Kdyby se mě zeptali, jak jedním slovem nejlépe popsat „ruský svět“, bez váhání bych řekl – infantilismus. Právě toto slovo nejlepším možným způsobem popisuje současný stav ruské společnosti.
Infantilismus je v první řadě neschopnost nést odpovědnost za vlastní činy. Neschopnost vidět kauzální vztahy a pochopit, že určité činy mají určité následky. Je to dětská bezprostřednost ve vnímání světa. Infantilní svět je totiž velmi jednoduchý. Američani zavinili pokles ceny ropy. Američani zařídili revoluci na Ukrajině. Amerika Rusy nenávidí. A proto nám poslala židy a liberály. A židé Rotenbergové ukradli všechny peníze. Ale Putin je dobrý. V takovém světě není místo pro půltóny a složité myšlenkové konstrukce. Jeho hlavní vlastností je primitivnost.
Je to dětská krutost. Dospělí většinou nedosáhnou takového stupně nenávisti, agrese, přání bezdůvodně škodit, způsobit bolest, páchat zlo. Ve světě dospělých se odpovědnost dětí nepřipouští. Pracuje v něm systém brzd a protivah. Toto je extrém. Pocítit tak rychle a s takovou intenzitou nenávist a zároveň dokázat tak rychle změnit objekt nenávisti, to umí jen děti. A dětské je i naprosté nepochopení ceny života. U dospělých nepřipadá v úvahu, aby nafukovali žáby slámkou. Řezali štěňatům hlavy. Převálcovali obydlené čtvrti ničivými zbraněmi. Strefovali se „Bukem“ do letadel ve stylu – „civilní – necivilní, a jaký je v tom rozdíl? Hurá! Už jde k zemi. Varovali vás přece, že tudy lítat nemáte!“ Pro děti je typické, že neznají cenu života, a to, považte, ani toho vlastního.
A pak je to zajisté nedostatek logických řetězců. Existence ve světě, ve kterém je narušen vztah mezi příčinou a následkem. Ve kterém činy a následky nemají žádnou vazbu. Kde házení vajec z oken a vytahání za uši jsou dvě zcela nesouvisející věci. Jako okupace části cizí země a sankce a pád cen ropy. Zkrátka Amíci nenávidí všechno ruské a z toho plynou všechny nezasloužené tresty za hlouposti.
A přitom ten masový infantilizmus není vůbec věcí nějaké společenské třídy. To je na tom zajímavé. No jistě, dědiční alkoholici, u kterých etanol celé generace degeneroval všechny synapse v mozku, všechny neurony. U těch je to pochopitelné. Absolutní, generacemi naleštěná, prvopočáteční hloupost. Bez dospělé osobnosti se nelze vyhranit. To je jasné. Jenže infantilismem je prostoupena celá společnost, odshora dolů, bez ohledu na sociální vrstvy, výši příjmu nebo kasty – a to je zvláštní!
Zakrýt látkou lampu v porodnici a v nastalém požáru nechat shořet všechny novorozence. Zříci se vlastního popáleného dítěte. Nenechat německou rodinu adoptovat postižené dítě s odůvodněním, že by z něj mohl vyrůst gay. Vyrábět filmy s ukřižovaným chlapečkem. Věřit jim. Podporovat oloupení slabšího. Mluvit o eurofašizmu, banderofašizmu, turkofašizmu, liberalofašizmu. Jet zabíjet banderovce, protože utiskují ruský jazyk. A točit to pro televizi. V nemocnici, kde pracuje, hodit o volbách všechny lístky do urny za pacienty. Drtit jídlo. Posbírat rozdrcené jídlo. Vyhodit profesora kvůli článku. Potvrdit svrchovanost vnitrostátního práva nad mezinárodním. A potom podat žalobu na Turecko. Pět vlezdoprdelecké ódy na moc…
Dospělý člověk zná koncept „důstojnosti“. A tento koncept nemá materiální povahu. Nepřináší zisk. Dítě je za bonbon ochotné udělat cokoli ponižujícího. Ještě se mu nedostává osobnosti, základu, na kterém se důstojnost může vytvořit. Dospělé individum, jedinec, v jehož vědomí se osobnost již utvořila, ze sebe nebude kvůli zisku dělat idiota. U silných osobností se tento abstraktní koncept ukazuje stát výš než materiální blaho. Dospělý člověk nerozjezdí rajčata traktorem. Nesedne si do buldozeru, aby jím rozdrtil husy, které předtím odebral obchodnici ve venkovském obchůdku… Protože to je hanba.
A ještě jeden abstraktní koncept v infantilním světě chybí.
Můžeme chápat, že tříletému dítěti nevysvětlíme, proč nejde z praku dostřelit do slunce, nebo že lůza nespatří nic špatného na drcení rajčat traktorem. Ale stejná nemožnost vysvětlit profesorovi nebo spisovateli nebo lékaři nebo inženýrovi, že na cizí se nemá sahat, ta ohromuje.
Stojí před tebou dospělý člověk. Je dokonce chytrý. Ale určitá část mozku je docela narušena tím infantilismem, který televizní zprávy dovedly k dokonalosti, a morální imperativy akceptované kteroukoli normální vyspělou společností nedokážou těmto lidem proniknout do vědomí.
Nedá se s nimi hovořit. Nelze diskutovat. Je to jako s rozmazleným děckem, které dostalo hysterický záchvat. „Proč jsi sebral Péťovi Krym? To se nesmí! Nesmíš si brát cizí věci. Vrať mu ho. Zákony se musí dodržovat.“ „Ne! Nevrátím! Je můj! Je to můj Krym! Já ho chci! Nevrátím ho! Je to moje hračka!“ A basta.
Jet do Donbasu, aby si vydělal na hypotéku – to není chování dospělého člověka. Vyměnit padlého manžela za peníze – to není chování dospělého člověka. Sloužit jako příslušník Hlavní rozvědkové správy GRU (!), jet jako součást diverzní skupiny do týlu nepřítele a pak v zajetí mektat: to nejsem já, ten kůň mi nepatří, já nevěděl, nastrčili mě sem – ani to není chování dospělého člověka. Řvát: „Putine, veď vojska do boje“ a pak se divit, že Ukrajina nasadila dělostřelectvo – to není dospělé chování.
Bože můj, co to říkají – když se vrchní velitel zříká vlastních vojáků a tvrdí, že tam nejsou, posílá je bojovat a umírat bez hodnostních označení a odznaků… Infantilismus povýšený na státní politiku. To tu patrně ještě nikdy nebylo.
Zásadní vlastností dospělého člověka je schopnost nést odpovědnost. Odpovědnost za ostatní, za svou zemi, ale především za vlastní činy. To nás učili dokonce i za Sovětského svazu. Dokonce i Sověti, kteří potlačovali všechny projevy osobnosti jedince, nás učili, že musíme být čestní, nemáme lhát a máme nést odpovědnost za vlastní činy.
Putinismus je ale, jak se zdá, první režim v dějinách, který si za svou oficiální ideologii zvolil deviantní chování.
A kvintesencí toho je samozřejmě Donbas. S touto válkou může soupeřit asi jen Kongo, kde jedenáctileté děti sekají vesničanům mačetou ruce a nohy. „Šli jsme k tomu referendu a hlasovali s velkou nadějí, že nás Putin zabere stejně, jako zabral Krym. Hlasovali jsme v zásadě pro Putina,“ tuto větu uprchlice z Donbasu ve Pskově, kde ji teď vystěhovali z hotelu, vysílalo rádio Svoboda.
Do háje!… na tu větu jsem koukal několik dní a stále jsem nemohl přijít na to, jak ji mám komentovat. Protože ta věta: Chtěli jsme, aby nás Putin vzal k sobě,“ z pohledu dospělého člověka postrádá jakýkoli smysl. Je to jen nesouvislá změť slov, která nenesou žádný význam. Co to znamená „vzal k sobě“? Myslíte tím, že chcete žít v Rusku? Tak si kupte lístek a přijeďte. V čem je problém?
Nebo jste měla na mysli, že vojska sousedního státu by měla okupovat část území vašeho státu, měla by rozvrátit vaše ústavní zřízení a státní moc, organizovat ozbrojené bandy a armádními zbraněmi ničit města, pobíjet desítky tisíc lidí? Tak tomu se však říká úplně jinak. To rozhodně není „prostě jsme si přáli, aby nás Putin zabral“. Tomu se říká kolaborace. A zrada. Vlastizrada. Účast na teroristické organizaci. Zločin proti životu. Proti lidství. Proti veřejné bezpečnosti a veřejnému pořádku. Proti základům ústavního zřízení a bezpečnosti státu. Je to terorismus. Je to plánování, příprava, zahájení a vedení útočné války. Za to je dvacet let vězení. V tom lepším případě. V horším – likvidace se zbraní v ruce. Zločinci, dokážete to vůbec pochopit? To, co teď máte, máte přesně proto, že „jen jsme šli k tomu referendu“. Tohle není „jen“. Dokážete to pochopit? Ne. Ani za mák. V očích se zračí naprosté nepochopení.
Frázi „vzít k sobě“ nečtu ani neslyším poprvé. Co znamená „vzít k sobě“? Do náruče snad? Děti. Dospělé vědomí u nich nehledejte.
Úplně stejnou nechápavost najdete, když se díváte na YouTube na videa s výslechy zajatých bojovníků DLR. „Proč jsi sem přijel?“ „Nechal jsem se ovlivnit propagandou.“ Jakou propagandou? Kde žiješ, v Německu ve třicátých letech? Jen jedny noviny Deutsche Beobachter (pozn. překl. − patrně Völkischer Beobachter) a žádné jiné zdroje informací už nepotřebuješ? Existuje internet. Stále ještě přežívá Echo, RBC, Novaja Gazeta, The New Times, Dožď. Máme tu Kanygina, Olevského, Pjontkovského. Je tu konec konců i Navalnyj. Víš, kdo je to Navalnyj? Víš, o čem mluví? Tak rozumíš, sakra, ty blbečku?“
Žádné ovlivnění propagandou nebylo třeba. To on sám od začátku vyřvával na diskuzích: „Zaplať pánbůh, že tu liberální novinářskou verbež vzali u huby“. Zdroje informací tedy mají. Vědí všechno. Zprávy se k nim dostanou. Oni je jen nedokáží využít. Neumí je analyzovat. Absence logických řetězců, neschopnost pochopit kauzální vztahy, primitivní obrázek světa, „Vychovatelka teta Valja v televizi říkala, že Banderovci jsou zlí“, a co z toho – vytvořit divize nevyspělých lidí a poslat je do sousední země páchat jatka.
A právě tahle „teta Valja z televize“, to je počátek všeho. Tohle totiž nezačalo propagandou. Propaganda jen dopadla na připravenou půdu. Žádný Kiseljev s „radioaktivním popelem“ a „srdci gejů“ by nemohl existovat, kdyby před ním deset let neorali řádně půdu pomocí idiotských talk-show a seriálů. Nebylo by žádné nepřetržité vysílání Dom-2 na všech kanálech a nebyla by okupace Krymu. O tom jsem naprosto přesvědčen.
Vzpomínáte si na už zapomenutý termín „debilizace obyvatelstva“? Když devadesát devět procent televizní produkce včetně reklamy propaguje stejný, jednoduchý, zvířecí model chování – morální idiocii. Když v televizní produkci došlo k osekání veškeré škály lidských emocí na dva základní reflexy – řev a hysterie. To je úplně stejný infantilismus. Stejní rozmazlení, neovladatelní frackové.
Co k tomu dodat. Pokus debilizovat celou zemi můžeme prohlásit za úspěšně dokončený. Budu se opakovat již po sté – nejstrašnější ruskou zbraní nejsou Iskandery, ponorky nebo jaderný arzenál. Nejstrašnější zbraní Ruska je ta idiotská bedna.
Na komentáře na internetu nikdy nereaguji. Čtu je a je mi jasné, že kdybych chtěl reagovat, bylo by třeba začít od základů. Od vzniku planety před čtyřmi a půl miliardami let. Jinak je to k ničemu.
Vem to čert, musím přiznat, že tohle nepřetržité přežívání v nápravném internátním zařízení pro osoby s poruchou rozvoje v režimu dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu se ukazuje jako zatraceně těžké. Možnost potkat se s člověkem, který ještě nesežral vlastní mozek, se začíná vyvažovat zlatem. Nová odrůda jakéhosi úplně absurdního ghetta. Země je plná agresivních, krutých a ve vývoji zastydlých dětiček. Země, kde se vládnoucí třídou stali mladiství gangsteři… Vovkovi se to povedlo. A s tím nehneš.
Ale takový stav nemůže trvat dlouho. Tihle lidé se bez vnějšího řízení nedokážou organizovat. A čím to všechno skončí? No, to je snad všem jasné. Odloží se to na příští rok. A v něm se to celé bude opakovat. Život je nejlepší učitel. Umí vysvětlovat. Ne prostřednictvím mozku, ale přes zadek. Naučí všechny. Každého vychová. Každému posune mozek na místo. Vytahá za uši, postaví do kouta, nařeže řemenem, a pravidla, jak se chovat v dospělé společnosti, hranice, co se smí, ty naučí spolehlivě. Dokonce i ty, kteří o to nestojí. I ty, kteří se nenaučí nikdy nic. K dospění dojde. Jednou určitě. Ale bude to strašně bolet.
