Jestli budeme věnovat další roky ztracené s Řeckem pomoci Ukrajině a práci na řešení zásadních globálních problémů, přiblížíme se možná k funkční unii a ke světu, ve kterém zodpovědné země nebudou zatěžovat ostatní svými depresemi, komplexy a vzájemným obviňováním. A naše vztahy s Řeckem? Hospodářské otázky se dají řešit smluvními závazky jako například s Norskem a Islandem, ne? Zvažme tedy, zda jsme z podnětu Řeků nedostali vlastně geniální příležitost začít nový život.
Připadají vám tyto věty povědomé? Nedivím se. Jsou parafrází slov, která v květnu 1990 použil Ludvík Vaculík v textu „Naše slovenská otázka“ a která předznamenala nadcházející rozpad Československa.
Paralely pokulhávají a ani tahle není přesná. Československo bylo nakonec rozdělené bez referenda, dohodou mezi několika gaunery, kteří na jeho rozložení navíc ani neměli mandát. Řekové si svůj odchod z eurozóny zvolili tím nejlegitimnějším a nejdemokratičtějším způsobem – referendem. To, že mnozí smyslu svého „ne“ nerozuměli, není problém ani vina Evropanů. Vazby mezi Čechy a Slováky byly v době rozdělení Československa podstatně hlubší, než jsou dnešní vazby mezi Evropou a Řeckem. Když Slováci a Češi zvládli rozchod, který jim proti vůli většiny vnutili jejich politici, odchodu Řecka z eurozóny legitimizovanému navíc platným referendem se není třeba bát, ani mu bránit.
Evropa je dnes na „Grexit“ připravená a Řekové si ho odhlasovali v referendu: Na co se tedy ještě čeká? Podle zpráv z úterý 7. 7. je údajně 16 z 18 zemí eurozóny odchodu Řecka nakloněno. Můžeme jen doufat, že se na poslední chvíli neleknou. Řecký odchod nebude pro Evropu bezbolestný, ale lepší je drahý rozvod než mizerné a mnohem dražší manželství. Vítězní řečtí voliči v tom mají jasno, jak hlásaly jejich transparenty: „Konec Merkelové – začátek demokracie!“ nebo „Řecko je Sparta.“ V zápalu boje proti „fašistické“ Evropě jaksi pozapomněli, že Sparta nebyla právě klenot demokracie a že byla přísně asketická a brutálně násilná. Dávná moudrost říká: Buďme opatrní na svá přání, můžou se vyplnit.
Půlmiliardová Evropská unie a 330milionová eurozóna se už dost dlouho zabývaly blahobytem deseti milionů Řeků, jejich mimořádnou pohotovostí žít na dluh a mimořádnou neochotou dluhy splácet. Většinu historie se lidé za své dluhy styděli a ještě donedávna se většina styděla také za jejich nesplácení. Ale zdá se, že pro značnou část Řeků se neochota splácet vlastní dluhy stala svým druhem hrdosti. Taková mravní odchylka ale není slučitelná s fungováním současných ekonomik.
Poslat Řeky na cestu, kterou si v referendu vybrali, není otázkou trestu. Úlohou Evropy nikdy nebylo ani není Řeky trestat. Z pohledu Evropy je Grexit krok nutný k tomu, aby se Evropa uchránila před nákazou, která ji může zevnitř rozežrat. Pokud v těchto dnech lídři eurozóny neudělají krok nevyhnutelný pro ohraničení nákazy, řecká kultura neplacení dluhů se jako mor rozšíří dál. Když nemusejí platit dluhy Řekové, proč by to měli dělat Španělé nebo Italové? Vždyť by byli za blázny! Největší blázni jsou v tomto novořeckém světě ale samozřejmě ti, kteří dluhy svých zemí drží při domluvených maastrichtských 60 %.
To, že si Kreml tak moc přeje dohodu mezi věřiteli a Řeckem, by mělo každého varovat. Moskva potřebuje Řecko vedené Syrizou, neonacisty a komunisty v eurozóně přesně z těch důvodů, proč potřebuje mít okupované území Donbasu na Ukrajině. Jako svůj strategický nástroj na vnitřní rozkládání Evropy. Řecký bankrot je neodvratnou realitou: Jde jen o to neumožnit Řecku strhnout do svého mravního a ekonomického marasmu celou Evropu. Jestli chtějí být Řekové jako Sparťané, tak šťastnou cestu! My se raději držme Periklových Athén a Berlína Merkelové.
