HISTORIE / Od roku 1950 je v Janově na domě č. 2 umístěna pamětní deska připomínající tři bratry Mikšovy – Arnošta, Františka a Antonína. Nejstarší z nich, Arnošt, se narodil právě před 111 lety. Jako parašutista zahynul v boji v roce 1942. Za pomoc, kterou mu v okupované vlasti poskytli, pak zaplatili cenu nejvyšší i oba jeho bratři.

Sourozenci Mikšovi se narodili do rodiny Antonína Mikše a jeho ženy Agáty, rozené Polívkové. Nejstarší Arnošt přišel na svět 27. července 1913. V Janově vychodil obecnou školu a v sousedním Kounově tři roky měšťanky. Poté se vyučil zedníkem a při práci absolvoval tři roky živnostenské školy. Krátce pracoval v kaolinových dolech a vykonával i funkci hospodáře místního Sokola.

Dále čtěte

Mě oběsit nemůžete, jsem britský důstojník, řekl svým katům Oldřich Pechal, statečný hrdina, který měl smůlu

Před 110 lety, 12. května 1913, se narodil jeden z nejstatečnějších československých vojáků vysazených v okupované vlasti, nadporučík Oldřich Pechal,…

Dne 1. října 1936 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 38 v Berouně, kde prošel cyklistickým výcvikem a šestiměsíční poddůstojnickou školou. Na vojně se také seznámil s Vladimírem Hauptvogelem, který byl později rovněž vysazen jako výsadkář z Velké Británie. Do civilu byl Arnošt Mikš propuštěn jako četař 4. října 1938, krátce po podepsání Mnichovské dohody a po odstoupení pohraničí. Nadále pracoval jako zedník, ale zároveň přemýšlel, jak proti okupantům bojovat.

A tak již 25. listopadu 1939 se společně s přítelem Vladimírem Hauptvogelem vydali přes hranice na Slovensko. Následně se přes Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Bejrút dostali do Francie, kde vstoupili do československé zahraniční armády. Arnošt Mikš byl prezentován 13. ledna 1940 v Agde a jako četař se stal velitelem minometného družstva v rámci 2. pěšího pluku.

Aktivně se zapojil do bojů a za své vystupování byl vyznamenán československou medailí Za chrabrost před nepřítelem. Ani Mikšova statečnost však nezabránila pádu Francie, a tak musel vyznamenaný četař prchnout na palubě lodi Rod el Farag do Velké Británie.

Již v hodnosti rotného byl v polovině roku 1941 na vlastní žádost zařazen do základního sabotážního kursu ve Skotsku a následně prošel výsadkářským výcvikem na známé stanici v Ringway. Prodělal ještě další výcvik a byl zařazen do skupiny Zinc, v jejímž čele stál nadporučík Oldřich Pechal. V noci z 27. na 28. března 1942 byl vysazen ještě s radistou Viliamem Gerikem. Jenže hrubým omylem polského navigátora došlo k seskoku namísto v obsazeném protektorátu na území „samostatného“ Slovenska, což bylo příčinou, že skupina nedokázala splnit úkoly, s nimiž byla do vlasti vyslána.

Při přechodu hranice do protektorátu byl totiž německými pohraničníky zadržen Oldřich Pechal. Podařilo se mu sice oba muže zabít, ale v nastalém zmatku zapomněl, že mu jeden z Němců vzal falešné dokumenty a dal si je do kapsy. Gestapo tak mělo horkou stopu, zvláště poté, co na fotografii Pechala poznal jeden z jeho bývalých kolegů. Smyčka kolem velitele, jenž dal mezitím signál k rozpuštění skupiny Zinc, se pomalu stahovala, až byl nakonec zadržen. Po brutálním mučení byl nakonec 22. září 1942 oběšen v koncentračním táboře Mauthausen, ač požadoval, že jako britský důstojník nemůže být oběšen, ale maximálně zastřelen.

Arnošt Mikš spolu s Viliamem Gerikem přešli hranice bez potíží. Později se jejich cesty rozdělily a Viliam Gerik, který byl rodem Slovák, byl nakonec i kvůli svému „podezřelému“ přízvuku považován za konfidenta, a nepodařilo se mu tak navázat kontakt s domácím odbojem, navíc všechny adresy, které obdržel v Londýně jako záchytné, nefungovaly. Rozhodl se, že se přihlásí na policii, v bláhové naději, že bude jako Slovák předán na Slovensko. Místo toho byl však okamžitě předán gestapu, kterému přislíbil pomoc a stal se jeho konfidentem. Krátce poté se však chtěl z jeho služeb vyvázat a uprchnout do zahraničí a vrátit se do Velké Británie. Jeho úmysl byl však prozrazen a Gerik skončil v koncentračním táboře Dachau, kde byl osvobozen na konci dubna 1945 americkou armádou. Následně pak byl zatčen a za vojenskou zradu odsouzen k trestu smrti a v dubnu 1947 spolu s dalším zrádcem z řad parašutistů, Karlem Čurdou z výsadku Out Distance, popraven.

Arnošt Mikš měl štěstí a podařilo se mu napojit na odbojové skupiny v Praze a ve středních Čechách. V té době mu s ukrýváním, ale třeba i se získáváním potravinových lístků pomáhali i oba jeho bratři.

Poslední akce, které se Arnošt Mikš zúčastnil, bylo vyzvednutí operačního materiálu dalších výsadkových skupin Bivoauc a Bioscop u Požárů na Rakovnicku. V noci ze čtvrtka 30. dubna na pátek 1. května 1942 přišel k místu, kde měl být materiál uložen, spolu s Josefem Kusým z Bělče. Jenže zakopaný materiál byl několik dní předtím náhodou objeven, a místo tak bylo hlídáno četnictvem. Kolem desáté hodiny večerní četnická hlídka ve složení praporčík Václav Komínek a strážmistr František Ometák narazila na Arnošta Mikše a Josefa Kusého a vyzvala je k předložení dokumentů. Došlo k přestřelce, při které Arnošt Mikš zastřelil Františka Ometáka a zranil Václava Komínka. Sám byl však vážně zraněn, a aby nepadl gestapu do rukou živý, zvolil sebevraždu vlastní zbraní. Odpoledne 1. května byl k mrtvému Arnoštu Mikšovi gestapem přiveden Viliam Gerik, který mrtvolu svého přítele a spolubojovníka identifikoval.

Oba Mikšovi bratři byli gestapem vypátráni a kvůli pomoci, kterou svému bratru Arnoštovi poskytli, byli na kobyliské střelnici 31. května 1942 v 18.50 zastřeleni.