HISTORIE / Následující událostí se odehrály v nenápadné pražské vinárně U Petříků. Ta se v letech okupace stala dějištěm pozoruhodných událostí, v nichž se mísily zájmy českých fašistů, astrologů a vůbec okultistů všeho druhu se skrytou činností německých tajných služeb a málokdy vídanou lidskou zvráceností. 

Ústřední postavou tohoto příběhu se stal muž zvláštního jména – Jiří Arvéd Smíchovský. Rodilý Pražan ze smíšeného česko-německého manželství. Mimořádně vzdělaný člověk ovládající řadu jazyků (češtinu, němčinu, italštinu, francouzštinu, polštinu, starozákonní hebrejštinu, latinu, řečtinu, do značné míry pak angličtinu, maďarštinu, ruštinu a srbštinu), trojnásobný doktor: práv z Německé univerzity v Praze, teologie z Vatikánu a filozofie z francouzského Toulouse. Učenec, hermetik a kabalista, ojedinělý znalec židovské mystiky, ale také fašista (členem Národní obce fašistické se stal v roce 1934), opilec a narkoman závislý na morfiu. 

Počínání tohoto muže v letech okupace popisují dosud neznámé zápisky redaktorky, spisovatelky a scenáristky Emy Marie Tetínkové (1897–1979).

Stolní společnost

Ema Marie Tetínková se přistěhovala do Prahy koncem roku 1941. Podnájem si našla na Vinohradech u Anuše Doubkové. Ta byla v Praze známou postavou. Věnovala se chiromantii (čtení z ruky) a grafologii – podle Tetínkové tak činila „na intelektuální úrovni“ s tím, že „víra Anuše Doubkové v tyto disciplíny byla nevratná. Každým nařčením z podvodnosti bylo by jí křivděno“. 

Tady také Ema Tetínková poznala tehdy šestatřicetiletého Pravoslava Lexu, hermetika, astrologa, ale také českého fašistu (a předválečného milence Jiřího Arvéda Smíchovského), který přicházel s Doubkovou konzultovat odborné okultní záležitosti. Intimně se sblížili. „Pravoslav Lexa mi často vyprávěl o skupině svých přátel a přál si, abych je poznala. Zejména hovořil o doktoru Jiřím Smíchovském, který se pojmenoval Arvéd a byl osou jejich společnosti,“ vzpomíná Tetínková. 

Byl únor 1941, když přátele, kteří se scházeli ve vinárně U Petříků, poprvé spatřila. Po letech vzpomínala na jednotlivé členy stolní společnosti, jež tu pravidelně pořádala okultní disputace i divoké noční pitky, takto… 

Dr. Jiří Smíchovský, v té době dvaačtyřicetiletý: „Kulatý obličej s masitějším nosem … neřestná ústa, vadný chrup a krásné, bohaté, tmavohnědé vlasy. Spíš malý, obtloustlý, s pravým ramenem sníženým od celoživotního tahání se s aktovkou přeplněnou knihami.“ 

Vladislav Petřík (asi 45 let): „Štábní kapitán ruských legií, dědičný vinárník, přímý, čestný, někdy příkrý muž. Nad Smíchovským… držel protektorskou ruku. Vážil si jeho ohromující vzdělanosti. Poskytoval mu neomezený úvěr a na vinárnu domovské právo.“

František Kabelák (asi čtyřicetiletý): Čech, který byl jako rakouský státní příslušník po anšlusu mobilizován, takže se po Praze pohyboval v uniformě německého vojáka (pro tělesný defekt byl zařazen ke službě mimo frontu). Časem propadl alkoholu. 

Jiří Wovk (přibližně 40 let): Ukrajinec, emigrant z roku 1917, všemi zvaný Voloďka. „Všeobecně oblíbený, akademický malíř… vzdělaný, charakterní, citlivý, důvěřivý.“ 

Hra na spasitele

Ema Tetínková nezmiňuje ve výčtu hostů od Petříků svého partnera Pravoslava Lexu. Uznávaného astrologa, vyznavače indických duchovních nauk a člena Národní obce fašistické. Do jeho bytu v Máchově ulici se Tetínková záhy stěhuje. Tady se také dozví pozoruhodnou novinu…

„Jistého večera přinesl Lexa z vinárny zprávu: Arvéd se dal k Němcům!“ líčí ve svých zápiscích. „Toho večera prý odložil svou úzkostně střeženou aktovku a Lexa s Kabelákem ji za jeho nepřítomnosti prohledali. Kromě knih v ní našli Smíchovským podepsaná konfidentská hlášení. Ke své činnosti se přiznal. Je prý komisařem Sicherheitsdienstu (zpravodajské služby SS – pozn. red.) a chce konečně udělat kariéru.“

Smíchovský tvrdil, že bude pomáhat lidem. A skutečně – U Petříků se začaly objevovat celé zástupy prosebníků, kteří sem přicházeli, aby ho žádali o pomoc. Obvykle šlo o příbuzné nebo partnery zatčených. A Smíchovský, sedící bohorovně za svým stolem, zoufalé návštěvníky ujišťoval: „To se zařídí.“

Ema Tetínková sledovala jeho počínání s nedůvěrou. „Mé podezření, že sám udává a pak se dává za své oběti prosit, aniž jim třeba pomůže, jeho přátelé odmítli. Za tak podlého jej přece jen nepovažovali.“ Jenže události rychle nabraly na dramatičnosti.

Zátah na okultisty 

V květnu 1941 je gestapem zatčen astrolog Pravoslav Lexa. Ema Tetínková navštíví Smíchovského ve vinárně U Petříků. Tak jako jiní prosí o pomoc. A také Arvéd odpoví jako v mnoha jiných případech: „Já to zařídím!“ Nic se však nestane.

Je už červen, když Ema Tetínková vyrazí do vinárny U Petříků podruhé, aby svou prosbu zopakovala. Smíchovský tu není. U stolu sedí jen František Kabelák. Zoufalá žena se mu zmíní, že chce nazítří navštívit svou bývalou bytnou Anuši Doubkovou. Kabelákova odpověď ji zaskočí: „Nechoďte tam! Bylo by to zbytečné. Arvéd pořídil soupis všech pražských astrologů, okultistů, chiromantek, jasnovidek, věštkyň a kartářek. Včera je sbírali na nákladní auta a dnes z nich není ani jeden na svobodě.“ 

V rámci této razie byl 18. června 1941 zatčen i nejvýznamnější z českých mystiků, velký odpůrce nacismu PhDr. Jan Kefer či hermetik a kabalista Oldřich Eliáš. První zahynul začátkem prosince 1941 v koncentračním táboře Flossenbürg, druhý krátce předtím v Osvětimi. V Ravensbrücku zahynula i zmíněná chiromantka Anuše (Anna) Doubková. Jiří Arvéd Smíchovský si podle Lexova poválečného tvrzení odnesl z knihoven zatčených mystiků ty nejvzácnější svazky, po nichž toužil.

Uražená ješitnost

Je podzim roku 1942. Jiří Arvéd Smíchovský přichází navštívit svého přítele, ukrajinského malíře Jiřího Wovka v Řetězové ulici. Avšak hned u dveří na něj Voloďova nic netušící bytná spustí: „Nechoďte mi sem. Jste homosexuál. Já mám dva mladý hochy, lidi by řekli, že chodíte za nima!“ 

Smíchovský strne a vzápětí zaraženě odchází. Přítomná je také Ema Tetínková. Bytná jí poté vypravuje, že podnájemník její přítelkyně Vlasty Hellerové „rozvěšuje v pokoji své dámské prádlo a Smíchovský jej navštěvuje s kyticemi“. 

Tetínková ví, čeho je Smíchovský schopen. Běží proto do vinárny U Petříků a pokouší se vše zlehčit, ale Jiří Arvéd Smíchovský ji úsečně přeruší: „Dám ji zavřít!“ Stane se. Matka dvou dětí, sotva třicetiletá Vlasta Hellerová, jež je původcem nařčení z homosexuality, bude obviněna, že ukrývá Židy, a popravena.

Učencovo řádění pokračuje. Tentokrát zasáhne přímo majitele vinárny Vladislava Petříka. V červnu 1943 je zatčen spolu s Dr. Václavem Pánkem, dalším z obvyklých hostů vinárny. „Arvéd to odůvodnil tím, že večer, když hovořil ve vinárně německy, Petřík s Pánkem na něj od stolu volali, aby mluvil česky, když je Čech,“ vzpomíná Ema Tetínková. 

Vladislav Petřík i Václav Pánek budou popraveni v prosinci 1943 v Mauthausenu. Před smrtí opakují spoluvězňům, kdo stojí za jejich tragickým osudem. V tu chvíli by asi nikoho nenapadlo, že Jiří Arvéd Smíchovský bude ve své zvrhlé činnosti pokračovat i po válce. Jen nacisty v úloze jeho pánů vystřídají komunisté.

Na konci války je mimořádnému vzdělanci s pamětí, jež mu umožňuje citovat celá literární díla, ale také kolaborantovi a vyznavači satanismu, rovných 47 let. Během okupace udal řadu lidí a ví, jaké nebezpečí mu nyní hrozí. Jiří Arvéd Smíchovský přistoupí k riskantnímu činu – 1. května 1945 se nechá svými přáteli z SD (Sicherheitsdienst) uvěznit na Pankráci.

V sobotu 5. května 1945 jsou vězni z pankrácké věznice osvobozeni. Ven vychází i Jiří Arvéd Smíchovský. Záhy je však rozpoznán, lynčován a jen těsně uniká smrti (podle jednoho svědectví si musí dokonce vykopat hrob, ale nakonec se mu podaří se zlomeninou několika žeber uprchnout). Po necelých třech dnech, 8. května 1945, se znovu ocitá za pankráckými mřížemi. 

Záhy je však zřejmé, že není obyčejným vězněm. Je vybrán do pozice jakéhosi referenta či poradce, který pomáhá komunistům budovat funkční a výkonný bezpečnostní aparát, jenž by sloužil výhradně jejich zájmům. To znamená potírání skutečných i potenciálních nepřátel, respektive připravovanému převzetí moci. 

Kdykoli se vyšetřovatelé potýkají s nedostatkem důkazů, přichází Jiří Arvéd Smíchovský – a přesně podle instrukcí označuje obviněné za spolupracovníky nebo kmenové zaměstnance SD či gestapa. Pravda není důležitá. Stačí mu ukázat fotografii. Někdy ani to ne. Celkem se tak podle svých vlastních slov účastní čtyř set soudů. Na základě jeho svědectví skončí 48 lidí na šibenici.

Smíchovský se dává cele do služeb jednoho ze zakladatelů Státní bezpečnosti, komunistického fanatika Štěpána Plačka. Stává se jeho osobním vězněm, zároveň ho zasvěcuje do tajů okultismu. V diskusích tráví celé noci. Někdejší zaměstnanec gestapa Bohumil Siebert později vypoví: „Smíchovský zasvěcoval Plačka do tajů černé magie a hrozně se zlobil…, že mu Plaček neobstaral černého psa, kterého chtěl dle tajů černé magie obětovat, aby sobě přičaroval štěstí.“

Záhy si mnozí kladou otázku: Je stále ještě vězněm, nebo se znovu stal vyšetřovatelem jako v letech okupace? Hranice je, zdá se, tenká. Redaktorka a spisovatelka Ema Tetínková ve svých zápiscích dochovaných v plzeňském archivu vzpomíná, jak za ní na začátku roku 1947 přiběhl Václav Valerián, sám někdejší konfident, zároveň muž vězněný na Smíchovského udání v koncentračním táboře: „Slyšeli jste? Arvéd má na kriminálce svou vlastní kancelář s písařkou. Udává, fackuje a vyslýchá naše lidi!“  

Dochovalo se také svědectví německého agenta Romana Procházky z roku 1966. Říká v něm: „K osobě a činnosti dr. Smíchovského dále uvádím, že jsem byl se jmenovaným v údobí roku 1946–7 ve vyšetřovací vazbě na tzv. ZOBu (Zemský odbor bezpečnosti – pozn. autora) v Praze, kde mě Smíchovský vyšetřoval… jako jeden z referentů, přestože sám byl ve vyšetřovací vazbě. Tímto jsem byl velmi překvapen a nedovedl si vysvětlit, jak je možné, že bývalý konfident Gestapa a SD, který má na svědomí mnoho českých lidí, měl na ZOBu taková privilegia.“ 

Podle dalších svědectví obýval Smíchovský v poválečném období vlastní celu, měl k dispozici knihy, psací stoj, svou sbírku dýmek a jídlo mu přinášeli z restaurace. Dostával také morfium, na němž byl jako narkoman závislý. 

Velkorysý soud

Soud s Jiřím Arvédem Smíchovským začne 29. dubna 1947. Předseda senátu důsledně trvá na doložení všech obvinění listinnými důkazy. Jenomže udavačská hlášení konfidentů pražská SD zničila. Jediným zcela prokazatelným zločinem Arvéda Smíchovského tak zůstává udání dirigenta německé vojenské hudby v Praze Rudolfa Mendéeho, jenž podle Tetínkové svlékl před Smíchovským vojenskou blůzu a prohlásil: „Nejradši bych ty hadry zahodil!“ 

Ještě týž den sepíše Smíchovský (ačkoli matky obou mužů byly blízké přítelkyně) udání a Rudolf Mandée je zatčen, posléze obviněn z šíření defétistických nálad a převezen do vojenské věznice v Drážďanech. Datum soudu je stanoveno na říjen třiačtyřicátého roku. Další líčení Emy Tetínkové působí snad až bizarně. Nemusí však být daleko od pravdy.  

„Věděli jsme, že Arvéd nic důležitého nepodniká bez horoskopu a Lexu si formou přátelství vydržuje jako osobního astrologa… Tu jsem Lexovi navrhla, aby na uvedený den a jeho okolí nahromadil aspekty co nejzlověstnější: neštěstí na cestách, možnost uvěznění, špatný vliv na kariéru a tak podobně.“ 

Pravoslav Lexa, tehdejší snoubenec Tetínkové, splnil svůj úkol dokonale. „Arvéd podle jeho rady na tři kritické dny vlezl pod peřinu, kde aspekty tolik nepůsobí.“ Výsledkem bylo, že vojenský tribunál odsoudil Rudolfa Mandéeho k pouhým čtyřem měsícům vězení a následnému pobytu v trestním pracovním táboře v Poznani, odkud hudební skladatel začátkem roku 1944 uprchl.  

Rituální obřízka a smrt

Jiří Arvéd Smíchovský vyfasuje doživotí. Život si tedy zachrání. Představitelé režimu přesto nedodrží slib, když je umístěn ve vězení na Borech, kde se každý den potkává s lidmi, v jejichž případech svědčil. Jeho existence se mění v nepřetržitý řetěz fyzického i psychického násilí, které musí od spoluvězňů snášet. Co se teď odehrává v jeho podivně chorém mozku? V jeho duši? 

Další z činů Arvéda Smíchovského lze jen obtížně interpretovat. Začátkem listopadu osmačtyřicátého roku provede na svém těle rituální obřízku. Kdoví, snad má jít o smiřující smlouvu s Bohem. Vězeňský lékař k jeho zdravotnímu stavu konstatuje: „Na pyji řezná rána, vedená těsně asi jeden centimetr za zevním okrajem předkožky kolem dokola až téměř k frenulu, rána silně zející, povrchní jen kůží pronikající, krvácející.“ 

V dubnu 1949 je Smíchovský po intervencích u bývalých ochránců z řad StB přemístěn na Mírov a znovu se mu dostává nemalých výsad. Obývá dokonce samostatnou celu, ve které si může vařit. O podmínkách, v nichž je na Mírově vězněn, vypovídá úryvek z dopisu matce: „Potřebuji nějakou slušnou kravatu, tmavou, jen ne zelenou a možno-li takovou, která by se nemačkala. Také bych si časem přál tmavší a důkladnější klobouk.“ 

I to se však brzy mění. V Praze je zatčen jeho ochránce Štěpán Plaček. Okultistovi a výjimečnému polyhistorovi teď hrozí nebezpečí ze všech stran. Je přemístěn na běžnou celu. Nenávidí ho dozorci i vězni. Opakovaně je brutálně napadán. Přesto dál udává všechny kolem sebe. Snad si tak chce vydobýt své dřívější privilegované postavení. Marně. Už není potřeba a ví příliš mnoho. Podle svědectví vězňů z Mírova pokračuje zároveň ve svých satanistických rituálech, když po nocích řecky a latinsky zaříkává ďábla. Jenže Lucifer se podobně jako jeho ochránci z řad StB neosvědčí. A jakkoli není smrt Jiřího Arvéda Smíchovského přesně objasněna (některé zdroje hovoří o otravě zorganizované spoluvězni), je to zřejmě jeden z dozorců, kdo 22. ledna 1951 ukončí na příkaz nadřízených úderem do temene hlavy jeho život.

Tento text vyšel v Týdeníku FORUM a otevíráme jej všem čtenářům, protože v srpnu oslaví naše noviny dva roky existence.