Andrej Kartapolov, šéf obranného výboru Státní dumy, se domnívá, že k ochraně ruských hranic by se mělo využít místní obyvatelstvo. Podle něj Rusko nemá kapacity na střežení hranic po celém obvodu, jako tomu bylo v dobách SSSR.
„Bohužel dnes nemáme takové možnosti jako v Sovětském svazu, kdy celou zemi chránila vojska Pohraniční stráže SSSR. Proto jsou nyní způsoby zabezpečení hranic poněkud odlišné. Myslím si však, že je reálné a pochopitelné zapojit místní obyvatele na dobrovolné bázi. To se praktikuje v mnoha zemích. Včetně bývalé osvícené Evropy,“ cituje Kartapolova list Kommersant.
Podle něj je důležité „principiální rozhodnutí“, jestli tak učinit. „To znamená, že důvěřujeme našim lidem, pokud jde o odpovědnost za bezpečnost našich pohraničních území. Pokud jim důvěřujeme, tak jim důvěřujeme. A pak se začne formovat technika: jaké jednotky, kolik jich bude, jaká bude jejich organizace,“ rozvíjí své myšlenky.
Formování dobrovolnických brigád na ochranu hranic země již bylo loni zahájeno v Bělgorodské a Kurské oblasti hraničící s Ukrajinou. Jejich výcvikem se zabývá mimo jiné soukromá vojenská skupina Wagner. V prosinci 2022 gubernátor Kurské oblasti Roman Starovojt uvedl, že od zahájení speciální vojenské operace se do lidových brigád zapojilo více než dva tisíce lidí.
Separatista Igor Girkin, který pravidelně vystupuje s kritikou generálního štábu, politických špiček a samotného Vladimira Putina, nazval na telegramu Kartapolova „lampasáckým kreténem“.
Girkin konstatuje, že cílem každé byrokracie je zřejmě pracovat co nejméně a dostávat od vykořisťovaného státu co nejvíce zboží a poct.
„Z toho vyplývá, že čím méně povinností, tím méně práce. Na základě toho lze výrok generál-kreténa interpretovat jako první krok k nové státní strategii ‚přerozdělování povinností‘, v níž činovníci nebudou zodpovědní vůbec za nic: ani za zabezpečení hranic, ani za udržování pořádku, ani za ochranu státu před vnějšími nepřáteli, ani za likvidaci epidemií a přírodních katastrof. Veškerá odpovědnost bude přenesena na bedra občanů na základě axiomu: ‚tonoucího musí zachránit sám tonoucí‘. Státní aparát se mezitím soustředí na jedinou skutečně bazální funkci: zachování vlastní moci,“ píše Igor Girkin.
Pak zmiňuje roli Vladimira Putina. „Proč o této (téměř anekdotické) možnosti vážně uvažuji? Při pohledu na našeho prezidenta… ten se tak pečlivě vyhýbá vedení vojenských operací (což je podle ústavy jeho povinnost), že veškeré pochybnosti mizí: být prezidentem se mu moc líbí (úcta, lidé si ho váží, spousta prachů, pěkná uniforma pro lokaje, děvčata lichotí), ale ‚když hoří, tak musíš skončit!'“
To poslední je narážka na ruský vtip ze života požárníků.
Muž se nechá zaměstnat jako hasič. Po měsíci potká kamaráda, který se ho zeptá, jak se mu daří. „Víš, není to špatné. Plat je slušný, včas, příděly jídla, uniforma. Kluci dobří, hrajeme dámu, domino. Ale když je požár, musíš skončit.“
Invaze na Ukrajinu ukázala slabiny ruské armády a ani po více než roce se zřejmě nepodařilo základní strukturální problémy ani zdaleka odstranit.