ROZHOVOR / Češi se vyznají v houbách a ve fotbale, ale v architektuře prakticky vůbec, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 architekt Tomáš Vích, který v minulosti působil i jako předseda komisí územního rozvoje a životního prostředí na radnici v Praze 1. Podle něj se nedá vést veřejná diskuse o kvalitě architektury a jejím poslání, natož aby se rozeznalo, co má vyšší kulturní hodnotu, a co ne. V rozhovoru hovoří také o tom, jak se dívá na vítězný návrh přestavby pražského Hlavního nádraží.

Jak se jako architekt díváte na nový návrh vstupní haly pražského Hlavního nádraží?

Nevím, jak to stručně popsat. Mně jako gymnazistovi v patnácti letech, když už bylo nádraží otevřené, bylo jasné, že  je výkladní skříní té nejlepší architektury 70. let u nás. Osobně jsem měl rád i Transgas, který byl také úžasný, ale Hlavní nádraží od autorů Josefa Dandy, Jana Šrámka, Aleny Šrámkové a Jana Bočana je z hlediska tehdejší architektury to opravdu NEJ. Pokud u nás máme něco z té doby ke chlubení, tak to jsou Ještěd a Hlavní nádraží. Pak dlouho nic a teprve potom Kotva, Máj…

Myslím, že Nová odbavovací hala je významná i v mezinárodním kontextu. Máme rodinného známého, který mě k architektuře přivedl, tátova spolužáka z Českých Budějovic, Othmara Sackmauera, který učil architekturu ve Vídni a v Linci. Když v roce 1979 přijel do Prahy, tak si ho se zájmem fotil a měl z něj velkou radost. Podle mne je hala na stejné úrovni s architekturou Jamese Stirlinga, což je guru evropské postmodernistické architektury, obdobně jako Le Corbusier té brutalistické. Jde o promyšlenou sémanticky poetickou hru s tvarem a s detaily, že to není jen holá betonová krabice, ale i barvy a kvalitní materiály a jejich vtipné kombinace a skvělá práce s měřítkem.

Spousta hlasů ale tvrdí, že je to brutalismus a že to není ani hezké, ani zajímavé.

To není brutalismus. Jeho princip a princip celého poválečného modernismu 50. a 60. let je jiný – za málo peněz postavit hodně metrů krychlových, což bylo hrozně důležité po válce, kdy bylo nutné rychle opravit a znovu postavit vybombardovaná města, aby mohla normálně fungovat. V 70. letech už je to ale v Evropě jinak, úplně jinak. Pro novou poválečnou generaci nudné holé krabice od konce 60. let už byly přežitkem, a tak hledala způsob, jak architekturu zlidštit a udělat lépe a kvalitněji. A to i s ohledem na historické vrstvy města, jejichž krása se začala zase pomalu, ale jistě brát vážně. Nová hala není modernismus jako Národní galerie v Berlíně od Miese van der Rohe, ale postmodernismus jako Stirlingova Nová státní galerie ve Stuttgartu, a není brutalismus jako hotel InterContinental v Praze, ale hi-tech jako Centre Pompidou v Paříži. Jsou to diametrálně odlišné styly. Je to jako říct rockerovi Micku Jaggerovi, že hraje jazz, stejně jako Louis Armstrong. Oba jsou skvělí, ale každý jinak.

Češi se vyznají v houbách a ve fotbale, ale v architektuře prakticky vůbec. To, že tato „taxonomie“ není mezi lidmi běžně známá, a to, ruku na srdce, často ani mezi architekty, má pak ty důsledky, že se v podstatě nedá vést, a to ani s odborníky, smysluplná veřejná diskuse o kvalitě architektury a jejím poslání, natož aby se rozeznalo, co má vyšší kulturní hodnotu, a co ne. Taxonomie moderních ismů slouží k tomu, abychom se spolu vůbec mohli bavit a rozuměli si. Že to nepoznají na Správě železnic nebo Zdeněk Hřib, to mě nepřekvapuje, ale že to nepoznají na IPR a Petr Hlaváček, který je zetěm Aleny Šrámkové, to je zvláštní.

Takže si to zaslouží status památky?

Ano. Nechápu, že dle všeho byla historička architektury Klára Brůhová jediná v komisi soutěžního dialogu, kdo upozornil, že jde o památku a jak je možné, že autoři návrhů nedostali stavebně-historický průzkum, aby bylo zřejmé, co všechno je na nádraží hodnotné a co se má chránit. Ale jak konkrétně komise probíhala, nevím, nebyl jsem tam a zápisy jsou ještě neveřejné.

A co samotný vítězný návrh?

U návrhu od Henning Larsen Architects považuji provozně za nevhodné, aby byla odbavovací hala otevřená a z velké části nechráněná před povětrností, před horkem a chladem. Takto si adaptaci na změnu klimatu nepředstavuji. Estetika vítězného návrhu je opravdu „pozoruhodná“. Někdo může snad říct, že je to houbový či květinový dům, který navazuje na secesní budovu nádraží. Osobně mám dřevo rád a ohýbané konstrukce jsou dnes v architektuře velmi populární. Ale ta pergola tam tvoří něco jako rohožku či perský kobereček.

Napadlo mě jedno přirovnání. Bydlím u Staroměstského náměstí a v Pařížské ulici jsou vyhlášené butiky, které mají ve výloze nazdobené kabelky se spoustou korálků, aby zbohatlíci věděli, kam jít nakupovat. Takový směšný Orient, jak si asi protestantští Dánové představují nás Slovany, abychom se tu cítili jako doma. Nebo jinak, upřímně, kdyby nahoře na Strahově u lanovky u Růžového sadu postavila Praha konečně po sto letech dřevěný pavilon pro Slovanskou epopej, tak klobouk dolů. Nahradit ale takto rozmařile Novou odbavovací halu, to má ty nemilé, trvale neudržitelné orientální konotace, které člověka zaskakují u výstavby v Dubaji, Astaně nebo v čínském Ču-chaj. Tento pavilon na obrázku je prototyp od dánských JAJA architects a švýcarských Blumer Lehmann z roku 2021, postavený dočasně na pozemku švýcarské ambasády v Kodani. Tady mi přijde vynikající, ale na nádraží je to omyl, jestli rozumíš, co se snažím říct? Druhý španělský a třetí český návrh mi přijdou celkově lepší.

Je podle vás vhodné, že je budova postavená ze dřeva? Nebude za pár měsíců či let ošklivé, popraskané, zčernalé?

Ono se dřevo dá upravit, aby stárlo hezky nebo bylo pořád jako nové. Ale stojí to námahu, musí se pravidelně ometat a čistit od prachu, pavouků a holubů. U novostaveb je dnes dřevo velký trend po celé Evropě, kde se z něj staví i mnohapatrové obytné domy. Dřevo, když je vhodně použité, tak je ekologické, protože je recyklovatelné, když tak se spálí nebo přirozeně shnije.

Za třicet let bude problém, že se bude muset přebrousit a znovu natřít. Ale Eiffelovku taky pořád natírají a i domy z kamene je třeba čistit a restaurovat.

Takže to není největší problém?

Myslím, že hlavní otázka je někde jinde. Přistála mi v poště studie na zastavění kolejiště Hlavního nádraží, kterou paralelně se soutěží na Nový Hlavák od jara 2022 kreslil pro České dráhy, SUDOP a Pentu Jakub Cigler, který byl i členem komise.

Uvažované zastavění kolejiště je území asi patnácti hektarů, zatímco Nová hala je desetkrát menší. Vstupní hala je za dvě miliardy a tohle bude minimálně za dvacet. Nelíbí se mi to, vnímám to jako nerovný přístup k zakázkám. Světoví architekti soutěží, ale to hlavní se děje skrytě za oponou.

Nejde ale o dvě různé stavby?

Ta místa, nádraží a kolejiště, jsou spolu funkčně spojena do jednoho celku. Zřejmě i proto tam vzniklo to obrovské schodiště, které vede zdánlivě nikam, jenže ono vede právě nahoru k té očekávané zástavbě kolejiště. Není tam jen tak náhodou pro parádu. Dokonce v té studii je nakreslena i tramvaj před Hlavním nádražím na magistrále, zatímco soutěž počítá s tramvají dole ve Vrchlického sadech. Dvacet let voláme po tom, že by se magistrála měla zklidnit, měla by tam být i tramvaj, chodníky, stromy a cyklotrasy. Pořád to nejde, ale najednou se Penta rozhodne a je to.

Když jsem minulé volební období zastupiteloval v Praze 1, tak jedna z prvních věcí, které jsme chtěli udělat, byla koordinace a regulace území od Muzea po Vltavskou, zklidnit magistrálu, ozdravit centrum města, přesunout sem kanceláře, které dnes straší v obytných domech v historickém centru. Uvolnit centrum pro bydlení lidí. Měli jsme to smysluplně připravené, Praze 1 by to zásadně pomohlo v mnoha ohledech. Ale nešlo to. Náměstek Hlaváček řekl „uděláme konferenci“, ale udělal ji formálně, až když už bylo vydáno povolení na Masaryčku a pak postupně salámovou metodou zadaná Florenc a Filharmonie a Nový Hlavák. Prostě pozdě. My to chtěli řešit jako celek, aby vše spolu logicky hrálo a navazovalo.

Hlavní problém, o co ve skutečnosti z mého pohledu jde, je, že se hlavní město Praha nechytře zbavuje svého podílu na řešení problému jménem humanizace magistrály v centru, tj. své zodpovědnosti, ale i zisku, a to nejen z hlediska peněz, ale i svého udržitelného rozvoje do budoucnosti.