Provincie Idlib je posledním faktickým bojištěm syrského konfliktu. Ofenziva provládních syrských a také ruských jednotek proti opozici způsobila v posledních několika týdnech přesuny 300 tisíc lidí, kteří utíkají k tureckým hranicím. Sedmdesát procent civilistů v Idlibu podle humanitárních organizací tvoří ženy a děti.

Syrský prezident Bašár Asad útoky zdůvodňuje potřebou očistit území od radikálních islamistů. Přitom právě proti nim a jejich vládě pořádají lidé v řadě idlibských měst protestní demonstrace. Rusko a Turecko se navzájem obviňují z nedodržování dohod ze Soči, Ankara hrozí vstupem do bojů. O co tedy v Idlibu jde a co se s výspou rebelů stane dál?

Není kam se schovat

Navzdory slibovanému příměří se v Idlibu – poslední syrské provincii ovládané opozicí – zintenzivnily boje. Pozemní ofenziva spolu s neustávajícím bombardováním vyhnala z domovů jen za posledních 24 hodin na čtyřicet tisíc lidí. Alespoň to tvrdí turecká agentura Anatolia, podle níž civilisté utíkají před boji k turecké hranici. Ta je ovšem nepropustná a podle humanitárních organizací se tam v přeplněných táborech a jejich okolí tísní kolem milionu lidí.

„Už není jiný Idlib pro Idlib,“ shrnuje krizovou situaci Elizabeth Tsurkovová z amerického Institutu pro výzkum zahraniční politiky. Naráží na to, že lidé, kteří se postavili proti režimu Bašára Asada, už nemají žádnou část Sýrie, kam se před ním schovat.

Donedávna platil následující scénář. Ve chvíli, kdy provládní vojska dobyla některé z opozičních území, se lidé, kteří měli z režimu obavu, přesunuli do Idlibu. Přijeli sem civilisté, ale i bojovníci z Aleppa, Daraa, Východní Ghúty a dalších původně opozičních enkláv.

Počet obyvatel zemědělské provincie Idlib na severozápadě Sýrie se tak během několika let téměř zdvojnásobil. K původnímu milionu a půl přibyly téměř dva miliony uprchlíků. To samo o sobě přináší řadu problémů.

Humanitární katastrofa

Lidé nemají kde bydlet. Ubytovací kapacity ve městech jsou přeplněné, nájmy velmi vysoké, a tak plno lidí přebývá ve stanech podél silnic nebo v „divokých“ uprchlických táborech, kde se o ně nikdo nestará. Ti štastnější nalezli úkryt v oficiálních táborech, kde alespoň pravidelně probíhá distribuce jídla a dodávky pitné vody.

„Polovina obyvatel provincie je závislá na humanitární pomoci, v takovém případě už se dá mluvit o humanitární katastrofě,“ popisuje situaci regionální ředitel organizace Člověk v tísni pro oblast Blízkého východu Tomáš Kocian. Podle něj bombardování a pozemní útoky donutily za poslední rok k útěku milion lidí. Někteří se museli stěhovat už poněkolikáté za sebou. Na 70 procent civilistů přitom podle humanitárních organizací tvoří v Idlibu ženy a děti.

Útoky si od loňského dubna vyžádaly zhruba tisícovku obětí. V posledních týdnech se nejvíc bojovalo v okolí silnice M5, hlavní spojnice mezi Damaškem a Aleppem, kterou chtějí provládní jednotky získat plně pod kontrolu.

Od začátku týdne se jim  podařilo dobýt deset opozičních měst včetně strategického Maarat al-Numan, které leží právě na důležité dopravní tepně M5 a pro Bašára Asada má i symbolický význam. V roce 2011 před začátkem války bylo jedním z center odporu a protestů proti Asadovu režimu. Z 80tisícového města jsou podle britského deníku Guardian trosky, většina obyvatel utekla na sever směrem k tureckým hranicím.

Turecko ve středu opakovaně pohrozilo, že pokud bude Bašár Asad v bojích pokračovat se stejnou intenzitou a pokud se pod palbou ocitne byť jen jediný z 12 tureckých kontrolních postů, které měly střežit tzv. idlibské demilitarizované pásmo dohodnuté prezidenty Erdoganem a Putinem v září 2018 v Astaně, bude se Turecko bránit vojensky.

Recep Tayyip Erdogan ve středu obvinil syrský režim a Rusko, že současným postupem porušují dohody z Astany i Soči. Zároveň přislíbil vybudovat v syrském pohraničí na území, které má v rámci těchto dohod Turecko pod kontrolou, 400 přechodných přístřešků, kam by se mohla před zimou schovat alespoň část uprchlíků, kteří utíkají před bombardováním z jihu na sever.

O čem se mluvilo v Moskvě

Nakolik je rozhořčení Ankary skutečné a nakolik hrané, je přitom otázkou. Dosud znepřátelené státy totiž minulý týden poprvé od začátku války navázaly spojení. V Moskvě se na tajné schůzce sešli šéfové tureckých a syrských tajných služeb. O čem jednali, není zcela jasné, podle neoficiálních zdrojů citovaných portálem Al Monitor nicméně syrská strana požadovala, aby Turecko přemluvilo vůdce ozbrojených islamistických skupin rozdrobených po Idlibu, aby se přidali k asadovým jednotkám.

Zároveň syrská strana měla vyzvat Turecko, aby připravilo časový harmonogram svého postupného odsunu z Idlibu a výhledově z celé Sýrie. Bašár Asad chce podle informátorů Al Monitoru získat zpět kontrolu nad celým územím Sýrie a původní plán provincie Idlib jako útočiště protiasadovské opozice pod kontrolou Turecka už pro něj není ve hře.

Podle Al Monitoru měla Ankara údajně dát najevo srozumění s nárokem Bašára Asada na územní celistvost Sýrie. Požaduje ale jasnou společnou strategii vůči kurdským Lidovým obranným jednotkám, které Turecko považuje za teroristickou organizaci, a další záruky zabezpečení syrsko-tureckého pohraničí. Nedá se ovšem vyloučit, že drsný postup Asadových vojsk v Idlibu může výsledky těchto prvních křehkých jednání lehce zvrátit.

Turci a džihád

Turecko v současné chvíli kontroluje v okolí Idlibu tzv. Eufratský štít, severní část provincie Aleppo a kanton Afrín, odkud byla v lednu 2018 vyhnána velká část místní kurdské populace.

Turci tato území spravují, nebrání na nich ale pohybu polovojenských a kriminálních islamistických skupin. Ty využívají i k udržení kontroly nad územími dobytými v rámci loňské ofenzívy proti Kurdům.

Že Ankara svou afinitu k džihádistickým skupinám v Sýrii netají, potvrzuje i zřízení náborového střediska v Afrínu, které láká islamistické bojovníky k přesunu do Libye. Za účast v libyjském tažení na jejich straně nabízejí Turci gáži od dvou do tří tisíc dolarů měsíčně.

O něco komplikovanější vztah má Ankara k organizaci Haját Tahrír aš-Šám, která je napojena na Al-Káidu a ovládá zbytek provincie Idlib. I když oficiálně má Idlib svou autonomní Vládu národní spásy (NSG), ta byla vždy ve vleku Haját Tahrír aš-Šám (HTS).

Demonstrace k ničemu

Obyvatelé Idlibu sice na řadě míst dávali v posledním roce čím dál hlasitěji najevo nespokojenost s touto situací, v řadě měst se proti NSG a Haját Tahrír aš-Šám pořádaly masové demonstrace, přesto ale k zásadní změně nevedly.

V prosinci minulého roku došlo k výměně premiéra a několika ministrů, vliv HTS na dění v provincii to ale nijak významně neoslabilo.

Ankara zaujala k Haját Tahrír aš-Šám pragmatický postoj. Používá jisté formy spolupráce s HTS jako nástroj při vyjednáváních s Moskvou, potažmo Damaškem. V případě, že by se ale z Idlíbu potřebovali Turci stáhnout, vnitropoliticky takový krok ospravedlní tím, že nechtějí podporovat teroristickou organizaci.

V této chvíli tedy osud Idlibu závisí především na dalších diplomatických jednáních mezi Damaškem, Moskvou, Ankarou, ale i Spojenými státy.

Nejedná se totiž jen o budoucnosti tří miliónů lidí, kteří za žádnou cenu nechtějí skončit pod vládou Bašára Asada, jde také o budoucí uspořádání s Kurdy.

Nově navíc přibyla do hry Libye. I vývoj občanské války v této severoafrické zemi totiž hraje roli ve vyjednávání mocností o budoucnosti Sýrie. Turecký prezident Recep Erdogan podporuje libyjskou vládu premiéra Fajída Sarrádže proti jednotkám generála Chalífy Haftara, který má sympatie Ruska. Ústupky v Libyi tak můžou paradoxně ovlivnit i vývoj situace v syrském Idlibu a obráceně.

Převzato z Hlidacipes.org.