Ruský profesor Andrej Zubov, který byl loni vyhozen ze Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (мгимо) za svoji kritiku okupace Krymu, hovořil v pořadu „Studio Západ“ ukrajinské televize TV Espresso s Antonem Borkovským o slepé uličce, do které sám sebe zahnal ruský prezident Vladimir Putin, a o selhání jeho „syrského dobrodružství“. Překlad rozhovoru vyšel na webu občanské iniciativy OPEN DOORS.

■ ■ ■

Současná situace mi připomíná rok 1914, před tragickým výstřelem člena skupiny „Mladá Bosna“ Gavrila Principa (tj. před úspěšným atentátem spáchaným srbským teroristou na následníka rakouského trůnu, arcivévodu Ferdinanda D’Este a jeho manželku Sofii, kterýžto čin se stal záminkou k rozpoutání 1. světové války – pozn. red.).

Situace je velmi vážná. Dovedu si představit, jakým směrem se mohou události vyvíjet a kam to může vést. V konečném důsledku půjde o neřízený proces vedoucí k válce. Toto se může stát, pokud Turecko a Rusko budou dál eskalovat konflikt. Bohužel, Rusko se již vydalo cestou pomsty, což je velmi špatný směr. Pomsta není ani duchovní, ani křesťanská, a rozhodně to není politická cesta – tak se chovají nevyzrálí jedinci. A pokud po tomto začne – a už začalo – ruské bombardování civilního obyvatelstva tureckých městeček a vesnic v severní Sýrii, pokud budou posíleny ruské vojenské jednotky, pokud letadla budou vybavena raketami vzduch-vzduch, tehdy bude jasné, že kterýkoliv okamžik může odstartovat konflikt, a pak další konflikt a další… A co bude pak? V Moskvě nyní vedou političtí analytici vážné debaty o možnostech svržení atomové bomby na Istanbul.

Kremelský „prorok“ Vladimir Žirinovskij, který sice působí dojmem, že zrovna uprchl z Kanatchikovy vily (moskevská psychiatrická klinika – pozn. red.), ale ve skutečnosti reprodukuje tajná přání a tužby čelných představitelů Kremlu, ve své době navrhl „udeřit“ na Tbilisi. Což také Rusové udělali, i když až za pár let.

Vždycky věci hodnotím s rozvahou. Chápu, že lidé mají cynické zájmy, i když je to špatné, ale prostě je mají, ale rozvážnost znamená, že člověk neubližuje sám sobě, že? Eskalace konfliktu bude v konečném důsledku pro vládnoucí garnituru velmi špatná. Rusko je nekonečně zranitelnější než Turecko. Turecko je členem různých světových aliancí včetně NATO. Navíc je to země, která se chystá vstoupit do Evropské unie a již je součástí jeho zprostředkovatelských struktur. Stojí za ním Liga arabských států. Rusko je osamocené, izolované od celého světa. Dokonce i jeho spojenci, Čína nebo Írán, v případě nutnosti výběru strany konfliktu preferují Západ. Takže válka v současné situaci je pro Rusko katastrofou. Dokonce i malá válka je pro Rusko katastrofou. Už jen z hlediska vlastních zájmů by naše mocenská elita neměla jít cestou další eskalace konfliktu.

A je tu ještě jeden důležitý bod: Turecko je jedním z hlavních ekonomických partnerů Ruska. Když EU a NATO zaváděly sankce proti Rusku, bylo to Turecko, které je nepodpořilo. A nyní, když bude Turecko s obratem 35 miliard dolarů odříznuto od ruského trhu, bude to znamenat i prudké zhoršení ruského hospodářství. Jestliže se turecký HDP sníží o 0,5 %, ruský půjde dolů o 3–4 %. Což znamená, že naši lidé se budou mít hůře, znamená to, že bude zvyšovat intenzita sociálních protestů. A jak víte, již dnes u nás protestují celé skupiny pracujících, zejména řidiči kamionů, které, jak jsem slyšel, již podporují přístavní dělníci v Petěrburgu – což z mého pohledu připomíná rok 1905 a připadá mi, že je to cesta do propasti.

Jaké jsou možné geopolitické cíle přiostření syrské linie? Chce se Rusko vrátit na Blízký východ, nebo jde o jen soupeření s USA?

Myslím, že jde o slepou uličku. Vladimir Putin se snaží podporovat režim Bašára Asada, aby si udržel svůj vliv na Blízkém východě. Jenže Asad je politická mrtvola. V Sýrii nemá budoucnost, vlastně se dá říct, že v principu nemá Asad budoucnost nikde. A proto je to celé absolutní politická chyba. Snažil jsem se to vysvětlit, napsal jsem o tom dlouhý článek v „Novoj Gazete“. Myslím si, že mnozí lidé v Kremlu pochopili, pokud to nevěděli už předtím, že to je slepá ulička.

S čím Putin kalkuluje, není jasné. Dokonce i na Ukrajině byly perspektivy jeho politiky reálnější než v Sýrii. Na Ukrajině ještě mohl doufat v nějaké vzedmutí revoluce na jihu a východě a ve vytvoření „Novorossiji“ (Nového Ruska). Sláva Bohu se tak nestalo. Nicméně v Sýrii není ani taková šance. Většina sunnitů, a patří k nim i Kurdové, režim Bašára Asada zuřivě nenávidí. A každý člověk, který Asada podporuje, je jejich nepřítelem včetně Putina. Kdy to Vladimiru Vladimirovičovi konečně dojde?

Zdá se, že Putin putuje za svou bludnou hvězdou, a existuje obava, že kromě „Krym-naš“ uslyšíme také „Istanbul-naš“ a „Jeruzalém-naš“. Tohle není geopolitické jednání, to je iracionální chování, srovnatelné s chováním v 19. století a první polovině století 20., kdy se vůdci příliš nezamýšleli nad důsledky svého psycho-emocionálního jednání.

Myslím, že se mýlíte, pokud zmiňujete pouze první polovinu 20. století. Takto uvažovali dokonce nejhanebnější vůdci, Stalin a Hitler, a přitom na tom stavěli téměř matematický model, pomocí kterého určovali, koho je třeba dobýt, s kým utvořit spojenectví, kde využít tzv. „páté kolony“, a zkusili s tím dobýt svět. Nakonec to nefungovalo ani jednomu, ani druhému, ale celé to bylo velmi vážně rozpracováno. A Stalin i Hitler nestavěli jen na své hloupé geopolitice a idiotském materialismu, ale měli také vysoce rozvinutý vojenský průmysl. To my nemáme.

Příšerná situace je v tom, že Rusko, a odpusťte mi, že to řeknu, ale i Ukrajina, mají ve vedení naprosté diletanty. Lidi, kteří nejsou dostatečně připraveni na státnické role. Hitler a Stalin rovněž nebyli vychováni pro tyto role, ale byli ďábelsky geniální politici, dalo by se říci géniové Zla. My nemáme geniální politiky, ale obyčejné amatéry. Jakýkoliv člověk z ulice by mohl dělat to samé, co dělá Putin. Moc, a zejména moc absolutní, kterou Putin vládne, může zamotat hlavu komukoliv a podle starého přísloví absolutně korumpuje. Proto si takový člověk myslí, že může vše, že je sám Bůh a že každé jeho slovo se stává skutečností. Ve skutečnosti tomu tak pochopitelně není a vystoupení na samý vrchol moci může pro průměrného člověka znamenat smutný konec.

Víte, mně je lidsky Putina velmi líto. Vím, že udělal strašnou spoustu zlých věcí, a to jak pro Rusko, tak i pro Ukrajinu a celý svět, ale je mi ho líto. Je to také člověk, také měl matku a Bůh mu dal dar života, ale vybral si špatnou cestu. Ale ještě je živ, což znamená, že ještě má šanci se zamyslet. Byl bych velmi rád, kdyby to udělal.

Myslíte, že má Putin nějakou šanci se z této situace dostat?

Samozřejmě. Sýrie a Islámský stát otevírají velmi dobrou příležitost. Pozornost celého světa se upírá směrem k islámskému terorismu a pro Putina je teď životně důležité stát se opravdovým spojencem v boji proti islámskému terorismu, tedy opustit svůj hloupý plán na licitování o svých podmínkách zapojení. Ruské zapojení do Aliance by se mohlo reálně týkat nějakých základen v Lakatii, možnosti stát se protektorem či ochráncem alávitů, vytvořit v této oblasti když ne přímo stát, tak alespoň autonomní provincii, podobnou autonomní provincii Kurdů v Iráku.

Na takovou formu zapojení by přistoupily Spojené státy i celý Západ. Současně by bylo potřebné řešit i ukrajinský problém. I ten se dá řešit elegantně, tedy tak, aby svět byl spokojen a Ukrajina byla spokojena alespoň částečně a alespoň formálně by jí byla navrácena územní integrita. Další řešení situace by bylo otázkou dovedné diplomacie.

Jenže toho Kreml bohužel není schopen. Používá dva typy zbraní – drzost a lež. S jejich pomocí a za použití skutečných zbraní se snaží řešit problémy světa, ale je to slepá ulička. Dokonce i ti různí Ribbentropové a Molotovové byli obratnějšími diplomaty. A bohužel, velmi inteligentní muž Lavrov, kterého znám už z dob studií, se stal součástí tak špatné politiky, že úplně ztratil schopnosti výtečného diplomata, které vždycky míval. Jakkoliv jsou nyní pro střežitele moci Kremlu nepoužitelné.

Takže to je důvod, který ho nutí s výrazem hráče pokeru vydávat podivná prohlášení na různých mezinárodních summitech a setkáních typu OSN?

Jak Lavrov, tak i náš stálý zástupce v OSN Čurkin jsou dobří diplomaté, jenže v současnosti od nich vláda nic takového nepotřebuje, dokonce by to ani nebylo možné, protože jsou nuceni lhát. A diplomat nikdy nelže! Diplomat si může třeba něco nechat pro sebe, nemluvit celou pravdu, může něco skrýt nebo přikrášlit, v tom je umění vyjednávání. Ale lhát, když všichni vědí, že lže – to není diplomacie. A to, co teď Lavrov dělá, ukazuje, že dobrovolně opustil svoji roli diplomata. Na jeho místě bych rezignoval již dávno, už když se řešila otázka Krymu, protože já bych na jeho místě musel říct, že šlo o porušení všech dohod, že to není v zájmu Ruska a že se nechci stát spoluviníkem. Ale on se vydal tou druhou cestou a zpronevěřil se sám sobě a stejně tak Čurkin v OSN.

U Čurkina nás ohromuje ta míra cynismu, s nímž nazývá bílé černým a černé bílým.

I když, a to mi věřte, je obecně velmi dobrý diplomat ministerstva zahraničí, samozřejmě sovětské školy. Ale ani Andrej Gromyko (ministr zahraničních věcí SSSR v letech 1957–1985 – pozn. red.) by si tohle nedovolil. I když byl „Pan Ne“, říkal „Ne“ a uměl zaujímat odmítavý postoj, byl velmi tvrdým vyjednavačem, ale nikdy nebyl banálním lhářem. Artiklem naší dnešní diplomacie je lež.

A mimochodem, naši generálové v Sýrii lžou také, když říkají, že jsme nikoho nebombardovali. Vybombardovali trh, zabili 40–60 lidí – je to prostě strašné, zemřely děti, ženy. Prý je to něčí provokace, tento nálet.

Můj otec byl sovětský admirál. Vždycky mi říkal, že pokud voják lže, není to voják a musí být degradován. Vojenská čest tě zavazuje buď mluvit pravdu, nebo mlčet, ale nikdy lhát. Takže, jestli naši generálové lžou, už to nejsou generálové. Mimochodem, říká se, jak jsem slyšel, že někdy lžou i vaši generálové. Bohužel, tohle je problém našeho post-sovětského prostoru a my společně, ne ve smyslu, že se musíme stát jednou zemí, ale společně a s vzájemným respektem se musíme z toho našeho sovětského špinavého světa dostat ven.

4. prosince 2015

■ ■ ■

Andrej Borisovič Zubov je ruský historik, religionista a politolog. Je absolventem a bývalým profesorem Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a vedoucím katedry dějin náboženství na Ruské pravoslavné univerzitě.