Významný fotograf Antonín Kratochvíl prožil velkou část svého života v USA. Potom, co v šedesátých letech emigroval z Československa a prošel si uprchlickým táborem, vězením i francouzskou cizineckou legií, se usadil v Americe a stal se uznávaným fotografem. Pro prestižní magazíny Vogue, Rolling Stone nebo Los Angeles Time Magazine nafotil válečné konflikty, jako genocidu ve Rwandě, bosenské i afghánské uprchlíky, ale také fotil portréty slavných umělců. O jeho pohledu na dokumentární fotografii, budoucnost fotoreportérů i o zkušenostech ve válečných konfliktech se dozvíte v rozhovoru pro Revue FORUM.  

Vaše fotografie můžeme nyní vidět na výstavě ve Veletržním paláci spolu se spolkem 400ASA. Jak tato skupina vznikla? Kdo byl ten první, který s tímto nápadem přišel?
Já jsem dostal avízo od 400ASA, od Tomkiho Němce. Myslím, že za celou věcí stojí pan Dobrovský, který to celé inicioval. Skupinu tvoří kluci a holky, které znám osobně, se kterými jsem pracoval, a proto jsem se rozhodl, že do spolku také vstoupím. Jejich práce se mi líbí, jsou jedni z nejlepších dokumentaristů v téhle zemi. 

Je vás ve spolku sedm. Znamená to, že všech vás sedm se shodnete na tom, jak má dobrá dokumentární fotografie vypadat? Je to tak, že se navzájem podporujete, inspirujete nebo obdivujete?
Já si myslím, že o tom moc ani nediskutujeme. Jsme teprve na začátku, takže k hodnocení práce ostatních zatím nedošlo. Ale samozřejmě musíte mít k té práci vztah, je to dlouhodobý projekt. 

V čem je půvab toho, že se fotografové spojí a založí spolek? Co je jeho cílem?
Vždycky síla je v té skupině, máme víc možností. Razíte určitý názor, a když jsou nějaké skupinové projekty, tak ty nadace to spíš finančně podpoří, když jste skupina, než když jste sám za sebe. Je tam hrozně moc plusů. I tak si každý může udržet ten svůj styl focení a jelikož nejsme moc komerční, nikdo na nás netlačí, abychom byli úplně jednotní. 

Kdy jste poprvé držel foťák v ruce? Co rozhodlo, že se chcete stát fotografem?
Když jsem byl malý. Můj otec byl fotograf a dal mi klasický kodak na papírový svitek. Byl jsem hrozně malý, ale přesto si to pamatuji. Ovšem můj otec mi řekl, abych nikdy fotografem nebyl, že se tím nemám šanci uživit. Já jsem ho neposlechl. 

Jako fotograf jste zaznamenával genocidy, oběti epidemie AIDS nebo obchodníky s narkotiky v Barmě. Je nějaký zážitek opravdu ten nejsilnější?
Žádnou ikonickou fotografii nemám a zážitky byly všechny velice silné. Za padesát let je těch příběhů tolik, že asi nemůžu vypíchnout jeden jediný. 

Co má dobrá válečná fotografie čtenáři předat?
Není to jen o tom konfliktu, ale také o nějaké nadsázce. Mělo by být zřejmé, že to není jen krev na podlaze a fotka by měla předat i jinou zprávu. Ovšem jednou mi agent řekl, že černobílá krev se špatně prodává. To mě sice porazilo, ale měl pravdu. Média chtějí barvu. I když jsem pracoval pro magazíny, které ty opravdu tvrdé fotky nezveřejnily. Já se necenzuruji, když fotím, ale záleží na tom, kdo to zveřejňuje.  

Měly zkušenosti z války dopad na váš soukromý život? Podepsalo se to na vás? Lze se vůbec od těchto zkušeností oprostit?
Každý to řeší jinak. Naše výhoda, ať už novinářů, nebo fotografů, je ta, že můžeme vždycky odjet. Ale voják tam musí zůstat. 

Je takový zážitek vždy stejný, nebo s každou zkušeností je adrenalin či strach menší?
Adrenalin tam je určitě, ale na strach nemáte čas, protože musíte řešit spoustu jiných problémů. Já osobně bych řekl, že mě asi přepadávala jistá úzkost, než jsem přijel na místo. A pokaždé máte jiné problémy, netvrdil bych tedy, že se zkušenostmi se adrenalin nebo úzkost zmenšovaly. Konflikt je pokaždé jiný. 

A odehrály se momenty, kdy jste se vyloženě bál o svůj život?
Ano, určitě, nejen o svůj, ale i o bezpečnost svých kamarádů. Několik mých přátel v konfliktech zemřelo. Ovšem většinou jsem ani nevěděl, že se mám přímo bát. Vy nevíte, zda vás má někdo na mušce. V Iráku mě zastavil jeden muž a řekl mi, že se mám jít převléct, jinak že by mě někdo odbouchnul. Byl jsem oblečený celý v černém, byl jsem podobně oblečen, jako ti, proti kterým bojovali. Takže si mě napřed spletl a myslel si, že jsem jeden z nich. Naštěstí tu spoušť nezmáčkl, protože byl zkušený. Tak jsem se šel rychle převléct do něčeho jiného.
Na Haiti, když tam proti sobě bojovaly gangy, tak to začalo být šíleně nebezpečné, zastřelili mé dva kamarády, mě málem taky. Ale já jsem měl kliku. Byli jsme schovaní v takovém malém hotelu, oni nás chtěli zabít a nevěděli jsme, jak se odtamtud dostat. To byl takový blbý moment, když máte pocit, že jste jako zajíc v kleci.

Jak člověk v takovém prostředí pracuje s emocemi?

Jak velký musí mít fotograf nadhled?

Je dobrý pro fotografa odstup, nebo právě emocionální angažovanost je to, co se ve fotografii má odrazit? 

Kde je hranice angažovanosti fotografa, kdy by měl do děje zasahovat? 

Kde vidí Kratochvíl budoucnost válečného fotoreportéra ve světě, kde má každý možnost události fotit na telefon? 

Tohle a mnoho dalšího čtěte v Revue FORUM! Elektronicky ZDE, na stáncích ještě celý příští týden.