Bašár Asad FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / V noci na neděli vstoupili syrští povstalci do prázdného prezidentského paláce v Damašku. Diktátor Bašár Asad opustil zemi, i když není jasné, kam se nakonec vydá. V minulých dnech pobýval s rodinou v hotelu Four Seasons naproti Kremlu, kde marně žadonil o záchranu. Nicméně klan se může rozhodnout i pro exil v Kataru.
Asad padl tak rychle, jak mohl padnout v roce 2014, nehledě na masivní arzenál. Stačilo málo: kdyby sponzoři opozice v čele s Barackem Obamou ochotně neustoupili Íránu a Západ poté netoleroval i ruskou intervenci, mohlo zemřít mnohem méně než 600 000 lidí, jak uvádí počet obětí britská organizace Syrian Observatory for Human Rights. A na útěku nemuselo být více než 13 z původních 22 milionů obyvatel.
Bašárův otec a někdejší velitel vojenského letectva Háfiz Asad se v roce 1971 dostal k moci pučem na úkor předchůdce, který investoval do neúspěšného povstání Organizace pro osvobození Palestiny proti jordánské vládě. Od té doby se režim snažil armádu „očistit“ a prošpiclovat, aby napříště jakémukoliv puči zabránil. Když však ozbrojené síly zbavené samostatných a iniciativních důstojníků měly režim podržet, nejen salutovat obrazu diktátora, práce syrských tajných služeb špehujících vojáky i sebe navzájem přinesla hořké plody.
Írán Sýrii potřeboval, ale ne kvůli zemi samotné. Bez pozemní zásobovací trasy přes Irák a Sýrii mohl těžko udržet ve hře korunní klenot svého imperiálního programu, libanonský Hizballáh. Investoval miliardy dolarů z Obamou rozmražených fondů – když podepsal dysfunkční smlouvu o jaderném programu – do záchrany Asada. Obdobně se v Asadův prospěch masivně angažoval i Hizballáh. Bez Sýrie v zádech by se mu těžko útočilo na Izrael, jak měl v plánu.
Také Rusko Sýrii nepotřebovalo kvůli Sýrii. Vojenské základny na jejím území umožnily působit ruskému válečnému loďstvu mimo prostor Černého moře a letiště zajistila přelety ruských „návštěvníků“ například do Venezuely. Pokud teď Moskva o své základny přijde, její vojenské aktivity na Blízkém východě, v Africe, Jižní a Střední Americe utrpí. Počítejme s tím, že nejdříve se to projeví na spolupráci s africkými juntami.
Čemu jsme se mohli vyhnout, být trochu méně „mazaní“
Údajná mazanost Baracka Obamy, v níž se ovšem pozoruhodně shoduje se svým nástupcem, spočívá v rezignaci na přímé americké zasahování v krizových oblastech. Avšak právě proto, že Západ v Sýrii zasáhl nejprve polovičatě a později pomoc opozici zcela zastavil, dočkali jsme se řady potíží, které si Západ mohl odpustit.
Nezvládnutí masivní uprchlické krize v Evropě stálo u kolébky normalizace ultrapravicových politiků. Bez aktivit Asadova režimu by však problém uprchlíků byl stínem sebe sama, omezil by se na migranty z Afriky. Jen v samotném Německu v letech 2015–2016 skončil zhruba milion migrantů ze Sýrie.
Ofenzíva nejprve Wagnerovy skupiny a později jejích nástupců v Africe, která vede k rozpadu vlivu Francie a Spojených států v tomto klíčovém regionu, procházela právě přes ruské základny v Sýrii. Servis pro vznikající vojenské junty, které hodlají vést s ruskou pomocí brutální tažení proti vlastnímu obyvatelstvu, by bez syrských základen v tomto rozsahu nebyl možný.
Některé ambiciózní ruské projekty, jako zřízení námořní základny v Súdánu, bez základny v syrském Tartúsu vůbec nedávají smysl.
Kvůli americké rezignaci v Sýrii se Rusko téměř na deset let vrátilo na Blízký východ jako nepostradatelná mocnost a klíčový power broker. Naproti tomu Spojené státy tu mnozí začali považovat za takřka zbytečného aktéra. To trvalo až do letošního roku.
A konečně je tu i širší světový dopad politiky rezignace, která měla ze strany Západu dva zásadní milníky. Prvním bylo narýsování slavné Obamovy „červené čáry“ ohledně nasazení chemických zbraní Asadovým režimem v srpnu 2012. Když syrský režim podnikl přinejmenším desítky chemických útoků, Obama jen couval. Všichni revizionisté viděli, že Spojené státy to s vymáháním „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“ nemyslí vážně, že jde o velkohubou rétoriku. A ti, kdo přišli po Obamovi, „pro jistotu“ na jakékoliv červené čáry úplně rezignovali.
Osobně jsem přesvědčen, že bez Obamovy ústupnosti by neproběhla drzá ruská invaze na Krym na jaře roku 2014, ani následné „povstání“ Rusů v Donbasu.
Druhým milníkem bylo pak nereagování na ruskou intervenci v září 2015, která umožnila imperiální expanzi Kremlu mimo Evropu.
Co čeká Sýrii bez Asada?
V prvé řadě budou propuštěny desetitisíce obětí Asadových neuvěřitelně brutálních mučíren, pokud se toho ovšem dožily.
Statisíce lidí, kteří na zbylých opozičních územích po léta žili v neuvěřitelné bídě, často jen v uprchlických táborech ve stanu – to oni, nikoliv Palestinci ve třetí generaci žijící v rozvinuté městské zástavbě, byli před 7. říjnem loňského roku skutečnými oběťmi války, uprchlíky nebo vnitřně přemístěnými osobami – se už začali vracet do domovů, bohužel často zničených. Tento proces bude jistě pokračovat, i když rozhodně nelze čekat návrat všech, kdo kdysi odešli.
I nejradikálnější síly mezi vítězi, džihádistické uskupení Haját Tahrír aš-Šám (HTS), si teď dávají záležet na opakovaných vyjádřeních ohledně náboženské tolerance. Bohužel to nutně neznamená, že v delší perspektivě zcela upustí od plánů změnit zemi v „Afghánistán light“. Teprve uvidíme, nakolik benevolentní budou tito autoritáři. Relativně neškodným scénářem by byla jakási „titoizace“ šéfa HTS Džúláního, kdy by se místo dalšího šíření víry spokojil s vládou v Sýrii.
Povstalci, kteří porazili Asada, jsou po zastavení americké pomoci v rozhodující míře tvořeni tureckými proxies. Turecko ovšem dlouhá léta protestuje proti samotné existenci tzv. Rodžavy, kurdské enklávy na severozápadě země. Existuje vážné nebezpečí, že jakmile bude asadismus definitivně vyřízen, začnou třenice mezi radikálními sunnitskými Araby a Kurdy, jejichž nacionalismus je koncentrován kolem ateistické, původně marxistické ideologie. Ani jedna ze stran není vybavena funkční koncepcí tolerance zásadních odlišností. A turecký sponzor vítězů v této věci rozhodně nepomůže.
Sýrie po Asadovi nepochybně bude mít znovu daleko k ráji na zemi. Přinejmenším však existuje šance, jakkoliv třeba malá, že se po odstranění diktátorského klanu věci konečně pohnou k lepšímu.
