Všechny strany konfliktu, zúčastněné na jednáních o řešení konfliktu v Sýrii, se shodují, že neexistuje vojenské řešení. Rozhodně ne takové, jaké totálním vítězstvím rudých ukončilo občanskou válku v Rusku ve 20. letech minulého století.

Příměří v podstatě trvá od 30. prosince loňského roku. Jeho podmínky a kritéria pro účast na konferenci v Astaně koncem ledna 2017 byly zjevně stanoveny velice realisticky. Zdánlivě mírný pokrok dosažený v lednu i odklady konference následné, jež má začít s jednodenním zpožděním 16. února, ukazují, že nejsilnější účastník a iniciátor jednání, Rusko, zvolil správnou metodu.

Se současným stavem není spokojen nikdo, ale to je současně jeden z hlavních důvodů, proč příměří ještě stále trvá a proč se mohou konat další jednání. Cokoliv, co by jedna z jednajících stran začala vydávat za své vítězství, by se snadno mohlo stát záminkou k novým bojům. Zatím tedy všichni dostávají svůj díl „mizerného kompromisu“, jak takovým dohodám říkával H. Kohl.

Hlavní příčnou je samozřejmě značné vyčerpání všech stran a situace na válčišti, kde ruské angažmá naprosto změnilo taktickou situaci. Rusko tak v podstatě donutilo nejen syrskou vládu a povstalce, ale i mezinárodní společenství ke změně hlavního strategického cíle. Tím už není bezpodmínečné odstranění režimu B. Asada, ale vytvoření podmínek k dojednání politického řešení. Bašar Asad zůstává jakoby v mezinárodní izolaci, ale ve skutečnosti se podílí na utváření budoucnosti toho, čím bude Sýrie nebo co zbude ze Sýrie.

Společným nepřítelem všech účastníků konference se deklaratorně staly tzv. džihádistické skupiny. „Takzvané“ proto, že se na jejich definování dohodli účastníci mezi sebou, přičemž se dohadování zúčastnili i ti, které B. Asad nazýval teroristy a kteří naopak Asadův režim označovali za teroristický. Kdo je nebo byl džihádista je totiž v některých případech sporné. Jediná shoda panuje ohledně tzv. Islámského státu (IS). Může se stát, že IS bude jediným skutečně poraženým účastníkem syrského konfliktu. Inšallah, dodávám.

Sdružení Rusko-Turecko-Írán za účasti OSN, Asadova režimu a té části syrské opozice, která je schopna realistického zvážení svých možností, zatím drží pohromadě. Státy „Trojspolku“ nemají totožné zájmy, ale podstatné je, že se jejich skutečné zájmy nikde nekříží natolik, aby znemožnily další jednání. Spíš naopak, realizace vlastních představ každé ze zemí pomáhá realizaci představ těch ostatních.

„Trojspolek“ si mohl i dovolit pozvat v roli zúčastněného pozorovatele USA. Vypadá to konstruktivně a zároveň poněkud ironicky. Americká vláda si toho je vědoma a dává znát dostatečně jasně jistou rezervovanost k celému záměru. Ignorovat nebo odmítnout pozvání by ale bylo krajně netaktické a ještě víc by poškodilo už tak oslabenou pozici USA na Blízkém východě.

Ruským strategickým zájmem je posílení vlastní pozice na Blízkém východě, posílení svého diplomatického potenciálu v regionu (nejen geograficky souvisí s ruskými zájmy ve východním Středomoří), oslabování vlivu USA na území mezi Izraelem a jižním Irákem (Bagdádem), permanentní zneklidňování nové US administrativy a posílení vlivu na Írán. Simultánně se mu daří naplňovat i taktické cíle, například zklidňování situace na vlastním jižním pomezí, posilování vztahu s Tureckem a s kavkazským regionem. Doprovodným efektem, a ne druhořadým, je i fyzická likvidace těch „vlastních“ džihádistů, kteří se z přesvědčení nebo ze zoufalství přidali k džihádistické opozici v Sýrii a k IS.

Turecké zájmy jsou v zásadě regionální a vnitřní. Patří k nim zastavení přílivu uprchlíků ze Sýrie a eliminace kurdských „entit“ na syrském a možná i na iráckém území. Efektem vnitrotureckým je oslabení PKK, de facto „překlopení“ kurdského problému z vnitrostátního na mezinárodní, zaměstnání armády v zahraničí a zdůvodnění protiteroristických aktivit, za čímž se skrývá likvidace domácí opozice.

Íránská špatně skrývaná podpora Asadovi se stala legální, má lepší možnost podporovat Hizballáh a posílil svou mezinárodně politickou pozici v regionu. Tím vyvolává dyskomfort u arabských autoritářských režimů v zemích Perského zálivu a v Saúdské Arábii. Zdánlivě paradoxním efektem, možná vítaným i v Rusku, jsou obavy Izraele o bezpečnost hranice se Sýrií v případě odsunu íránských a proíránských jednotek. Hizballáh a jiné šíitské skupiny se zatím nikam nechystají, protože dostaly příkaz setrvat ve svých pozicích. Rozkaz nebyl z Íránu, ale od ruského velení v Sýrii po dohodě Ruska s USA. Na íránské straně to vyvolalo jisté obavy, že by mohla být z jednání vyšachována. To by mohlo naznačovat, že nejkřehčí je účast Íránu. Posílit ji může, nečekaně, ale logicky, diplomatická podpora od Izraele prostřednictvím USA.

Karty jsou rozdány, hráči jsou na místě a připraveni učinit další krůček k uzavření úděsné kapitoly syrských dějin. Daleko větší ambice má příští setkání v Ženevě (23. února), a tak teď jde o to, nic nepokazit a do Ženevy zase dostat všechny na úrovni pokud možno vyšší, než jaká bude teď v Astaně.