Po několik dní žila Česká republika návštěvou německé spolkové kancléřky Merkelové. Sama návštěva trvala jen několik hodin. Co na ní bylo vlastně až tak mimořádného?

Především tu byly demonstrace. Byly opravdu až tak mimořádné? Příjezd jednoho z nejvýznamnějších evropských státníků, navíc ze sousední země a v relativně neklidné mezinárodní situaci, v (pořád ještě jakž takž) demokratickém státě demonstrace vyvolává. Je to normální. Demonstrantů bylo na největší protestní akci kolem dvou stovek, žádné omračující číslo. Sami organizátoři vyjádřili zklamání, že z těch desetitisíců, co se bouří na sociálních sítích, přišel jen zlomek. Problém je ten, že protestující na sociálních sítích bývají více či méně virtuální a při převtělení v reálné se zpravidla pořádně scvrknou.

Demonstrujících na podporu kancléřky bylo výrazně méně, a tak to taky v demokracii bývá: Je obvyklejší při návštěvě státníka protestovat než demonstrovat na jeho podporu (za totáče to bylo naopak, ale to není žádné měřítko).

Takže pozoruhodná je snad jen divoká a nekulturní atmosféra, v níž protesty probíhaly (v Babišově Mladé frontě Dnes hovořil kdosi o „Celostátním sjezdu dlaždičů“). Protesty proti (zatím) imaginárnímu nebezpečí ovšem nemohou být jiné než hysterické a naše země má v tomto směru ve své krátké historii od Sládkova SPR-RSČ jakousi tradici.

Můj postoj k problému demonstrovat–nedemonstrovat je jednoduchý: Paní Merkelová je spolkovou kancléřkou silné unijní země, s níž máme od vzniku ČR v zásadě ideální vztahy. Je to nezpochybnitelně demokratický stát, spojuje nás i členství v NATO a EU. Kdybych demonstroval, demonstroval bych chtě nechtě také proti tomuto státu, zvlášť v kulise těch protestů: Jejich účastníci se podle buranského zvyku, rozšířeného po celé zaostalejší části Evropy (např. též v Řecku), oháněli Hitlerem, Göringem, protektorátem atd. Nemám nejmenší motivaci se na něčem podobném podílet. Je to odporné.

Když ovšem někdo demonstruje naopak na podporu Angely Merkelové, je to něco jiného. Činí tak, aby podpořil konkrétního politika a to, co právě teď dělá. Já bohužel politiku paní Merkelové už od doby řecké krize a zejména nyní považuji v mnoha ohledech za chybnou. Rád přitom připouštím, že to má velmi těžké. Taky přesně nevím, co by vlastně měla dělat, ale mám to lehčí než ona, nejsem spolkový kancléř a chybí mi informace i kompetence. Mám jen právo ji nepodporovat, což jsem taky učinil.

Taky myslím, že v těchto dvou věcech nejsem sám.

Proč bylo demonstrantů tak málo? To je zásadní otázka, odpověď je jednoduchá. Problém migrace a uprchlíků není náš problém číslo jedna. Přesněji řečeno, v tuto chvíli to pro nás není vůbec žádný problém. Přitahuje ponejvíce frustrované lidi, kteří mají puzení se odreagovat. Migranti jsou pro nás, teď a tady, pseudoproblém, výrazně zvětšený mediální technikou.

Náš skutečný problém je něco jiného: Je docela možné, ba pravděpodobné, že migrační problém bude eskalovat a dřív nebo později zasáhne i ČR. A zastihne nás v situaci hlubokého politického rozvratu. Fakticky u nás teď existují dvě mocenská centra. Naposled se to ukázalo i při návštěvě spolkové kancléřky. První z nich se jí představilo na Úřadě vlády ve Strakově akademii: premiér Sobotka, ministr zahraničí Zaorálek, místopředseda vlády Bělobrádek a další představitelé vlády. Druhé se s ní sešlo na Pražském hradě: prezident Zeman, ministr zahraničí Zaorálek (jeho účast je údajně součástí protokolu, pomiňme ho tedy) a dále navíc na vlastní žádost místopředseda vlády, ministr financí, předseda hnutí ANO, mediální magnát a oligarcha Andrej Babiš (ve Strakovce nebyl) a místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Bělobrádek (tomu jedno setkání s Merkelovou ve Strakovce prý nebylo dost).

Konflikt mezi Babišem a Sobotkou (Babiš je aktivní, Sobotka se brání) se projevil už v „policejní krizi“. Babišův pokus upevnit a posílit svůj vliv v Policii ČR podpořili dejme tomu nepřímo i významní státní zástupci, „protikorupční iniciativy“, novináři především z Respektu a Aktuálně.cz (o babišovinách samozřejmě ani nemluvím, mají to v úvazku). Obojaké stanovisko zaujala KDU-ČSL a její místopředseda, ani prezident se tehdy ještě plně nerozhoupal.

Teď se situace změnila: Populistické předvolební téma (migrace a uprchlíci) prezidenta a Babiše výrazně sblížilo. To, o co se hraje, je porážka ČSSD. (Na Respektu a Aktuálně.cz v předvolební propagandě moc nezáleží, jejich váha ve veřejnosti je sama o sobě velmi malá a mohou sloužit jen čas od času jako podpora nějakého čiperného politického šíbra.) Porážka ČSSD bude znamenat konečnou destrukci „starých pořádků“, polistopadového demokratického režimu. ČSSD by se pak výhledově mohla stát pidistranou typu ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, a bude po putinovsku vymalováno.

Celý cirkus s „uprchlíky“ a „migrací“ je tak vlastně jen pimprlové divadlo, užitečné k tomu, aby překrylo klíčový vnitropolitický konflikt.

U nás totiž už delší dobu vzniká něco, co odpovídá – „strukturálně“, ve své zhoubné a rozkladné funkci – útvarům, jako je řecká Syriza nebo španělské PODEMOS. Není to tu postaveno na marxistickém extremismu, ten u nás nefrčí, ale teze „dosud nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, ale teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek“ – je tatáž a revoluční. A centrem nejsou nevýznamné figurky typu pana Konvičky, pana Hampla, paní Samkové nebo poslance Okamury, a koneckonců ani prezident Zeman, který je důležitý jen ze své momentální funkce, ale oligarcha Andrej Babiš a jeho ekonomicko-politicko-mediální impérium.

A opět zdůrazňuji: V úsilí nahradit starou, zkostnatělou demokracii nějakou novou, jinou, lepší, se tahle ideologie velmi podobá tomu, s čím přišel ještě před převratem hlavní, havlovský proud disentu a jeho demiurg.

Skutečným výsledkem – ať to ti nebo oni účastníci tohoto revolučního procesu chtějí, nebo ne – bude zničení demokracie.

Česká politická scéna je v této chvíli velmi destabilizována, demokratické strany oslabeny a/nebo rozloženy, jejich schopnost spolupracovat tváří v tvář smrtelnému nebezpečí je malá. Největší (i když jistě ne výlučnou) zodpovědnost za tento smutný stav přitom nese ČSSD.

Nechci tedy vůbec popírat, že migrační a uprchlická krize je velmi zásadní hrozba, s níž se západní společenství demokratických států musí vypořádat. Nechci vylučovat, že zastihne i nás. A nechci ani vylučovat, že EU např. pod vlivem kancléřky Merkelové a jí podobných přijme nějaké neblahé rozhodnutí (kvóty), které nás může těžce poškodit. Chci jen upozornit, že to první a zásadní je, aby nás taková krizová situace zastihla aspoň trochu připravené.

Úkol číslo jedna pro nás teď není vyzbrojovat naši rozloženou společnost (budeme se vyzbrojovat jedni proti druhým), ale demokratickými prostředky, v rámci ústavy a zákonů, překonat osudové rozdělení nynější české společnosti, obnovit její demokratickou strukturu a porazit Andreje Babiše a jeho vědomé i bezděčné spojence. Protiuprchlické kravály tento cíl zamlžují a odvádějí nás od podstaty věci.