Třeba o tom, k čemu by rád použil náš stát.

Řídit stát jako firmu. Ku prospěchu majitele

S řízením státu jako něčeho se poslední dobou roztrhl pytel. Starostové chtějí naši zem řídit jako obec, lidovci jako rodinu, Piráti dokonce jako vězeňský autobus s touhou pozavírat politiky. A to dokonce i za dávno zdárně vyřešené kauzy, které dnes kolují ve formě sprostých pomluv, tolik lahodících uchu prostého lidu. O morálku Pirátů, kteří se pro svůj volební úspěch nestydí využít ani lží, o kterých musejí vědět, že lžemi jsou, však momentálně nejde. Jde o to, že ve všeobecném předhánění v šílenostech o řízení jen minimum rozumných střízlivě prohlašuje, že stát není dobré řídit jako sicilskou „familii“, vesnici, autobus nebo parní válec, nýbrž zkrátka jako stát. Jak prosté, milý Watsone.

Autorem prohlášení, že by stát chtěl řídit jako firmu, se už na počátku svého vstupu do politiky (kam prý tak zoufale nechtěl) stal samozřejmě Andrej Babiš. Jen nám tehdy opomněl sdělit, že by náš společný stát rád řídil jako svou vlastní firmu. Primárním účelem firmy je generování zisku. Zisku pro svého majitele. U skutečných firem na tom samozřejmě není nic špatného. To je podstatou podnikání. My se ale dovídáme, že Babišovo jmění teď roste ročně o nějakých šest miliard. A za dobu, kterou strávil na postu ministra financí, narostly dotace, které pobírá, bezmála o 50 procent. Slušný zisk pro pana majitele. Či spíš pro toho, kdo se jako majitel holdingu AgroČesko chová.

Má-li vyšší zisky skutečný zaměstnavatel a je to slušný člověk, zvedne svým lidem platy. No dobrá, ti opravdoví dělníci například z Kosteleckých uzenin sice pro dobrodince velebeného chudým lidem dál pracují za směšné mzdy ve výši asi 13 000 korun, ale ve firmě AgroČesko se někteří drobného přidání přece jen dočkali. Skutečný zaměstnavatel, jemuž se daří, ovšem rozdává i benefity. Zaměstnanci holdingu AgroČesko se ale místo toho dočkali smrště šikanistických zákonů. Něco jako by je firma nutila každý den na vrátnici svlékat donaha, jestli někde neskrývají šroubek. A za sebemenší pochybení – třeba za cedulku napsanou moc malým písmem – by je bez milosti finančně zlikvidovala.

Je tedy hezké, že se Andrej se svými velkotovárnickými ambicemi a manýry – jakož ani s úmysly, jaké má s naší republikou – netají. Vést ji jako svou firmu a do kapes si strkat zisk. Je ale namístě se ptát, kdo je mu na to zvědav.

Ochránit rodinu! To se moc nepovedlo, Kmotře.

„S Čapím hnízdem nemám nic společného… Nevím, komu to patří,“ prohlašoval Babiš tváří v tvář veřejnosti v roce 2013 a ještě dlouho potom. S dojemným pomžikáváním nad brejličkami ujišťoval všechny o své naprosté pravdomluvnosti.

Nevím, kdo to vlastní… Patří to nějakým advokátům… bla bla bla… je to někoho z holdingu… já s tím nemám nic společného. Kotel lží sice zavánějících, ale pěkně ode dna zamíchaných, vylitý do koryta voličům, kteří mlaskají, až se jim dělají boule za ušima.

Od této hromady nebetyčných lží k jedné z mála vynucených pravd pak vedla ještě docela dlouhá cesta. Jedna její etapa skončila v březnu 2016 ve sněmovně, na mimořádné schůzi, kterou opozice svolala právě kvůli neúnosnému množství nejasností kolem vlastnictví a financování Čapího hnízda.

Na ní Andrej Babiš vystoupil se sáhodlouhým projevem, jehož podstatnou část tvořil asi dvouhodinový výčet všech lidí, kteří podle něj „kradnú“, jsou zkorumpovaní, dopustili se všemožných zločinů a můžou za všechno. Házel obviněními vpravo vlevo jako rozmetač mrvy na lánech Agrofertu či spíš jako rozstřikovač Roundupu na poli pana Rady… Kvílení jediného spravedlivého, kterému všichni zcela neprávem ubližují a na něhož pořádají hon, pak mnohým objasnilo, proč si v souvislosti s Babišovými nářky získal na sociálních sítích takovou oblibu výmluvný hashtag #kňů. A když už široko daleko nezbyl nikdo, koho by ještě neznectil nebo z něčeho zvlášť ohavného nenařkl, dospěl konečně k závěru svého heroického proslovu.

„Farmu Čapí hnízdo vlastnili v rozhodné době mé dve dospelé děti a bratr mojí partnerky…,“ přiznal svou charakteristickou česko-slovenštinou a pak tomu nasadil korunu: „Proč jsem nechtěl říci jména akcionářů? Protože jsem nechtěl ohrozit moje děti, svoji rodinu.“

To skoro vypadá, jako by mu kromě pravdy o osobách majitelů, kterou už dál prostě nemohl tajit a zakecávat, uklouzla i jedna pravda neplánovaná. Od začátku přece tvrdil – a tvrdí to dodnes, kdy jej z podvodu viní už i policie –, že se ničeho nezákonného nedopustil. S Čapím hnízdem bylo a je všechno v nejlepším pořádku, všechno bylo a je legální a čisté jako padlý sníh. Nebo ne? Andrej Babiš je ochoten za to položit život. Jak a čím by tedy podle něj v právním státě měli být ohroženi právoplatní majitelé bezúhonné firmy, která se ničeho nelegálního nedopustila? Co by se jim asi tak mělo stát a před čím je třeba je chránit?

Tedy za předpokladu, že situace není úplně jiná. Že policie nepřijde s hromadou indicií nasvědčujících tomu, že milovaný tatíček zatáhl své potomky a blízké do svých podvodných čachrů, kterých se zřejmě vědomě a ochotně účastnili. Až tak, že se také nad jejich hlavami náhle vznáší nehezký mřížovaný stín kriminálu.

Pak by prohlášení „nechtěl jsem uvést jejich jména, abych je neohrozil“ dávalo konečně smysl.