Assange versus Navalnyj: Osudy režimních kritiků na Západě a v Rusku se poněkud liší

KOMENTÁŘ / V noci na úterý našeho času přišla zpráva, že zakladatel společnosti WikiLeaks Julian Assange dosáhl dohody s americkým ministerstvem spravedlnosti. Výměnou za přiznání viny v kauze porušení zákona o špionáži mu bude uznán pětiletý trest, který si již odseděl v britském vězení, a může odletět domů do Austrálie.

Připomeňme, že propuštěný Assange, který se v roce 2016 zapojil do ruské vlivové operace s cílem dosáhnout zvolení ultrapravicového kandidáta Donalda Trumpa americkým prezidentem, a to tím, že Kremlu pomohl vyprat ukradené e-maily kampaně Demokratické strany, zůstává obdivovaným idolem antisystémové západní levice.

Assangeho příznivci, jejichž tvrdé jádro v Británii tvoří fanoušci proruského a proíránského obránce antisemitů Jeremyho Corbyna, po léta hystericky křičí, že jejich chlapečkovi, který byl na útěku před spravedlností demokratického státu mimo jiné absurdně přirovnáván k Sókratovi, v USA údajně hrozí „smrt“.

Pokud si však někdo myslí, že zmíněné osoby nyní uznají zásadní pomýlenost svého úsudku ohledně charakteru americké justice a přestanou na veřejnosti hystericky vykřikovat zjevné nesmysly, prokáže jim nezaslouženou výhodu pochybnosti. Je naprosto jisté, že dotyční okamžitě přejdou od bolestínského kňučení k ničím nebrzděnému triumfalismu, jehož základním sdělením bude drzá lež: „V kauze Assange jsme celou dobu měli pravdu. Jen škoda, že ji soud tak docela neuznal.“ 

Ovšem, soud žádnou jejich „pravdu“ rozhodně nepotvrdil. Assange je naopak propuštěn na základě dohody zahrnující přiznání viny. A monstrózní báji, podle které hodlal „systém“ v USA Assangeho zabít, nepotvrzuje už vůbec nic. Několik málo skutečných politických vězňů, kteří ve Spojených státech opravdu existují – připomeňme kauzu indiánského lídra Leonarda Peltiera vězněného od roku 1975 – může tamnímu „systému“ vyčítat leccos, ale úmysl je usmrtit rozhodně nikoliv. 

Zbabělec versus tragický hrdina

Ani někdejší hlavní kritik Vladimira Putina a hlavní hybatel antikorupční kampaně v Rusku Alexej Navalnyj by se neměl stát předmětem pseudonáboženského uctívání. Vyznačoval se mnoha nectnostmi, mezi něž patřilo například štvaní proti přistěhovalcům z Kavkazu za účelem získání hlasů ruské ultrapravice, za což se ani později nikdy neomluvil.

V roce 2014 Navalnyj nepatřil k těm nepočetným Rusům, co se odvrátili od režimu a odsoudili anexi ukrajinského území. Nemůžeme jej tedy srovnávat s lidmi, jako je zpěvák Andrej Makarevič, kteří v dané kauze prokázali mnohem větší odvahu. Navalnyj naopak tehdy lavíroval s cílem získat podporu radikálních ruských nacionalistů.

A konečně Alexej Navalnyj, ať už byl jinak čímkoliv, nepředstavoval demokratického politika. Dopracoval se nanejvýš k alternativní verzi zavedené „mocenské vertikály“ – a vlastně tedy nebyl skutečným vyzývatelem podstaty Putinova režimu.

Přesto stojí za to všimnout si velmi pozorně, nakolik se Navalnyj jako člověk zásadně lišil od Assangeho. Za prvé, vyhlídka na jeho usmrcení nebyla nějakou rétorickou figurou účelově použitou v hysterickém PR tažení. Navalnyj věděl, že mu ruský režim opravdu usiluje o život, což koneckonců v roce 2020 dokázal pokusem o jeho otravu nervově paralytickou látkou Novičok.

Ale přesto politik, který byl přesvědčen, že vede spravedlivý boj, ze své cesty neuhnul. Vrátil se do Ruska, třebaže mu muselo být jasné, že ho režim požene před loutkový politický tribunál a skončí ve vězení, které velmi pravděpodobně nepřežije. Což se nakonec také stalo.

Kroutící se červ Assange, který poté, co vyjádřil pohrdání osudem lidí, jejichž životy sám bezohledně ohrozil, svou vlastní pochybnou existenci zbaběle ukrýval na ekvádorské ambasádě v Londýně, dokud s ním hostitelům nedošla trpělivost, může být srovnáván s Navalným výhradně jen ke své škodě. 

Assange ztělesňuje morální bankrot extrémního levičáctví, pro které zůstává za každých okolností prvním přikázáním zaslepená a nesmiřitelná nenávist k USA a Izraeli – a které kromě toho už žádné další skutečné zásady nemá. 

Poslední spravedliví?

Assangeovi zastánci se ale samozřejmě vůbec nevidí tak, jak jsem je právě popsal. Jejich sebeobraz je postaven na protikladu k „pokrytecké“ praxi příznivců liberální demokracie, vůči nimž údajně představují autentickou a radikální alternativu. 

Autentickým levičáckým hrdinou má být vedle Assange například ještě Noam Chomsky, lingvista z MIT, který na půdě výzkumného programu Pentagonu rozvinul teorii generativní gramatiky a založil si na ní hvězdnou akademickou kariéru. Protože Chomsky na rozdíl od Assange formálně nikdy neporušil zákon, mohl celý život šířit nejostřejší odsudky americké demokracie, zatímco u jejích protivníků byl ochoten omlouvat třeba i genocidu a popírání genocidy.

Zarytí odpůrci liberálních demokracií ani zdaleka nepodrobují své vlastní přístupy a postoje tak zásadní kritice, jakou zahrnují své protivníky. Naopak, trpí čímsi, co bychom v našem prostoru mohli nazvat třeba „syndromem Jiřiny Švorcové“ – tedy autosugestivní schopností přesvědčit sami sebe, že se osobně nemají za co stydět, poněvadž ze všech myslitelných morálních testů údajně vycházejí se ctí. 

Ve skutečnosti z méně zkreslené perspektivy vidíme něco úplně jiného než autistický autoportrét levičáckého mandarína. Sledujeme ochotu spojit se proti nenáviděným liberálům naprosto s kýmkoliv, včetně ultrapravice, totalitářů nebo náboženských fundamentalistů. Tedy skupin, vůči nimž se původní autentický emancipační program levice vymezoval daleko zásadněji než proti samotnému liberalismu. (Marx s Engelsem sami byli v roce 1848 příznivci liberálního programu.)

Řečeno s Janem Patočkou, naši milí radikální levičáci žijí ve lži, z níž je mezi jiným usvědčuje také mimořádně pochybná volba hrdinů jejich kmenové mytologie. 

Julian Assange nádherně ztělesňuje všechny barvy tohoto přízračného spektra, včetně napomáhání islamistickým teroristům při vraždění jejich odpůrců.