Je to jako několik teček na slepé mapě. Volební ztráty řady tzv. tradičních stran. Vzestup protestních či antisystémových uskupení. Jejich snění o zmenšení či obcházení parlamentu, ať už přímo, či oklikou přes Hrad a zdánlivě nezávislé odborníky. Řeči o rušení „zbytečného“ senátu, krajských či místních zastupitelstev. Posedlost referendy, přímou volbou kdovíkoho a jakobínskými metodami odvolávání politiků…

Jistě, vše nemusí být tak horké a řada nápadů (snad) zůstane jen na papíře, odvanutá volbami. A nakonec i nějaká ta většinová vláda se třeba nakonec upachtí. Trend je ale zjevný. Je tu zjevný tlak na změnu fungování celého politického systému. A jak ukázalo zavedení přímé volby prezidenta, i malé změny mohou mít velké důsledky. A hlavně – je už těžké je vracet zpátky.

Ústavní většina 

Nejde přitom jen o teoretickou debatu. Strany nejhlasitěji prosazující rozšíření přímé demokracie a okleštění či rušení některých institucí (tedy ANO, SPD, KSČM a Piráti) mají ve sněmovně nejen většinu, ale dokonce většinu ústavní (137 křesel). A takový nejmenší společný jmenovatel – zákon o obecném referendu – by mohl najít podporu i u některé ze zbývajících stran. Už ten by mohl nadělat pěknou paseku, zvlášť pokud by se špatně nastavily jeho parametry.

Spoustě lidí zní pochopitelně lákavě, pokud mohou o něčem rozhodovat sami – proto ta přitažlivost přímé demokracie. Některé, zvláště ty divočejší nápady by ale funkčnost našeho systému rozkolísaly anebo jej zcela změnily. Například na regionální úrovni, kde přílišná koncentrace moci v rukách jednoho člověka může představovat nebezpečí.

Nadužívání přímé demokracie je také alibistické. Někteří politici si na tom nejen získávají laciné body, ale zbavují se i odpovědnosti za své rozhodování. A koneckonců i v Ústavě (v článku 2) se jednoznačně píše: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ A i následná pasáž zmíněného článku, na niž se stoupenci zákona o obecném referendu rádi odvolávají („Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“), k zavádění prvků přímé demokracie nikoho nenutí.

Nestraníci a odborníci? 

Podobně lákavě může znít, že ve vládě zasednou tzv. nestraničtí odborníci, tedy nikoliv nějací politici, co se tváří, že rozumějí všemu, ale vlastně nerozumějí ničemu… Jde o velkou nepřesnost, respektive nesmysl. Cožpak slova politik a odborník jsou nutně v protikladu?

I mnozí politici jsou odborníky ve svém (někdejším) oboru, anebo díky svým manažerským schopnostem dokáží zvládnout i oblast příbuznou či (u těch schopnějších) i vzdálenou. Jistě, není to pravidlo a opačné případy často bijí do očí. Ale stává se to. A co se deklarované nestranickosti týká, ta bývá spíš jen chimérou. I nestraníci jsou nominováni některou koaliční stranou (a tedy se očekává, že k ní mají přinejmenším názorově blízko), o účasti v jednobarevné vládě nemluvě. Pokud jeden či několik z nich ve vládě zasednou, na povaze kabinetu a smyslu parlamentní demokracie se nic nemění. Pokud ale tvoří podstatnější část, můžeme se dočkat odklonu, například směrem k jinému centru moci (Hradu). Ale také třeba ke korporativismu.

Cesta k nesvobodě 

To vše přitom může vypadat, že se, slovy Marty Kubišové, lidu zpět navrátí ztracená vláda věcí jeho. Lidé si budou moci sami rozhodovat v referendech, budou to moci snadněji „spočítat“ politikům i soudcům, ve vládě budou jejich zájmy hájit místo politických tlučhubů skuteční fachmani z oboru…

Je tu ale jedna podstatná „drobnost“. Co jiného je parlament než projev vůle voličů a odraz jejich názorů a zájmů? Čím jiným jsou – či by v ideálním případě měly být – politické strany než agregátorem a prosazovatelem téhož? A naopak, komu by nejvíce prospělo jejich obcházení? Ve finále nikoliv lidem, ale uzurpátorům moci, predátorům, kteří tak získají nástroj k „efektivnějšímu“ vládnutí. S lidmi jako užitečnými statisty.