Včera večer, kousek od mého domu, se u tureckého velvyslanectví sešli lidé, aby protestovali proti sestřelení ruského bombardéru tureckými stíhačkami. Bylo slyšet pokřik typu: „Kdo jede do Turecka, ten není vlastenec“, „Turecko podporuje ISIL“, „Za jedno naše letadlo deset tureckých“ a podobně. A opět zavlály svatojiřské stužky…

Je to pochopitelná první emocionální reakce na zprávy o sestřeleném letadle a zabitých pilotech (zaplať Bůh už teď víme, že jeden z nich žije!). Ale „pochopitelné“ neznamená „správné“. Pokud by se totiž protestující lidé řídili nikoliv emocemi, ale svým rozumem, pak by je, podle mého názoru, tento jejich rozum nabádal jít a realizovat své nepopiratelné právo (podle 31 článku Ústavy) nikoliv k turecké ambasádě, ale na Staré náměstí k bývalému hotelu Bojarský Dvůr, který sloužil bolševikům jako sídlo Ústředního výboru a nyní prezidentu Vladimiru Putinovi jako sídlo jeho administrativy. Přijít na Staré náměstí proto, že naši vojáci umírají ne vinou Turků či Syřanů, ale kvůli kremelským vrtochům, které zapojily Rusko do současného mezinárodního hazardu, bez promyšlení důsledků, s velkými ambicemi, s nadějí na oslavu hrubé síly a na efekt z toho šoku, který vždycky (jak si myslí pan Putin) takový úder vyvolá.

O co ve skutečnosti jde? Prohlásiv, že Rusko bojuje proti terorismu, a proto posílá svá vojska do Sýrie, začal pan Putin ve skutečnosti bojovat za udržení režimu Bašára Asada, tj. proti všem nepřátelům tohoto člověka a jeho vlády. Ovšem s Asadovou vládou nesouhlasí 80 % obyvatel Sýrie a prakticky všechny sousední sunnitské státy. Takže tímto svým nepromyšleným postupem se pan Putin dostal do nepřátelského vztahu s většinou syrského národa, Ligou arabských států a s Tureckem.

Asadovými spojenci jsou Írán, libanonské hnutí Hizballáh a šíitská většinová společnost v Iráku (v určité míře). Tak v této společnosti je teď Rusko. Turecku, jako bývalému centru Osmanské říše, samozřejmě není jedno, co se děje ve sféře jeho tradičního vlivu, v jeho bývalých provinciích, které se staly nezávislými státy a mezi kterými má Sýrie zvláštní význam – jako sousední země s významnou částí obyvatel stejné víry a ve značné míře přímo tureckou populací (tj. stejný význam jako má pro Rusko Donbas).

Zkusím si na chvilku představit situaci, ve které by svrchovaný ukrajinský prezident Petro Porošenko požádal tureckého prezidenta Recipa Erdogana, aby mu pomohl vypořádat se s doněckými separatisty, povolil by vybudovat někde pod Čerkasy tureckou leteckou základnu a turecké letouny by začaly bombardovat Doněck a Luhansk. Jak by se to asi líbilo prezidentu Putinovi a k čemu by to asi vedlo?

Turci byli velice zdrženliví. Téměř dva měsíce žádali Rusko, aby se soustředilo na Islámský stát a nebombardovalo umírněnou sunnitskou opozici konkrétně v severní Latakii, kde se skládá z Turkmenů, což jsou vlastně syrští Turci tradičně podporovaní Tureckem. Jenže Bašár Asad nenávidí Turecko a syrské Turky, vystupující proti jeho vládě, a tak dával ruským vojenským silám cíle právě v severní Latakii. Bohužel, pan Putin více poslouchal Asada než Erdogana. Je tomu jen pár dnů od posledního rozhovoru mezi Erdoganem a Putinem, který proběhl v Antalii během setkání skupiny G 20. A opět zazněly žádosti směrem k Rusku, aby své údery směřovalo na Islámský stát.

Jak se ukázalo, byly žádosti opět marné. Ruská letadla pokračovala v bombardování turkmenských vesnic v Latakii. A tohle je výsledek. Turci sestřelili letadlo a rozezlení místní obyvatelé, na které už půldruhého měsíce dopadají ruské bomby a rakety zabíjející jejich blízké, zabili pilota. Kdo je tím vinen? Přece ten, kdo vyvolává konflikt, provokuje.

A konflikt v severní Sýrii provokuje Rusko, nikoliv Turecko, které je v této oblasti tradičně přítomno. Rusko, které se vojensky zapojilo v Sýrii bez souhlasu všech zainteresovaných zemí a které zde hraje velmi riskantní hru. Turci si nepřejí, aby v Sýrii umírali jejich spoluobčané a lidé stejné víry pod údery ruských zbraní. Nechtějí, aby se zvyšoval počet uprchlíků ze Sýrie do Turecka, kde je jich v současnosti již přes dva miliony. Ale Rusko nejde Turecku nijak naproti (právě naopak), čímž se dostavá do izolace. A cenou za tohle dobrodružství jsou životy našich vojáků a už vůbec nemluvím o ohromných finančních prostředcích, které Ruská federace na tuto riskantní hru vynakládá.

Co je teď nutné udělat? To hlavní je nemstít se Turkům ani syrským Turkmenům, ale pochopit je. Jestli se Rusko vydá cestou pomsty, dostane se do izolace ze strany protiteroristické koalice a nakonec se samo stane spojencem teroristy Bašára Asada, který zavraždil či zbavil svobody v Sýrii podstatně více lidí než Islámský stát. Je také nutné přijmout invervenci NATO a neodmítat ji, domluvit se s Tureckem na bezpečném hraničním pásmu, zastavit vojenské údery proti umírněné opozici a soustředit se na boje s ISIL v systému koordinovaných úderů se všemi členy protiteroristické aliance. Současně, společně s ostatními členy aliance, rozpracovat plán mírového poválečného uspořádání v Sýrii.

Samozřejmě, to, co se stalo, není ještě válka, ale je to již velký krok k válce. Jako historik vím, jak emoce zachvátily Rusko v létě roku 1914 po atentátu na Ferdinanda D’Este v Sarajevu.  A také vím, že tyto emoce postrčily cara k válce, která skončila o 2,5 roku později smrtí Ruska. Tehdy bylo také zpustošeno německé velvyslanectví v Petrohradě a také německé obchody a továrny po celém Rusku. Ale žádné dobro z toho nevzešlo. Je třeba se uklidnit, pomodlit se, jestli to umíte, a přijmout velmi klidná a promyšlená rozhodnutí. Jinak bude brzy pozdě. Cesta do propasti začíná několika malými kamínky, které se začnou drolit pod nohama.

Andrej Zubov
25. listopadu 2015

Článek vyšel na webu občanské iniciativy Open Doors. Do češtiny jej přeložila Lenka Benes.

Andrej Borisovič Zubov je ruský historik, religionista a politolog. Je absolventem a bývalým profesorem Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a vedoucím katedry dějin náboženství na Ruské pravoslavné univerzitě.