Americký politolog Eliot A. Cohen si v článku na The Atlantic všímá určitého podráždění některých západních diplomatů a politiků. Ti mají pocit, že dělají pro Ukrajinu, co mohou, a cítí se ukřivděni, že jim v Kyjevě nejsou dost vděční. Podle Cohena by to chtělo vnímat situaci více dospěle a s větší empatií.
Autor popisuje, jak se v hlavách některých lidí odehrává asi takovýto monolog: „Mám štěstí, když se jednou týdně pořádně vyspím. Šest a někdy i sedm dní v týdnu odcházím z práce dřív, než moje děti vstanou, a vracím se, až když usnou. Mám stres a nemůžu si vzít dovolenou, aniž by mě nezavolali zpátky do kanceláře. Mezitím si všichni myslí, že (vložte jméno spojence) jsou banda obětí nebo hrdinů, zatímco ve skutečnosti jsou to manipulativní, nevděční malí parchanti, kteří nemají ani ponětí, co dělám, abych je zachránil před (jmenujte konkurenčního úředníka, národ nebo resort vlády).“
Podle Cohena k takovým výbuchům dochází, když činitelé dovolí, aby jejich podráždění potlačilo empatii. Zapomínají, co to znamená, když je okupována pětina vaší země a jiná, daleko větší země se každou noc pokouší rozbít vaše elektrárny, zablokovat vaše přístavy a zničit vaši úrodu. Nemyslí na vyhlazená města a masové hroby, vykastrované válečné zajatce, zavražděné staré muže a ženy a ženy mučené a znásilňované.
„Ukrajinští představitelé jsou vděční. Analýza jejich prohlášení odhaluje spoustu projevů vděčnosti. Jsou však také neodbytní a hlasitě volají o pomoc. Byli by nelidští a zároveň by zanedbali své povinnosti, kdyby se chovali jinak,“ píše Cohen.
Kromě toho autor zmiňuje přezíravost, která na Západě vládne. Mluví se o ukrajinské korupci a je k tomu důvod, ale zároveň, soudí Cohen, by se také dalo ptát, proč tolik členů Kongresu vstupuje do politiky se skromnými prostředky a odchází jako multimilionáři nebo proč děti amerických prezidentů vydělávají jmění v cizích zemích a proč je výstavba v New Yorku tak pekelně drahá. Německá rozvědka si stěžovala, že Ukrajinci jsou sice dobrými studenty ve výcvikových kurzech, ale neřídí se západní doktrínou a ještě navíc povyšují důstojníky spíše na základě bojových zkušeností než teoretických znalostí. Po tom, jak dopadlo americké tažení v Afghánistánu, budou ti, co vedou válku s Ruskem a řídí se svými zkušenostmi, brát rady z vnějšku s rezervou.
„Ukrajinci nyní vedou pomalou, trpělivou válku, v níž likvidují ruské dělostřelectvo, muniční sklady a velitelská stanoviště bez zbraní, jako jsou americké ATACMS a německé rakety Taurus, které by tento rozumný postup urychlily a zefektivnily. O boji s Rusy toho vědí mnohem více, než ví kdokoli ze západních armád, a zažívají bojové prostředí, s jakým se žádná západní armáda nesetkala od druhé světové války,“ uzavírá Eliot A. Cohen s tím, že by byla namístě trocha skromnosti, respektu a snahy zajímat se o reálné dění na Ukrajině.