Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons/ Hossein Velayati/ CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons/ Hossein Velayati/ CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Americké úřady zahájily vyšetřování úniku přísně tajných materiálů ohledně příprav izraelského útoku na Írán. Je vyloučeno, že by za poskytnutím citlivých amerických informací Teheránu stála třetí strana.
Íránský prorežimní telegramový kanál Middle East Spectator v minulých dnech zveřejnil dva americké přísně tajné dokumenty týkající se příprav izraelského útoku proti Íránu. Jeden z materiálů je klasifikován jako „NOFORN“, což znamená, že nebyl sdílen ani s nejbližšími zpravodajskými partnery USA v alianci Five Eyes (Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland).
Dokumenty pocházejí od agentury National Geospatial-Intelligence Agency (NGA), která pracuje s analýzou satelitních snímků. Odhalují citlivé detaily ohledně izraelských válečných příprav – a jejich únik do Íránu sám o sobě stačí k tomu, aby vyvolal vážnou roztržku blízkou naprosté ztrátě důvěry mezi Izraelem a USA.
Íránská „mediální scéna“ zahrnuje jen oficiální a „polooficiální“ zdroje. Middle Eastern Spectator tedy musel publikovat oba materiály s výslovným souhlasem íránského vedení. Je velmi nepravděpodobné, že by citlivé šifrované dokumenty získali íránští hackeři. A zůstává otázkou, zda jde o jediné zprávy, které byly Teheránu poskytnuty, nebo jich má v zásobě více.
Írán nepochybně využije podrobných informací k přípravě obrany proti izraelskému odvetnému úderu. Izraelští plánovači budou muset plány pozměnit (ale tak, aby to americký satelitní průzkum nezjistil), případně zcela přepracovat. Dále nelze vyloučit, že po bezprecedentním zpravodajském úniku bude Izrael považovat slib daný USA, že útok neohrozí íránská jaderná zařízení a ropnou infrastrukturu, za bezpředmětný – a akci přeplánuje tak, aby zasáhla i nejcitlivější cíle.
Z pohledu amerického vnitropolitického vývoje to vypadá, jakoby za únikem stály kruhy, kterým je jedno, zda Kamala Harrisová kvůli němu prohraje prezidentské volby, nebo o tuto prohru dokonce cíleně usilují. Přičemž sled událostí byl následovný: Příslušná izraelská cvičení proběhla 15. a 16. října. 18. října íránský kanál zveřejnil tajné americké dokumenty s informacemi o nich. A 19. října Hizballáh dronem zaútočil na dům izraelského premiéra, což byla akce vyžadující důkladnou zpravodajskou přípravu, jaká se vymyká možnostem dekapitované libanonské milice.
Zřejmě jediný, kdo z americké strany Netanjahua po útoku na jeho dům vůbec nekontaktoval, byla administrativa Joea Bidena a prezident osobně.
Assange jako rolový model?
Odbočme na chvíli od horké kauzy a rozhlédněme se po společenském kontextu probíhajících událostí.
Otec „novináře“ a hrdiny západní ultralevice Juliana Assangeho John Shipton se vydal na jednání skupiny BRICS do Moskvy. Tam v pondělí výslovně poděkoval Vladimiru Putinovi za podporu svého syna.
Připomeňme, že Assange proslul naprostou bezohledností, pokud jde o zveřejňování citlivých cizích údajů. Publikoval jména afghánských spolupracovníků americké vlády, které tím přímo ohrozil na životě, a výslovně se vyjádřil, že jim to patří. Podobně „citlivě“ si počínal při zacházení s daty saúdskoarabských pacientů trpících AIDS, které tím rovněž ohrozil. A během první volební kampaně Donalda Trumpa pomohl Kremlu vyprat materiály zveřejněné s cílem zabránit zvolení Hillary Clintonové.
Assange přitom na západní ultralevici ustavil stereotyp „hrdinného leakera“, který se zásadně rozchází s předchozí praxí cíleného zveřejňování utajovaných skutečností.
V minulosti se tzv. whistlebloweři věnovali konkrétním kauzám, u nich byli přesvědčeni, že v nich úřady jednají protizákonně – a jim tak nezbývá jiná možnost, než celou kauzu zveřejnit. Projekt WikiLeaks však takto nefungoval. Nepracoval s představou, že výjimečně překročíte předpisy a zákony jedině proto, abyste zamezili jejich již probíhajícímu překračování, které se vyznačuje daleko vyšší společenskou nebezpečností – a že tedy můžete rozumně předpokládat existenci veřejného zájmu na podobném informačním úniku.
WikiLeaks prostě kradli utajované materiály ve velkém, bez výběru, bez jakékoliv základny v podobě konkrétních podezření.
Taková praxe má několik důležitých předpokladů, které se výrazně liší od slavných kauz minulosti, jaké v Česku reprezentuje třeba případ Libora Michálka. V prvé řadě je to obecný, generalizovaný předpoklad, že vše, co americké úřady dělají a vše, co utajují, je v principu zločinné. Proto má být správné všechny informace, které utajily, publikovat, bez ohledu na další okolnosti.
Dalším předpokladem pak je, že nepřátelské cizí mocnosti, kterým praxe organizací jako WikiLeaks pomáhá, představují menší zlo a menší riziko pro bezpečnost průměrného obyvatele Západu než americká vláda.
Assange měl dostat doživotní trest, avšak je z něj geroj
Kdyby kvůli ničemu jinému, tedy kvůli účasti na ruských vlivových operacích ohrožujících integritu amerických voleb, měl být Julian Assange bez ohledu na status celebrity poslán za mříže na doživotí. Společenská nebezpečnost jeho chování, bohorovné pohrdání cizími životy a ochota spojit se proti nenáviděnému americkému establishmentu třeba s Putinem vykreslují obrázek – Foltýn promine – naprosto bezcharakterní, všehoschopné svině.
Avšak Assange byl nakonec milosrdně zbaven nutnosti čelit následkům svých činů. A je dnes do nebe vynášeným hrdinou západní ultralevice, včetně levého okraje Demokratické strany. Zmíněný okraj kromě jiného teď dává nahlas najevo, že prý si Harrisová „kvůli podpoře izraelské genocidy“ nezaslouží být zvolena do Bílého domu – podobně, jako se tíž lidé v minulosti byli schopni spíše smířit s Donaldem Trumpem než s „establishmentovou“ Hillary Clintonovou.
Vypjatá assangolatrie kombinovaná s protiestablishmentovou a protiizraelskou hysterií ovšem nemusejí být o nic méně destruktivními faktory než v minulosti, kdy někteří levičáci demonstrativně hlasovali pro Trumpa.
Lze spíše předpokládat, že pokud Harrisová prohraje, budou tentokrát následky levičácké politické adolescence ještě mnohem a mnohem horší než posledně. Mohou zahrnovat zničení americké demokracie, kolaps amerického aliančního systému a celého „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“, který definuje ultimátní ambice liberálního Západu.
Lidem, o nichž mluvíme, je však vše uvedené dávno šumafuk. A právě proto nejspíše někdo z jejich sympatizantů v americké administrativě inicioval poslední zpravodajský únik.
