Jsme sice formálně spojenci, ale občas to mezi námi a Spojenými státy zaskřípe. Teď kvůli tomu, že česká vláda se rozhodla odmítnout vydat do USA Alího Fajáda, které Američané viní ze spolupráce s teroristy.
Fajád byl v u nás ve vazbě od dubna. Pražský vrchní soud v polovině loňského prosince potvrdil, že Fajád může být do USA vydán, stejně jako další dva spoluobvinění – Marabí a Faouzi Jaber. Ve Spojených státech jim hrozí doživotní vězení. Podle americké ambasády pro rozhodnutí Fajáda nevydat „neexistuje žádné ospravedlnění“. „Vážně tím utrpí spolupráce orgánů činných v trestním řízení obou zemí a pouze to povzbudí zločinecké skupiny a teroristy po celém světě.“
Když si člověk silných nervů pročítá internetové debaty, má dojem, že jsme jakýsi americký protektorát a všichni naši politici, snad kromě komunistů, jsou zaprodanci Washingtonu. Pokud zrovna nejsou zaprodanci Bruselu, to se střídá podle potřeby. Přitom naše vztahy nejsou vůbec tak idylické. Bylo to vidět už v roce 2006 a dále, když se debatovalo o umístění amerického radaru v Brdech. Vláda byla pro, ale opozice vedená Jiřím Paroubkem se postavila proti. Američané nakonec plán v roce 2009 zrušili. Kdybychom byli nějaký americký protektorát, nikdo by se s námi nebavil, tak jako se na nic neptal Sovětský svaz, když nás dvacet let okupoval.
Pořád problémy
Své si v minulých letech přidali i pravicoví politici. Když v březnu 2008 zpráva amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě napsala, že je v Česku „nadále velkým problémem korupce a vynutitelnost práva“ (šlo o případy pánů Čunka a Grosse), tak premiér Mirek Topolánek projevil nelibost a pravil, že „země, která umožňuje mučení zajatců, mě jen těžko může poučovat o tom, jak jsou porušována lidská práva u nás“. Tak nešlo o lidská práva, ale o korupci a o té jsme se mezitím ledacos dozvěděli. Třeba zrovna pokud jde o Grosse a poradce Marka Dalíka.
O rok později zase premiér Topolánek v Evropském parlamentu řekl, že americká opatření pro boj s hospodářskou krizí jsou „cestou do pekel“, což zaujalo noviny Financial Times, International Herald Tribune a vysílání CNN. Tehdy jsme předsedali Evropské unii, tak jsme byli víc vidět. Taky to, jak do pekel šla potom Topolánkova vláda, kam ji – možná trochu omylem – poslal Jiří Paroubek.
Hvězdné okamžiky přinesla v květnu 2011 mystická duše Petra Hájka, vicekancléře prezidenta Václava Klause. Ten v rozhovoru pro Parlamentní listy naznačil, že život a smrt šéfa al-Kajdy Usámy bin Ládina jsou jen mediální fikce. Klaus pak dal najevo, že si to nemyslí, ale otázka zněla, proč se obklopuje takovými podivíny.
Že Klaus tíhne spíše k Moskvě, kde si ho váží a kde dostal od Vladimira Putina Puškinovu medaili, Američané vědí. Klaus se také dlouho nemohl dostat na návštěvu do Bílého domu. Nakonec se tam objevil při den předem narychlo sjednané schůzce v roce 2005. Miloš Zeman se tam zřejmě nedostane nikdy, pokud se nestane zázrak.
Pokud jde o Zemana, ten se naplno rozjel loni v dubnu, když se americký velvyslanec vyjádřil kriticky k chystané Zemanově cestě do Moskvy na oslavy 70. výročí konce druhé světové války. Moskevské oslavy bojkotovala řada západních politiků kvůli tomu, že Rusko obsadilo ukrajinský Krym. Zeman pak prohlásil, že velvyslanec Andrew Schapiro má dveře na Hrad zavřené. Ve světě ale vědí, že o to otevřenější jsou pro Zemana dveře Ruské ambasády.
Spojenci a vazalové
Je otázka, jestli všechny ty antiamerické komentáře, které kolují na síti, jsou výplodem lidí hloupých, nebo navedených. Nejde teď o oprávněnou kritiku některých počinů amerických vlád, protože Američané dělají chyby a mají značný talent hodně věcí pokazit. Jde spíše o to základní srovnání, že Moskva a Washington jsou to samé a že by bylo nejlepší, kdybychom byli suverénní. Jenže jak být suverénní ve světě, kde si žádná země ani sama pomalu nerozhodne o obchodování s ponožkami? Jsme součástí jednoho světového bloku, zrovna toho, kde se státy stávají členy dobrovolně. Kdybychom nechtěli, nikdy bychom nebyli členy NATO a EU. Taková volba v případě Varšavské smlouvy a RVHP nebyla. To jsou ale tak zřejmé věci, že nemá smysl o nich mluvit, protože když někdo nezná rozdíl mezi spojenectvím a vazalstvím, je marné mu něco vysvětlovat. USA mají samozřejmě své zájmy a sotva z nich ustoupí, mohou si ale najít cestu, jak si je zařídit jinak a bez nás. Stejně tak stojí za úvahu, jestli nějaké zájmy nemáme společné.
Nejde o to, jestli pana Fajáda Američanům vydat. To je nakonec, přes silnou nelibost, jakou dal americký velvyslanec najevo, jen jednotlivost. Podstatnější je směřování celé naší zahraniční politiky. Kdyby se dostala do rukou figur, jako je Miloš Zeman a jeho parta, nic dobrého by nás nečekalo. Jako totiž zatím nikoho, kdo se dostal do ruské sféry vlivu.
