Nápad paní ministryně financí, že o náklady na zdravotní péči pro děti, nepracující a důchodce se postarají přímo ti, co odvody platí, by měl jeden pozoruhodný výsledek. Zjednodušeně řešeno se stane velmi riskantním onemocnět v situaci, kdy ekonomika z růstu přejde k poklesu. Zpomalení ekonomiky nesoucí s sebou růst nezaměstnanosti a pokles růstu mezd (či mezd jako takových) povede v „novém modelu“ k propadu příjmů do zdravotního systému. Peníze na léčení tak prostě budou chybět a z nemoci se stane ještě více riziková záležitost, než jakou z podstaty věci je.

Zatímco dnes tento pokles aspoň z jisté části řeší státní rozpočet tím, že při poklesu ekonomiky navýší „automaticky“ deficit (tzv. automatický stabilizér), a to tím, že za lidi, kteří přijdou o práci, alespoň trochu peněz do zdravotního systému odvede, v novém světě paní ministryně se to nestane, a až se ukáže, že je to průšvih, dojde až po čase k nesystémovému handrkování o tom, jak problém řešit.

Samozřejmě platí, že výdaje státu nezaplatí nikdo jiný než lidi (přímo daněmi, odvody nebo nepřímo třeba daní ze zisku podniků). Ale neznamená to, že je jedno, jak se to udělá. Již dnešní systém vede k relativnímu přebytku peněz ve zdravotním systému, když ekonomika jede na plno, a k finančnímu stresu, když zpomalí. Prohloubit tento stav je zcela špatně. Naopak, systému by pomohlo (pokud odhlížím od otázky spoluúčasti či připojištění, která s tím přímo nesouvisí), kdyby stát platil za pojištěnce více a aktivní pojištěnci odváděli méně. Zmíněný stabilizér by pak chránil občany před „jinou péčí“ v konjunktuře a v recesi. Logika toho, co paní ministryně navrhuje, je tedy snad jen v tom, že jí zdánlivě skončí starost s podstatnou částí peněz, které dnes musí z rozpočtu platit, a za cenu zhoršení stability státu. Nemluvě o tom, že její koncept je sotva možný v situaci, kdy bude ve společnosti růst podíl seniorů a peníz od klesajícího podílu ekonomicky aktivních občanů na krytí zdravotní péče nebudou stačit ani v konjunktuře.

Neznamená to ale, že každý nápad na reformy našeho daňového systému, který se vyznačuje nadměrným zdaněním práce u zaměstnanců, je špatný. Naopak. Opravdu potřebujeme snížit zatížení zaměstnanců a vybírat daně jinde (a samozřejmě i snižovat výdaje státu tam, kde to dává smysl). Kandidátů je dost, třeba majetkové daně nebo i danění velkých firem, nad kterým ministerstvo, zdá se, zavírá oči (nemluvím o speciálních daních, ale o netoleranci podvodů či větší spolupráci v rámci EU na řešení tohoto problému). Zcela protismyslné jsou populistické návrhy, jako byl požadavek na snížení daně na pivo, ale za zvážení stojí naopak koncepty ekologických daní. Ale také i ministryní zmíněný rozsah rozdílu ve zdanění zaměstnanců a OSVČ, vzhledem k rizikům švarc systému při zohlednění různého právního postavení nároků, je třeba v daňovém systému řešit. 

Reformy nesmí zapomenou ani na to, že stále složitější plnění daňových povinností stojí firmy a podnikatele peníze (stejně jako jejich složitá kontrola), což nejen zpomaluje růst ekonomiky, ale také to stát o daňové příjmy obírá.

Autor je europoslanec.